Vladimír Mertlík: Sociopaté a psychopaté na vrcholech žebříčků. Budete překvapeni, koho tam uvidíte
Ještě jednou považuje Zpětné zrcátko za důležité vrátit k projevu předsedy Senátu Miloše Vystrčila. Jeho citace najde laskavý čtenář v Panoptiku Vladimíra Mertlíka ze dne 20. 12. 2024, ale za zmínku stojí, že reakcí na nekonfliktní shrnutí událostí roku 2024 i na autora byla nepochopitelná vlna nadávek, z nichž nejpozoruhodnější bylo označení „tajvanec“. Uveďme předem, že i ukončená docházka 3. stupně základní školy by toto pejorativní pojmenování uvedla gramaticky lépe: Tchajwanec – tj. občan státu Čínská republika, ležícího na Tchaj-wanu a několika dalších ostrovech.
Miloš Vystrčil si tento ubohý pokus o urážku vysloužil tím, že v souladu s českou zahraniční politikou Tchaj-wan přes odpor komunistické Číny navštívil a s jeho představiteli jednal. Krátký pohled do historie 20. století ukáže, že být Tchajwanec ale zřejmě není žádná hanba. Od roku 1895 se místní ve dvou válkách bránili japonské okupaci, která ani pak nezastavila guerilovou válku a řadu povstání v letech 1902, 1907, 1915 a 1930 za cenu 14 000 životů povstalců. Navíc od roku 1927 do roku 1949 probíhala zároveň s 2. válkou s Japonskem i občanská válka, vyvolaná za podpory Sovětského svazu komunisty pod vedením Mao Ce-tunga.
Ta nakonec vyústila v ústup armády generála Čankajška na ostrov Tchaj-wan a vyhlášení Čínské republiky. Od té doby, ač je terčem trvalých výhrůžek a provokací, dokázal Tchaj-wan nejen uhájit svou svobodu a stát se jednou z technologických velmocí. Všem současným českým kolaborantům, ruským švábům i čínským poskokům, kteří nadávají Vystrčilovi do „tajvanců“ a v čele se Zemanem a Klausem jsou nepřáteli českého členství v EU a NATO je třeba připomenout, že jejich předchůdci během téhož 20. století dokázali v letech 1938, 1948, 1968 a 1969 vždy jen zbaběle kapitulovat bez ohledu ideologii, která je zotročovala. Otázka, zda je lepší být tajvanec nebo český přizdisráč má tedy jasnou odpověď.
Bohužel tuzemská studená občanská válka není jen střet opozice a vlády či filozofií socialistické levice a liberální pravice. Hrozbou voleb 2025 není vítězství hnutí ANO, ale to, s kým bude třeba se spojit pro ovládnutí ekonomiky země Andrejem Babišem. Ve hře nejsou pouze komouši, geneticky teroristická sekta, která jak rakovina napadá zprvu buňky demokracie a posléze metastázemi požírá i sebe, ať už jí vládne banda rudých strejců nebo zlá královna v masce Zlatovlásky. Nejsou to nahnědlí prostituti pasáka Tomia, ochotní za kus žvance kolaborovat s kýmkoliv. Na scéně se objevil – a nejen u nás – tak jako v třicátých letech minulého století – fenomén vlády chtivých sociopatů.
Sociopat, jako člověk s poruchou osobnosti, bez empatie a respektu k právu druhých, není schopen rozumět pocitům druhých. Neštítí se lhát, podvádět a využívat druhé bez výčitek svědomí či viny k prosazení vlastních zájmů, aniž bere ohled na škody, které způsobí. Díky smyslu pro situaci umí využít slabá místa druhých bez ohledu na sliby, závazky i právní a etické hranice. Často projevuje jen povrchní šarm a pocit důležitosti, egocentrické chování a přehnané sebevědomí, jímž maskuje skrytý pocit nedostatečnosti. Má schopnost manipulovat druhé, vytvářet přesvědčivé příběhy a přizpůsobovat své chování tak, aby zapadlo do různých sociálních situací, což mu umožňuje získat si důvěru a obdiv jednoduššího okolí.
Pojmy sociopat a psychopat se často zaměňují, ale rozdíl je v původu. Psychopatie je víc ovlivněna genetickými faktory, což znamená, že jedinci se mohou narodit s rysy, které je k této poruše předurčují. Naproti tomu sociopatie se vyvíjí z dopadů faktorů prostředí, jakými jsou traumatické dětství nebo zneužívání v raném vývoji. Chování, které sociopati a psychopati projevují, se liší. Sociopati bývají podráždění, impulzivní s náchylností k násilným výbuchům a problémy hněv ovládat. Psychopati jsou často navenek klidní až okouzlující, čímž účinně skrývají svůj vnitřní neklid. Jsou mistry manipulace, dokáží se bez problémů vmísit do společenských situací, a přitom tajně spřádají své vlastní plány. Jejich šarm a charisma jim umožňují zdatně klamat, a pro ostatní je tak obtížné rozpoznat jejich skutečné úmysly.
Psychopati, kteří se vyznačují nedostatkem empatie a manipulativním chováním, mají často jedinečný způsob, jak se pomstít, když se cítí opovrženi nebo odmítnuti. Vzhledem ke své manipulativní povaze se snaží druhé obviňovat, citově vydírat nebo dokonce vyhrožovat. Pomsta je pro ně běžnou cestou, jak znovu získat pocit kontroly a manipulovat svými oběťmi. Jejich taktika sahá od pronásledování na sociálních sítích, šíření falešných pomluv a snahy izolovat druhého od blízkých. Často se ve veřejném prostoru Zpětné zrcátko setkává s výsměchem slovům: Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí a marně přemítá, co je na nich směšného. Proč si lidé mají lhát? Proč je lepší se nenávidět?
Odpověď našlo v citaci textu, s nímž lze jen bytostně souhlasit.
„Lidé nenávidějící jsou lidmi s trvalým a stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem křivdy. Jako by chtěli být bezbřeze ctěni a milováni a jako by byli nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou nevděční a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen, že je nectí bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je přehlížejí. V jejich povědomí dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými držiteli pravdy, tedy nadlidmi či Bohy, a že z toho titulu zasluhují kompletní uznání světa, povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni tím, že svět je jako střed neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba, že se jim možná i posmívá. Jako rozmazlené, špatně vychované děti si myslí, že matka je na světě jen proto, aby je zbožňovala, a zazlívají jí, že občas dělá i něco jiného. Že se věnuje sourozencům, manželovi, knize či nějaké práci. To vše cítí jako křivdu, zranění, útok proti sobě i zpochybnění vlastní hodnoty. A vnitřní náboj, který mohl být láskou, se zvrací v nenávist k domnělému zdroji ublížení. O lidech nenávidějících, se říká, že jsou to lidé s komplexem méněcennosti. Možná není charakteristika přesná. Spíš jsou to lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty. Nenávidějící člověk také nezná úsměv, jen škleb. Není schopen ironie, protože není schopen sebeironie. Autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát i sám sobě. Pro nenávidějícího je tak příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova i naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost.“, řekl Václav Havel na konferenci o nenávisti v Oslu 1990. Rozhlédněte se kolem sebe a budete koukat, co a koho uvidíte!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, Váš Vladimír Mertlík
