Vladimír Mertlík: Poučení pro ruské šváby aneb Jak chcimírové nakonec o mír, iluze i životy přišli
Aktuálně narůstající sebevědomí, shlukování a sílící aktivity kolaborujících ruských švábů a komoušů posledních týdnů přivedly Zpětné zrcátko k ohlédnutí do období konce roku 1938. I tehdy stejné existence – nacisté ve spolupráci s komouši – hrotili pokus o zničení státu. Byl to Václav Kopecký, po únoru 1948 ministr za KSČ, udavač Kominterny a ÚV KSSS, kdo měl v roce 1931 v parlamentu projev ostře kritizující vládu za pošlapání práv sudetských Němců (!), v němž prohlásil, že KSČ bude hájit právo sudetských Němců na sebeurčení až do konce!
Po únoru 1948 se tento Židy hluboce nenávidějící antisemita podílel na monstrprocesech, v nichž prosazoval oběšení obviněných, zvláště Židů (viz Panoptikum ze dne 25. 10. 2024). Připomínka oněch událostí a jejich dopadu na dějiny je tím, co nejlíp odkope chování dnešních rudohnědých pohrobků opět se pářících pod heslem „Šmejdi všech zemí, spojte se!“ a konce, jichž se s nimi dočkáme, nebudeme-li dost obezřetní.
Když po podpisu Mnichovské dohody držel 30. září 1938 na letišti Neville Chamberlain nad hlavou paré dohody s Adolfem Hitlerem, zdálo se to být vítězstvím snah o udržení míru, vyjádřených již dříve také Chamberlainem: „Jak je to hrozné, mají-li Britové kopat zákopy a zkoušet plynové masky pro spor v daleké zemi a mezi lidem, o němž my nevíme nic… I kdybychom měli sebevětší sympatie s malým národem, proti němuž stojí veliký a mocný soused, nemůžeme jednat tak, abychom přivedli celou britskou říši do války jen kvůli němu.“ Vládě Jana Syrového stačilo na přijetí mnichovského diktátu 15 minut a poté 4. října rezignovala.
Den po ní učinil totéž i Edvard Beneš a sen generací českých vlastenců o vlastním státě se rozplynul za výkřiků: „Heil, Hitler!“ včerejších sudetoněmeckých spoluobčanů. Wehrmacht překročil bývalé hranice 1. října ve 14 hodin a po ultimátu čs. vládě s nároky na Těšínsko a části Oravy, Spiše, Kysuce a Šariš vstupují 2. října na Těšínsko polská vojska. Od 3. října koná Adolf Hitler triumfální cestu po sudetských městech. Muži pláčou dojetím, ženy omdlévají. Jako vždy když je národ osvobozen. Vždyť to Češi ještě musí pamatovat! S příchodem wehrmachtu začíná 1. října 1938 i vystěhování českých obyvatel a transfery provází násilí. Maďarské jednotky 5. října překračují hranice a střetly se s oddíly Stráže obrany státu. To, co zůstalo z 1. republiky, má pevnost domečku z karet.
Slovenští politici vyhlašují v Katolickém domě v Žilině dne 6. října 1938 autonomii a stát mění název na Česko-Slovensko. Manifest slovenského národa deklaruje pevnou semknutost s národy bojujícími proti marxisticko-židovské ideologii. Pražská vláda týž den jmenuje Jozefa Tisa ministrem pro správu Slovenska, den poté je založena Hlinkova garda a 11. října vyhlašuje autonomii Podkarpatská Rus. V pátek 28. října 1938 jsou zrušeny oslavy vzniku Československé republiky. Rychlost, s jakou rozvrat republiky proběhl, přinesla šok a otázku: „Bylo možné odmítnout Mnichovskou dohodu a vést ozbrojený odpor?“ Odpověď nezněla vesele, neboť odmítnutí a akce by byly porušením mezinárodních smluv a na ČSR by bylo nahlíženo jako na původce války. Po anšlusu Rakouska byla země obklíčena ze tří stran a německý útok by byl zdrcující. I síla pohraničních opevnění, jež muselo čs. vojsko opustit, byla a je velmi diskutabilní. Podél hranic s Rakouskem budována vůbec nebyla a linie na hranicích s Německem byla ze dvou třetin nedokončená. Důvod? Liknavost předešlých vlád a diletantismus řízení staveb. Česká Maginotova linie je tak dodnes bohužel jen dalším mýtem. V polovině října se šíří údajné Benešovo prohlášení „Mám svůj plán“ mající vůni spiklenectví. Když se však 22. října rozšíří zpráva, že „Beneš uletěl do Anglie!“ mění se naděje ve vztek a šeptaný vzkaz v krutou anekdotu, podle níž celý Benešův vzkaz zní: „Mám svůj plán, aeroplán!“
30. listopadu 1938 je uveden do úřadu prezidenta široké veřejnosti nepříliš známý JUDr. Emil Hácha, předseda Nejvyššího správního soudu, člen legislativní rady vlády, České akademie, České učené společnosti a haagského rozhodčího soudu. Dědictví, které tu Beneš zanechal po svém úprku, je Mnichovská dohoda a ústavní zákon o autonomii Slovenska i Podkarpatské Rusi. Až na silný nátlak a po tajných konzultacích s Benešem nakonec Emil Hácha funkci přijímá a 30. listopadu 1938 je uveden do funkce. Nemá konkurenta, neboť v jeho prospěch mluví politická neutralita, zkušenost s vedením velkých důstojných institucí, ale upřímně řečeno – nikomu se do funkce, o níž byla dřív rvačka, ani nechce.
