Vladimír Mertlík: Jak malá tasemnice poznala svou vlast aneb Koho Babiš vede mezi národem a stádem?
„Mám někdy pocit, že jednou budou historici po době ledové, kamenné, bronzové a železné naši dobu hodnotit jako dobu pokryteckou,“ utrousil přítel Zpětného zrcátka z podcastu Klíčovou dírkou Otta Seemann a dodal: „Napříč kontinenty je lež normou nebo přijatelnou „alternativní pravdou“, o české rozkolísané demokracii nemluvě!“
Za ukázkový příklad svého tvrzení považuje nestydatou dohodu o smíru v případu Andreje Babiše jako agenta StB Bureše mezi jím a slovenským ministerstvem vnitra:
„Scházel se s estébáky v bratislavských kavárnách, sám přiznal, že jim musel podávat hlášení, svědkem jeho „panenské nevinnosti“ u soudu byl jiný estébák a nevyvratitelné jsou i důkazy ve všech zvukových, obrazových i písemných dokumentech! Přesto je v podstatě vyhlášením již nemožné prokázat, že by spolupracoval vědomě. Chodil na tu kávu s estébáky nevědomě? Byl tak hloupej, že je měl za fanoušky Slovanu Bratislava?!“
Ottovo rozčilení a odsouzení současné slovenské politiky je v souladu s pohledem té části české veřejnosti, která netouží po návratu do časů absence hajzlpapíru a vložek, strkanic o šunkový salám a bečení vděčných ovcí pod tribunou plnou pasáků, kteří ztotožnili slova národ a stádo. Té veřejnosti, která nestojí o návrat vlády pohrobků masových vrahů, v níž rudá knížka má vyšší význam než vysokoškolský diplom a přátelství s vrahy je „na věčné časy“. Veřejnosti, která chce žít svobodný, za sebe i své činy zodpovědný život bez potřeby ulehčovat si černým humorem anekdot o malé tasemnici:
„Vystrčila malá tasemnice na nudistické pláži poprvé v životě hlavičku z otvoru místa, kde se narodila, a dosud nic jiného neznajíc i žila. Po krátkém rozhlédnutí se ohromena ptá maminky tasemnice: „Maminko, co je tam venku to velké krásné zelené a zlaté?“
„To jsou lesy, louky a dozrávající pole…“ odpoví popravdě maminka tasemnice.
„To je hezké! A ty nádherné barevné flíčky všude kolem…?“
„To jsou kytičky…“ odpoví trpělivě stará tasemnice.
„To je krása! A to nádherné modré nahoře s tou zářící zlatou koulí?“
„To je nebe, na něm sluníčko a všechno dohromady je svět,“ vysvětluje maminka tasemnice.
„To je nádhera,“ nadšeně volá malá tasemnice a nechápavě se ptá: „A maminko, když je ten svět tak veliký a krásný, proč my žijeme v téhle malé, tmavé a smradlavé prdeli?“
„Protože je to naše vlast, miláčku,“ odpoví moudře stará tasemnice.
Ač je odsouzení slovenské politiky i volby Slováků této části české společnosti zcela na místě, je také třeba slovy písně přítele Zpětného zrcátka, zpěváka Jana Spáleného dodat: Asi v tom bude nějakej háček! Výraz pokrytecká doba se pro naši současnost nezdá přesný a tolik se toho zas nestalo. Lhalo se a lže se, co svět světem stojí. Vždy byla v jedné části světa lež normou, zatímco v jiné zůstávala pravda pravdou. Všechny války byly sporem, čí pravda je skutečně pravdou a čí lež je větší lží. Vždy šlo jen a jen o boj pravdy se lží. S dneškem to nemá nic společného, tím méně proto, že se ve Velkých Kapušanech či bůhvíkde banda lumpů rozhodla tvrdit, že Bureš není Bureš. Koho to zajímá? Je to snad důležitější než nové zjištění, že Země je přece jen placatá? Kdo věděl, ten ví, kdo vědět nechtěl, vědět nikdy nebude! Nejde o to, kdo je a není Pepek Vyskoč. Jde o to, co jsme my sami!
