Vladimír Mertlík: Je 35 let dost, nebo málo? Z žaláře národů, kolem ruského dubu až k padlým iluzím
Zase budeme slavit i nadávat – jak kdo – na pětatřicet let od listopadu 1989. Uteklo to jako voda. Hodnotíme ten čas v průzkumech, jako bychom nevěděli, že vypovídají nejvíc o nás samých. Je to dost, nebo málo, těch pětatřicet let? Co jsme dokázali a co jsme pokazili? Ohlédněme se ve Zpětném zrcátku za tím, co zůstane potomkům, až budou hodnotit našich pětatřicet let. Začátky jsou vždycky plné slunce, slibů a těšení. Nevěsta je panensky bílá, ženich čestný a silný. Ona symbol věčné lásky, on pevnost pravdy. Proto si bez váhání slíbí věrnost až do smrti, neboť jen tak pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí… Hudba hraje, všichni se drží kolem ramen a vše vypadá tak snadné a nadějné… Jako budoucnost, než se stane přítomností. Takoví jsme byli, vzpomínáme pak po letech. Ale jací jsme vlastně byli?
1918 až 1953
Ještě necelý rok před pádem říše jsme usilovali pouze o její reformaci. Samostatnost? Však české království jsme měli, i když pravda „žalář národů“ se zdál být těsný. Až přijde kýžená svoboda, kam se s ní vrtnout? Ke komu se přivinout, kdo ochrání české holubice před krutým Germánem? Ruské dubisko? Bratr Srbochorvat? Však Slovan všude bratra má! Jedni přitahují silou, druzí tyrkysem moře a blankytem oblohy.
Když mocní rozhodli, že méně Rakouska je více, chopili jsme se šance a spolu s listím padají k zemi i orlice, symboly monarchie. Svět ale nemá zájem o trpaslíky, vzali jsme tedy do party ještě menší a slabší. Pravda, vzali jsme i silné, kterým je prý co vracet. I když nechtěli, jako poražení museli. Zrušili jsme císařství, tu starou mnohonárodní hydru, zrodili mladou mnohonárodní republiku a naslibovali všem, co se dalo. Jak pěkné je konečně si vládnout sami! A ještě lepší je vládnout tak trochu i jiným! Kdo by v říjnu myslel na to, že sliby se mají plnit nejen o Vánocích. Kdo by myslel na to, že po nákupu přijde vždy čas placení. Jsme v jednom státě, Němci, Maďaři, Slováci, Moravani, Slezané, Poláci, Rusíni, Ukrajinci – stejně jako dřív – jen jim všem říkáme Čechoslováci. Nás Čechů je sotva třetina, kdo bude vládnout? To je fuk, třeba my Češi! Podvedeme Slováky, kteří sáhli hluboko do své americké kapsy, a zapřeme podpis na smlouvě, kde stojí psáno, že pravda vítězí. Ve Versailleské smlouvě slíbené švýcarské konfederační uspořádání země je po podpisu vzdálené realitě stejně jako Švýcarsko Kocourkovu.
Během dvou let jsme ve válce se všemi sousedy, zatímco soužití s Němci má podobu nevyhlášené občanské války od počátku. Nedbáme na výtky ze strany garantů naší státnosti. Chlubíme se přízviskem premiant a miláček Dohody, ač dávno máme pověst infant terrible a nafoukaného spratka. Ztrácíme přízeň všech, na které jsme včera hleděli svrchu a kteří zítra, ve chvíli naší nouze o spojenectví s námi už nestojí. Pod heslem pravda vítězí provede republika loupež století na majetku církve i šlechty, již zbaví navíc titulů i práv. Zatočíme s cizáky! A nebude to naposledy! Domácí lůza se zatím beztrestně učí jezdit do Moskvy, jak nám zakroutit krkem, a ještě se tím chlubí. Místo trestu dostane směnku za podporu nejchtivějšího kandidáta obchodu s křeslem prezidenta! A není to jeho poslední obchod!
