Vladimír Mertlík: Kdo si hraje, nezlobí? Někdy, ale nehrajme si s ohněm, pod Tatrou se již blýská!
Mezi texty, které Zpětné zrcátko před odjezdem na jih odevzdalo editorovi, bylo také ohlédnutí za Vlasteneckým setkáním v Příčovech 17. srpna 2024, které on-line RX vydal 3. září 2024 pod titulem „Rusko, pivo a Nohavica aneb i v Česku můžeme mít Zátoku sviní, stačí k tomu málo“. Jak název napovídá, zůstalo i tentokrát v komentáři věrné pohledu občana liberálně demokratické země uprostřed Evropy, náležející do euroatlantické civilizace, když „setkání“ se vznešeným názvem označilo za srocení lumpenproletářské lůzy komoušů, nácků, ultrakonzervativců a dalších filcek spojených incestem a přisátých na těle země, jejímiž symboly si vytírají řiť ve snaze ji zničit sepsí nenávisti.
Věnovat větší pozornost jim podřízené množině hlupců, zahušťující prostor poflakováním se s kelímky piva, by byla ztráta času. Jsou i pro své vůdce jen humusem, v němž se daří nenávisti a politickému byznysu jejich atamanů. Odměnou za roli užitečných idiotů je mamlasům pocit důležitosti, sounáležitosti a radosti z momentální četnosti v místě. Ostatně jak Zpětné zrcátko zkraje svého ohlédnutí poznamenalo: „Kolega Martin Bryś tuto frašku se zpěvy dokonce s rizikem poškození duševního zdraví služebně navštívil, aby o Vlasteneckém setkání 2024 podal podrobné svědectví.“
Jeho průnik do zákopů v týlu nepřítele přináší brilantně ironický popis duchovního, mravního a intelektuálního suterénu doložený živými ukázkami. V utajení hodném krále Ječmínka klade Martin Bryś záměrně naivní otázky, aby na ně dostával naprosto idiotské odpovědi. Respondenty jsou prodavači koncentrované kosmetiky a čisticích prostředků, které čistí odpady a vyléčí i lupénku, literárního díla zesnulého bankovního lupiče Miloslava Ransdorfa, trička s agentem KGB a StB Ludvíkem Svobodou či grafikou Klubu českého pohraničí, spolku vrahů pyšnících se počtem mrtvých, kterým zabránili v rozvracení socialistické republiky pokusy o její opuštění.
Společně s buřty a pivem jdou na dračku hned vedle u stánku Zakázané vzdělání díla o chemtrails, zednářích, tantrickém sexu, pravdě o 11. září 2001 a podvodu s přistáním na Měsíci, stejně jako výklady evangelií. Chybí pouze Čuk a Gek, Timur a jeho parta a Dobrodružství brouka Pytlíka daleko od Moskvy. Bestselerem je literární skvost Bůh synergie, kniha o životě a díle Josifa Vissarionoviče Stalina, k níž by se slušelo navázat love story Adolfa Hitlera Apoštol exodu Židů k nebesům.
Zbývající prostor věnuje kolega Martin Bryś páření druhů na této swingers party, resp. grupáči někdejších disidentů se stalinisty, trockisty, chcimíry, antisemity, nácky, náboženskými fanatiky i pátery typu alkoholika Josefa Plojhara, přezdívaného papež Piju XIII., který se symbolicky upil k smrti na recepci k oslavě výročí VŘSR přímo na sovětské ambasádě.