Pohoršovat se nad Slováky je snadné, ale není to tak dávno, kdy spolupráce jiného agenta StB byla doložena nejen písemnými dokumenty, ale dokonce i videozáznamy večírků, kde udavač dostával na dlaň bankovky za udání kolegů v disentu. Udavač, nezískaný hrozbou či vydíráním ve strachem ochromené zemi, ale v Londýně, výší odměny za každý jím zničený život. Přesto se stal místopředsedou vlády, ministrem zahraničí a nakonec i předsedou Valného shromáždění OSN. Člověk, jenž zpitý jak Miloš Zeman naboural v Mostecké ulici šest aut s výmluvou, že nadýchaný alkohol má příčinu v jeho bolavých zádech namazaných Francovkou. Koho chceme soudit?
Za komoušů každý dospělý občan věděl, že každý pracovník podniku zahraničního obchodu spolupráci s StB musel podepsat, jinak by do podniku nemohl nastoupit. Pravda, ne každý měl štěstí jako Andrej Babiš, že mu spolupráci nabídla hodná StB.
Smír Babiše a slovenského ministerstva vnitra není Lex Babiš, ač se jej tak obě strany snaží označit. Chtějí-li však hokynářskému kšeftu dát lesk zákonů antického Říma, pak musí vzít na vědomí, že platí i latinské „Lex injusta non est lex“ (tj. Nespravedlivý, neoprávněný zákon není zákonem).
Babišům smír je jen důkazem, kam to dopracovalo Slovensko. Vzhledem k české kauze Kato však bez falešné skromnosti přiznejme, že my jsme se k témuž dostali daleko dřív a dnes zas máme našlápnuto stejným směrem. Za rok nás čekají volby a je třeba se ptát, kde je 300 000 pobouřených z Letné, o demonstracích z Václavského náměstí nemluvě, když tenkrát jim k zvednutí z gaučů stačilo méně, než hrozí teď.
Do tehdejší grafiky, v níž rudá byla rudá a hnědá hnědou, se dnes míchá strach z války. Strach, který nás nutí ustupovat, aby nezačala. Strach z války, která přitom už běsní v plné míře. Strach, aby válku nezpůsobil náš rázný odpor vůči těm, kteří ji proti nám už zahájili. Připustit, že válka Ruska proti Ukrajině je speciální vojenskou operací s cílem obrany zájmů Ruska, je stejné jako připustit, že remilitarizace Porýní, obsazení Sárska po referendu, anšlus Rakouska, vyhlášení protektorátu Čechy a Morava i napadení Polska v zájmu ochrany tamních Němců byly speciální vojenskou operací mající za cíl obranu zájmů Německa. A následné vyhlášení války Německu Velkou Británií a Francií bylo jen důkazem, že se Třetí říše cítila celé roky ohrožena právem. Nebo snad ne? Kdy vlastně pro Čechy a Moravany vypukla válka, nebo snad vůbec nezačala? Není důležité, kudy zrovna vede frontová linie, důležité je, kudy vede linie mezi občany a zrádci, zítřejšími obránci a dnešními kolaboranty, mezi pravdou a lží. Nechme žít přežvýkavce v ohradě falešných iluzí, že vlk se stal býložravcem a že pečení létají do huby nejen holubi, ale i husy. Jen je třeba hubu víc otevřít! Nic víc! Nechme je žít podle citátu pravidel hry připisovaných Alexandru Solženicynovi: „My víme, že lžou. Oni vědí, že lžou. Oni vědí, že my víme, že lžou. My víme, že oni vědí, že my víme, že lžou, ale stejně lžou.“ Nežijme a nevolme tak, aby se naše vlast zase stala malou, tmavou a smradlavou prdelí (cit. malé tasemnice).
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
