Vladimír Mertlík: Mnichovský večírek a proruská pakáž. Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy
„Německo, Spojené království, Francie a Itálie vzhledem k dohodě, které bylo dosaženo ve věci odstoupení území Sudet Německu, ujednaly následující podmínky uvedeného odstoupení a opatření z něj vyplývajících a touto dohodou se zavazují k učinění opatření nezbytných k jejímu naplnění.“ To jsou slova preambule Mnichovské dohody mezi Německem, Francií, Itálií a Velkou Británií o Československu, přesněji řečeno o odstoupení pohraničí ČSR Německu, sjednané 29. září 1938 za jediný den a podepsané po půlnoci 30. září 1938.
Kancléř Německa Adolf Hitler, premiér Francie Édouard Daladier, ministerský předseda Velké Británie Neville Chamberlain a premiér Itálie Benito Mussolini byli protagonisty dramatu antických rozměrů. Jejich podpisy měly zajistit špatný mír, jenž před dvaceti lety ukončil špatnou válku, a vyřešit konfrontaci etnik na území tak malém, že nebýt konfliktu, nestálo by za řeč. Přesto je Mnichovská dohoda, její příčiny, obsah, dopad a platnost dodnes předmětem sporů. Byla však podepsána se souhlasem všech, jichž se týkala, tedy i Československa a českých Němců.
Německo-české vztahy byly konfrontační od 19. století. Příčinou byl nacionalismus obou stran, zvláště v době rozpadu Rakouska-Uherska. Češi se opírali o tezi jednoty zemí Koruny české a rovnoprávnost jazyků, zatímco Němci žádali autonomii jimi po staletí obývaného území. Po rozpadu habsburské říše žádali rozdělení vznikajícího Československa podle etnik a připojení těch s německým osídlením k Rakousku nebo Německu. Češi naopak chtěli udržet tato území jako součást ČSR a problém vnímali jako vnitrostátní. Díky postavení exilových vůdců u spojenců i síle čs. legií se odmítla ČSR pohraničních oblastí vzdát a problém řešila vojenským obsazením předmětných území. Důvodem zákroku byla na 4. března 1919 vyhlášená stávka a demonstrace českých Němců za stejné právo na sebeurčení, na jakém vznikla česká a slovenská samostatnost. Střety přinesly desítky mrtvých Němců proti dvěma českým vojákům a zcela změnily pohled na situaci. Němci měli zákrok za masakr klidné demonstrace, Češi za potlačení povstání českých Němců proti státu. Světová hospodářská krize dvacátých let zasáhla Sudety víc než kraje ostatní. Na vině byla i poněkud koloniální hospodářská politika české vlády vůči území Sudet, výsledkem pak růst popularity Sudetendeutsche Heimatsfront, později Sudetendeutsche Partei, řízené Konradem Henleinem.
Spojenci, na jejichž pomoc pražská vláda spoléhala, nechtěli opakovat scénář Bosna a Hercegovina, který vedl k Velké válce. Jedna věc byly vágní spojenecké smlouvy, jinou fakt, že Československo neplnilo závazky z Versailleské smlouvy tak, aby se na ně mohlo odvolávat. I když se v článku 86 zavázalo přijmout v budoucnosti „případná opatření, jež vítězné mocnosti udělaly k ochraně menšin na československém území“, přes opakované urgence vláda ČSR nikdy konat nezačala.
Smlouva o vzájemné pomoci, tzv. Malá dohoda z roku 1921 mezi ČSR, Jugoslávií a Rumunskem byla mířena výhradně proti Rakousku a Maďarsku. Důvod? Benešova hysterická obava z možné renesance Rakouska-Uherska. Slepá nenávist vůči Habsburkům přivedla Beneše v době, kdy Otto Habsburk zkoušel vytvořit protihitlerovskou koalici a zabránit anšlusu Rakouska, až ke stupidnímu výroku: „Raději Hitler ve Vídni než Otto v Hofburgu!“
Ve spojenecké smlouvě s Francií byl sice závazek hledání shody pro případ ohrožení společných zájmů, ale ani slovo o vzájemné vojenské pomoci! Signatáři si deklarovali suverenitu rozhodování, když tuto vágnost vložila do smlouvy čs. diplomacie, řízená… Edvardem Benešem! V roce 1925 se ČSR podle Locarnských dohod zavázala řešit spory pomocí arbitrážních smluv, Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti, Rozhodčího soudu, Stálé smírčí komise či rady Společnosti národů. Jednou z arbitrážních smluv bude o třináct let později právě ta mnichovská. Dohody byly díky Rýnskému garančnímu paktu garancí západních hranic Německa, východní byly bez záruk s možností revize!