Po odchodu Otce zakladatele padnou zábrany a republika – ten soubor ctností – padá do politického chaosu. Zvyšující se otáčky nacionalismu ještě chvíli drží pohromadě československý národ, až na ty „Čechoslováky“, kteří jsou Němci, Maďary, Slezany, Rusíny a především Slováky! (sic!) Nakonec se vzájemné (ne)soužití změní v domácí zabijačku, jak říkají kriminalisté. Šest let trvá ta krvavá lázeň obrody, v níž někteří prokážou neuvěřitelné hrdinství, ale většina tiše měří kvalitu života vyšmelenými potravinovými lístky, estrádou v hale zbrojovky, která chrlí tanky pro okupanta a zájezdy svých pracovníků do Tater odměnou za vysokou pracovní morálku.
Vše končí a my jsme poslední zemí v Evropě, kam přichází mír. Spojenci jsou 60 km od Prahy, čas od času jí projedou s otázkou, jak se máme a zda nám netřeba pomoci. Ne, my čekáme na ruské dubisko! Až na poslední chvíli v sobě najdeme vzdor, který nám zachová tvář. Je po všem a české holubice se změní v hyeny. Příjezd ruských dubisek deset minut po dvanácté přináší údajně svobodu, ale v reálu odnáší náramkové hodinky, jízdní kola, zmizelé české občany a przní klíny paní a dívek.
Prezident Osvoboditel k tomu všemu mlčí! Už před dvěma roky tuhle svobodu slíbil, proto je prezidentem, však Slovan všude bratra má. Jsme zase na začátku. Už víme, co znamená mít vlastní stát, a chceme ho zpět, jen opět nevíme, kam s ním. Svoboda vymění nápisy Arbeit macht frei na branách lágrů a žalářů za Práci čest! Končí v nich všichni, kteří za svobodu bojovali na špatné straně. Slunce vychází jen na východě! Poslední válečné kolaboranty a zrádce i první válečné hrdiny oběsíme na stejném špagátu. Zakážeme ty politické strany, které nesouhlasí, a vzhůru do demokratických voleb. Patříme prý k vítězům, ale je tomu tak doopravdy? Pochodujeme: Modré a bílé průvody mužů a žen, červené šátečky pionýrů a zpíváme: Až nás budou miliony!
Hned v roce 1945 jsme podruhé okradli ty, kteří něco vytvořili, a s nimi i ty, kteří se provinili zločinem jiné národnosti. Republika ale potřebuje peníze, proto majetné a cizáky zabijeme, jen někteří mají to štěstí, že jsou hnáni jako dobytek bez ohledu na svou vinu. Bezzemkům stát z rozkradeného rozdá půdu, aby jim ji o tři roky později sebral a jako kulaky je pověsil. Krádež staletí? Ano, již třetí!
Lůza už se naučila, jak nám zakroutit krkem, a nyní zavádí teorii do praxe. My jsme jí dali zelenou 44 % volebních hlasů! Její dusot v ulicích je reminiscencí maršparád hnědých košil SA. Je únor a namrzající silnice zprovozní popel pověšených. Z nebe padá sníh a z oken ministři, takové zvláštní jaro. Jako opožděná vánoční nadílka visí na větvích šibenic podivná jablíčka s lidskou tváří. Komedie a frašky plné vražd a mučení hrají ve všech teátrech justice pod heslem Národ sobě! Lid jásá a žádá přídavky. Provaz je nedostatkové zboží, Horákovou proto pověsíme na drát.