Přes jasný postoj kolegy Bryśe i obsahově a pojetím výtečný text i popis dění zůstal ve Zpětném zrcátku po dočtení rozpačitý pocit. Právě pro výše řečené je těžké akceptovat jak titul „Dobří lidé, kteří uvěřili zlu“, tak pointu: „Možná v nich dřímá nějaké nebezpečí, ale zatím se ho nikomu z mocichtivých politiků nedaří uchopit. A jestli je něco skutečně může vyhnat mimo relativně neškodná setkání v zámeckých zahradách a na obskurních webech, jsou to nálepky a intervence, jimiž je média a instituce někdy častují. Jsou to v jádru dobří lidé, kteří z různých důvodů uvěřili zlu, a to z nich nikdo násilím a posměšky nevyžene. Tak je nechte, ať si hrají, protože kdo si hraje, nezlobí.“
Dobrých lidí, kteří uvěřili zlu, má svět dle prastarého rčení odjakživa plnou řiť. Byli jimi milující otcové rodin, kteří se ve snaze zajistit dětem blahobyt stali veliteli táborů převýchovy nepřizpůsobivých socanů, demokratů, Židů a Cikánů, odkud se odcházelo jen komínem. K ruce jim byli jako dozorci a dozorkyně v uniformách SS bývalí bodří strýcové a tety, kteří jen hledali dobrou práci a uznání.
Nezapomeňme i na všechny ty bodré a veselé chlapíky, kteří přehnaným zájmem o pořádek zkraje budili smích, když mašírovali se zpěvem v hnědých košilích SA či modrých uniformách Lidových milicí – pěsti z ocele vraždící KSČ. Těžko hledat v tajence najdi pět rozdílů mezi nimi a v maskáčích ve zbrani dnes se cvičící domobranu. Co srandy museli zažít ti, jimž se dostalo cti hrát s Aloisem Grebeníčkem st. jeho oblíbenou taškařici „cítím z tebe nějaké napětí“, při které jim veselý Lojzík pouštěl z legrace do mokrých bot 220 V. Více než 25 000 příslušníků polského důstojnického sboru a nejvyšší inteligence by jistě také nedalo dopustit na smysl pro humor stavebního technika Lavrentije Beriji, pokud by se dožili toho, jak rozkaz k jejich zavraždění dokázal padesát let maskovat údajnou vinou Němců.
Výčet „dobrých lidí, kteří si jen hráli a nezlobili“, by byl nekonečný. Setsakra dobře víme, že v nich „dřímá nebezpečí“, které se dříve či později někomu „z mocichtivých politiků“ podaří uchopit. Neškodnými setkáními byly zpočátku i bujaré schůzky několika desítek milovníků piva a pořádku v mnichovských pivnicích, čtenářů obskurního plátku Der Stürmer. Ano, byli to v jádru dobří lidé, kteří uvěřili zlu, jež z nich nikdo „násilím a posměšky“ nevyhnal. Stal se opak, když se ukázalo, že hra konec liberální demokracie a řešení židovské otázky nebyla vůbec hrou.
,,A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“ řekl poslanec Gottwald v roce 1929 v projevu, za nějž sklidil výsměch přítomných poslanců. Komoušský puč 1948 a následné desítky let vražd, mučení a teroru ukázaly, že ani v tomto případě nešlo o úsměvně trapnou hru.
Publicista František Kostlán v úvaze k setkání v Příčovech na webu Romea.cz trefně poznamenává: „Jako by se svět obrátil naruby a minulost náhle kamsi zmizela, vypařila se – sovětské gulagy, 2. světová válka a holocaust, okupace Československa sovětskou armádou a následná normalizace… Tito lidé mají mnohem hlubší odpor k současnému uspořádání než k fašismu, nacismu a komunismu, někteří z nich už přímo a po nějakou dobu fašisti či komunisti jsou.“
Existence, které se sešly v Příčovech, mají právo říkat, co chtějí. Je třeba, aby justiční orgány a policie vyhodnotily míru a hranici jejich slov podle zákonů v této zemi, které stále ještě platí pro každého. Je třeba nazývat věci, pojmy a jejich nositele správnými jmény. Více než ledabylé „kdo si hraje, nezlobí“ platí (kupodivu) Fučíkovo „Lidé, bděte! Pod Tatrou se již blýská!“.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