Garanční smlouva mezi Francií a ČSR z roku 1925 byla také pěkně vypečená. Signatáři si měli poskytnout vzájemnou vojenskou pomoc, budou-li cílem nevyprovokované agrese, ale jen za podmínky, že s postupem Francie na pomoc ČSR přes Rýn souhlasí i ostatní signatáři Rýnského bezpečnostního paktu, mezi nimiž bylo i Německo. Použít ji šlo tedy jen v případě, že by nás napadlo knížectví San Marino. Smlouva se Sovětským svazem z roku 1935 sice byla smlouvou o vzájemné vojenské pomoci v případě útoku Německa, ale opět – jen v případě, zapojí-li se Francie. Kolečko jak z pohádky o kohoutkovi a slepičce! Navíc o tajné vojenské a hospodářské spolupráci Německa a Sovětského svazu podle Rapallské smlouvy nikdo nevěděl nebo vědět nechtěl…
Když ČSR uzavřela 16. května 1935 pakt o vzájemné pomoci se Sovětským svazem, označil Hitler Československo za bolševické centrum ve střední Evropě. Beneš útoky odmítal jako vměšování do vnitřních záležitostí země a ústupky sudetským Němcům pro něj byly nepřijatelné. Nakonec zachraňuje trosky svého díla, ale hlavně sebe a svou pověst za jakoukoliv cenu. V den, kdy se 15. září 1938 Neville Chamberlain schází s Adolfem Hitlerem, svěří Beneš ministru sociálních věcí Jaromíru Nečasovi tajný úkol. Posílá po něm premiérovi Francie Daladierovi plán, v němž sám navrhuje odstoupení 4000 až 6000 km² sudetských oblastí a přesídlení až 2 milionů Němců z vnitrozemí. Beneš Nečasovi zdůrazňuje: „Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází z Čech! Neříci, že pochází ode mne! Neříci to Osuskému a žádat, aby s ním o tom nebylo mluveno! Tyto papíry zničit!“ (*Štefan Osuský, velvyslanec ČSR ve Francii). Hlavně aby národ nic nevěděl! Když se ukáže, že neuspěje, hraje vabank a vyhlašuje mobilizaci. Směrem ven vydírat a doma budit plané naděje – politika poválečného prezidenta budovatele, jak se nechává titulovat, hrobaře demokratického Československa.
28. září 1938 je Mnichov pupkem světa, kam se sjíždějí stovky novinářů, toužící být svědky schůzky čtyř nejmocnějších mužů Evropy. Cílem je Führerbau, Arcistrasse 12, původně budova hudební akademie. Hitler to má blízko, od roku 1930 stojí nedaleko Hnědý dům, jeho hlavní sídlo. 29. září jsou jednání zahájena a po půlnoci, tedy již 30. září, je dohoda podepsána a předána čs. vyslanci Mastnému k doručení do Prahy. Beneš se o verdiktu dozvídá ve 2:00 od svého tajemníka. Dopoledne vláda na mimořádném zasedání text dohody po 15 minutách bez hlasování přijala. Generál Krejčí rozesílá rozkaz k vydání území a 1. října 1938 začíná wehrmacht Sudety obsazovat. Světové deníky mají palcové titulky, ale ne všichni souhlasí. Na protest rezignoval náčelník francouzské vojenské mise v ČSR generál Louis Faucher, stejně jako První lord britské admirality Duff Cooper. Jiní jsou nadšeni. Německý excísař Vilém II. posílá do Londýna anglickým příbuzným první zprávu od konce Velké války, v níž gratuluje královně Mary, že přízrak války je zažehnán! Téhož názoru je i královna. Jen budoucí britský premiér Winston Churchill prohlásí: „Volili mezi hanbou a válkou. Zvolili hanbu a budou mít válku.“
Poté co pražské vládě stačilo 15 minut na přijetí Mnichovské dohody, má teď dost času na seznámení se s obsahem: 1. a 2. odst. určují, že vyklízení pohraničí začne 1. října a bude ukončeno do 10. října, přičemž nesmí dojít k ničení existujících zařízení.
Podle 3. odst. podmínky určí mezinárodní výbor zástupců Německa, Francie, Spojeného království, Itálie a ČSR. Čtyři pásma záboru, vyznačená na přiložené mapě, definuje 4. odst., včetně dat obsazení wehrmachtem. 5. a 6. odst. popisují, jak a kdy mezinárodní výbor zajistí lidové hlasování na zbývajících územích, aby na jeho základě rozhodl o definitivní podobě pátého pásma záboru a nových hranicích. K hlasování má dojít do konce listopadu, ale není čas na hlouposti, Hitler 5. října určuje rozsah pátého pásma sám na základě sčítání lidu z roku 1910. Území zahrnuje oblasti, v nichž bylo v onom roce víc jak 50 % německého obyvatelstva. Hitlerův postup se přitom shoduje s dříve zaslaným tajným Benešovým návrhem! 7. odst. zavádí opční právo pro přesídlení do postoupených území i pro vystěhování z nich. 8. odst. nařizuje čs. vládě propustit z vojenských jednotek Němce a propustit sudetoněmecké vězně držené za politickou trestnou činnost. Hotovo, šmytec! Navíc jen tři dodatky o zárukách pro ČSR v jeho nových hranicích, řešení problému polské a maďarské menšiny a další „drobnosti“. Přiložené německo-anglické prohlášení o vzájemném neútočení a míru doslova uvádí: „My, německý Führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsme dnes měli další schůzku a shodli jsme se, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a Evropu. Považujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo-německou dohodu o námořních silách za symboly přání obou našich národů nikdy již nejít do války jeden proti druhému.“
Neville Chamberlain po příletu do Londýna drží nad hlavou jedno pare Mnichovské dohody a volá: „Přivezl jsem mír!“
A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
P. S.: Ptá-li se laskavý čtenář, čím a v čem souvisí 86 let stará událost se současností, odpověď Zpětného zrcátka zní: „Vším! Ve všem!“ Důkaz je v tajence, kterou lze vyřešit dosazením jmen: Vladimir Putin, Václav Klaus, Miloš Zeman, Jean-Luc Mélenchon, Viktor Orbán, Robert Fico, Tomio Okamura, Kateřina Konečná a veškerá zbývající kolaborantská proruská pakáž. Protože nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy.