Odstoupením Sudet se 2. republika dostala do těžké situace v ekonomice a dopravě. Přetrhána je železniční síť a dříve hlavní trati přes Českou Třebovou, Český Těšín či Košice jsou nyní vedeny přes cizí státní území. Sudety byly průmyslově dobře rozvinuté a jejich potenciál země postrádá. Více než 33 % plochy ztratila a je třeba se postarat o desetitisíce uprchlíků ze ztracených území. Stát přijímá fašistický model řízení. Vláda silně pravicově orientovaného Rudolfa Berana, skeptika vůči liberalismu i demokracii, nastoluje cenzuru a zmocňovací zákon jí umožňuje řídit zemi bez parlamentu. Počátkem listopadu postoupilo Česko-Slovensko na základě vídeňských arbitráží Maďarsku část Slovenska a polovinu Podkarpatské Rusi, což přineslo ztrátu 41 098 km2 a 4 879 000 obyvatel.
Wehrmacht je 12. ledna 1939 uveden do pohotovosti k nasazení v Čechách. Ministr zahraničních věcí František Chvalkovský přijíždí 21. ledna do Berlína jednat o vztazích a německých zárukách pro Česko-Slovensko. Namísto záruk se mu dostane verbálního výprasku a pokárání a diktátu od kolegy Joachima Ribbentropa, jakým směrem se má čs. politika ubírat. Chvalovský také netuší, že devět dní před ním byl v Berlíně Vojtech Tuka, který odevzdal osud slovenského národa do Hitlerových rukou. Pražská vláda musí povolit užívání vlajek s hákovým křížem Němcům žijícím v ČSR, a naopak Čechům zakázat symboly 1. republiky. Ministerstvo obrany musí vydat projekty čs. zbraní a Německo žádá i alikvotní díl státního pokladu na krytí oběživa v Sudetech. Výsledkem je platba Říšské bance ve výši 481 miliónů Kčs (465,8 ve zlatě, zbytek v devizách)!
Na Slovensku propuká taková protičeská kampaň, že vláda vyhlašuje stanné právo a celé Slovensko obsazuje. 13. března zaútočila skupina 600 Němců na četnickou stanici ve Stonařově, jejíž posádka je zlynčována. Pochod 6000 brněnských Němců směřuje k Pohořelicím, kde je zapálena česká celnice a posádka rozehnána. Ambasáda ve Vídni hlásí k hranicím se blížící oddíly wehrmachtu. K nejzásadnější události ale dochází 13. března v Berlíně, kde jsou pozvaní Jozef Tiso a Ferdinand Ďurčanský postaveni před hotovou věc: „Buď bude vyhlášen Slovenský štát, jehož hranicím dá Německo garanci, nebo Hitler nechá Maďarům volnou ruku.“
Tiso tlaku sice rád podléhá, ale sám odmítá samostatnost vyhlásit s tím, že k tomu nemá mandát, a telefonuje prezidentu Háchovi. Ten svolává na 14. března zasedání slovenského sněmu, který samostatnost Slovenska schválil. Děje se tak v týž den, kdy je na Podkarpatské Rusi koordinován puč Karpatské Síče a do Prahy přichází maďarské ultimátum, požadující připojení zbytku Podkarpatské Rusi k Maďarsku. Předseda vlády Podkarpatské Rusi Augustin Vološin marně žádá Hitlera, aby Maďary donutil dodržet usnesení vídeňské arbitráže, a čs. jednotky ustupují až na území Rumunska a Polska. Země, která před dvaceti lety zářila jako nova nadějí i předpoklady stát se stálicí na politickém nebi, je 14. března 1939 dohasínající kometou, jejíž zahraniční politika je ponižující kličkování ve snaze zalíbit se Německu. Vystoupila ze Společnosti národů, vypověděla spojenecké smlouvy, snížila stav armády a sama vydává protižidovské zákony. Také osobní iniciativa dostává prostor, když Česká advokátní komora vydá zákaz výkonu advokátní praxe pro členy židovské rasy, aniž by k tomu přišel příkaz z říše. Však koneckonců Židáci, bůhví, jak to tenkrát s tím Hilsnerem bylo… Za šest měsíců 17. září 1939 na východní polovinu zčásti obsazeného Polska zaútočí Rudá armáda a rozpoutá peklo 2. světové války, která přinese smrt 72 milionům lidí…
Taková je pravda o výsledku konání úsilí kolaborantských chcimírů vzor 1938.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