Trvalo pět let, než došly peníze i zásoby bohatých, a rudá lůza ukradne těm zbývajícím celoživotní úspory a vymění bankovky kryté zlatem za papírky kryté prací. Vše tak začíná potřetí od nuly, zatímco svět v úžasu sleduje hospodářský zázrak země, která prohrála světovou válku. Německo s Francií se spolu klaní svým mrtvým, zatímco československá lidová armáda ví, že bude záhy prvním útočným klínem v útoku na La Manche. Náhle však umírá uprostřed svého díla veliký Stalin a koryto Vltavy pod jeho největší sochou na světě nestačí přívalům slz vděčného lidu. Když vzápětí umírá i jeho velký žák Kléma – ach, už nikdy nebude nic jako předtím!
Končí prvních pětatřicet let, hodně na to, co přinesly, a málo abychom se poučili.
1954 až 1989
Ještě pár let střílí bdělí strážci na hranici místo zajíců ty, kteří chtějí cestovat. Když dojdou peníze na šibenice, provazy i dráty elektrického proudu s přípojkou na genitálie nepřátel lidu, začne obroda. Vrazi, kteří mají krev za nehty umytou, povalí vlastní rudé totemy a znovu vedou lid k zářivým zítřkům. Lid znovu jásá a skládá se na poklad republiky, o který je později znovu okraden i s iluzí, že svobodu lze sdílet s vlastními vrahy a bachaři. Nejsou peníze už nejen na šibenice, ale ani na byty, auta, dámské vložky, šunkový salám, chleba po čtvrté odpoledne, a když je chřipka, tak ani na rakve. Jako po bitvě u Stalingradu jsou zavedeny bezmasé dny, ale maso není celý týden. Bude prý v Brzku – řekl údajně nejhezčí prezident na světě – jen nikomu neřekl, kde Brzko leží! Zato řekl, že Koka kola a Folksvágen mu přes hranice nesměj! Nakonec bylo takové hovno, že došel i hajzlpapír!
Veliký Stalin je velikým vrahem, jak odhalili jeho pacholci, a shnilými futry dveří cely zvané socialismus vniká dovnitř trocha čerstvého vzduchu. Pár bláznů rozvrací zemi vítězstvím na Expo 58, novou vlnou českého filmu, fenomenální pověstí českého skla a dalšími triky, placenými zahraničními rozvědkami. Lid aplauduje včerejším vrahům i žalářníkům a spolu s nimi buduje socialismus s lidskou tváří. Prý jsme s vámi, buďte s námi, ale strana ani dělnická třída se ošálit nedají! Naštěstí máme přátele, kteří se nebojí přijít na pomoc. Netrvá dlouho a už si i sami dokážeme udělat doma pořádek a uhájit klid na tvořivou práci. Strana se demokratizovala – už se nevěší, jen udává, zavírá a mlátí. Umělci podepisují rozhodná stanoviska na podporu strany – stejně jako před lety na podporu Třetí říše – jen nemusí hajlovat jako za protektorátu, stačí rozhodný pohled a zaťatá pěst. Chybí rozhodnost starých soudruhů, ti mladí nemají nápřah a švih, zeslábla jejich bdělost a odvaha k tvrdým, leč spravedlivým řešením. Poučení z krizového vývoje je sice pěkná věc, ale dlouhé čtení. Zradil i ten Gorbačov, prý glasnosť! Pár facek a dráty na kule, to je poučení, jakápak demogracie! To slabost některých soudruhů přibouchla brány ráje a přitom jen pár let zbývalo do vítězství komunismu, v němž všichni mají všeho dost. Nebo už měli všichni všeho dost?
Ale vstali noví bojovníci a znovu vyhlížejí rudou záři (nejen) nad Kladnem – zkrátka jak říkával Karel Schwarzenberg: „Komunisté jsou jako vajgly v hajzlu. Můžete je splachovat, kolikrát chcete, stejně znova vyplavou!“
Tak co, je těch pětatřicet let hodně, nebo málo? Je to dost, abychom se poučili z toho, co jsme dokázali a co jsme pokazili? Nebo to nestačilo? Až budete zapalovat svíčku na Národní třídě, ohlédněte se.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
