Vladimír Mertlík: Flastenci, chcimírové a ruští švábi v říši válek za zrcadlem
Jedno z často užívaných rčení tvrdí, že kdo se nepoučí z historie, je nucen ji prožít znovu. Jde o verzi motta knih Zpětného zrcátka, které říká: „Historie nezačíná ani nekončí, neboť i zítřejší budoucnost bude pozítří minulostí. Sfoukneme-li z učebnic dějepisu prach dat, jmen a mýtů, najdeme v nich jen muže a ženy ovládané láskou i nevěrou, vášní i neřestí, přátelstvím i zradou, hrdinstvím i zbabělostí. Zkrátka tím vším, co provází naše dnešní životy, protože nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy...“
Není to tak dávno, snad v řádu měsíců, kdy Zpětné zrcátko přirovnalo aktuální stav světové i evropské politické scény a hrozbu třetí světové války k začátku třicátých let minulého století. Znovuprobuzení imperiálně okupačních laskomin Ruska v Gruzii, na východě Ukrajiny i na Krymu, přímá vojenská kampaň v občanské válce v Sýrii i aktivace a podpora proruských pátých kolon v zemích někdejších satelitů, to vše bylo v letech 2008 až 2014 testem ochoty demokratického světa bránit před ruskou agresí status quo Evropy po rozpadu Sovětského svazu.
Stejným testem bylo ze strany Třetí říše v letech 1935 až 1939 znovuovládnutí Sárska a remilitarizace Porýní, její angažmá ve španělské občanské válce, anšlus Rakouska, faktická likvidace Československa na konferenci v Mnichově 1938 obsazením Sudet i následná okupace pod zástěrkou protektorátu Čechy a Morava. Po zjištění, že reakcí ze strany Anglie a Francie je celou dobu jen mávání dokumenty v hodnotě toaletního papíru a zbabělé žvásty o potřebě míru, se Adolf Hitler rozhodl. Po pojistce pomoci ze strany Sovětského svazu za příslib pozdější krvavé dělby kořisti zahájí Německo pod průhlednou záminkou 1. září 1939 útok na Polsko. Angličtí a francouzští chcimírové jsou tam, kde nechtěli být, když 3. září 1939 vyhlašují Německu válku, v níž nepadne až do napadení Francie na jaře 1940 jediný výstřel. Jen kecy a přizdisráčská gesta, to je vše, co svět v tzv. Podivné válce na obranu Polska učiní, bez ohledu na to, že 17. září 1939 vpadl Polsku do zad i Stalin, aby ho dorazil. Vzápětí si vynutí umístění posádek Rudé armády v Estonsku, Lotyšsku a Litvě v síle místních armád, aby poté v červnu 1940 všechny tři země připojil k Sovětskému svazu. Kdy tedy vlastně začala a kdo vůbec rozpoutal 2. světovou válku?
Ptáme-li se v současné krizi, kdy začne 3. světová válka, ptejme se s odkazem na výše uvedené, zda již neprobíhá. Když se po každé nové Putinově agresi Evropa, přisátá na ruských energetických zdrojích, zmohla jen na další kecy, zahájil Vladimir Putin v polovině února 2022 útokem na Ukrajinu největší agresi od konce 2. světové války, důvody i cíli srovnatelnou s útokem Třetí říše 1. září 1939 na Polsko. Není pochyb, že jsme ve válce, byť svým způsobem znovu v tzv. Podivné válce, v níž Evropa i Amerika postupují, nepoučeny dějinami, jako v letech 1933 až 1940.
Bude Francie a Anglie znovu čekat s ráznou odpovědí největšímu nepříteli, až budou napadeny? Jak dlouho povede Donald Trump za neskrývaného obdivu k Putinovi verbální tělocvik debat o míru s Ruskem? Vstoupí i do této války USA až potom, kdy jim vyhlásí válku Rusko, nebo je napadne Kim Čong-unova Korea, podobně jak tomu bylo v případě Německa a Japonska v roce 1941? K zjištění dopadu takového jednání není třeba exhumovat Nevilla Chamberlaina, Édouarda Daladiera a Winstona Churchilla či Franklina Delano Roosevelta ani dočasné sympatizanty nacismu, jimiž byli zakladatel dynastie Kennedyů Joseph Patrick Kennedy či „letní“ král Velké Británie Eduard VIII.
Není třeba volat v parafrázi Roberta Záruby: „Přepište dějiny…“ stačí jen pozorně číst po nich zbylé dokumenty, protože nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy.
Zvláště ti Češi volající po míru za každou cenu (kterou zaplatí Ukrajina) z vrozené debility a nevzdělanosti by měli zůstat „po škole“ a napsat 100x: „Nebudu se chovat a mluvit jako debil!“ Pro kolaborantské svině, které vědí, co činí, a přesto tak činí, je třeba otevřít místo doučovacích kroužků vězeňské cely dle zákona o vlastizradě, kterou je: trestný čin dle §309 trestního zákoníku, jejž spáchá ten občan ČR, který ve spojení s cizí mocí (jakýkoliv stát mimo Českou republiku) nebo s cizím činitelem (osoba, jež sice není oprávněna jednat jménem cizího státu, ale má na politické dění v něm významný vliv) spáchá trestný čin rozvracení republiky (§310), teroristického útoku (§311), teroru (§312) či sabotáže (§314). Z uvedeného vyplývá, že zajistit důkazní materiál o vlastizradě řady našich politiků i existencí flastenecké a dezolátské scény nemůže být problém.
Podívejme se na vše prizmatem jejich vidění: Ukrajina si podle všech, jimž jde o hlasy lůzy, toužící po návratu do předlistopadové komoušské gubernie, může za současný problém sama. Když v roce 2013 tehdejší proruská vláda zkusila spáchat návrat země do ruské „náruče“, odmítli Ukrajinci sejít z cesty do demokratické Evropy dost rázně. V odvetě pak vyvolala národnostní a politická pátá kolona na východě Ukrajiny, kde žije silná ruská menšina, separatistické snahy o odtržení území a jejich připojení k Rusku, které vyústily až v ozbrojený převrat.
Blbečkům tvrdícím, že Ukrajina byla vždy Ruskem a nikdy neexistovala, ev. že vždy toužila být součástí Sovětského svazu (dnes Ruska), připomeňme, že se jeho součástí stala až po čtyřech letech války v roce 1922! Poté byl zbývající odpor zlomen Ruskem záměrně vyvolaným hladomorem, jenž měl za následek kanibalismus a šest milionů obětí. Záminkou aktuální ruské agrese jsou údajné masakry páchané „ukrajinskou nacistickou vládou“ na Rusech žijících v Ukrajině. Ukrajina se nemá podle blbečků i sviní v zájmu světového míru po útoku Ruska bránit, má odevzdat jím vybraná území a smířit se s omezenou suverenitou. Vést k tomu mají jednání USA a Ruska bez účasti Ukrajiny a bezpečnostní summit v Čechy tak oblíbeném Mnichově (sic!).
Jako by se od vrcholů Šumavy, Krušných hor a dalších dominant někdejších Sudet odrážela ozvěna volání o tradičních německých územích, krásném německém městě Praze, o Němcích toužících po návratu do Říše, týraných v otčině židobolševickou klikou válečného štváče Beneše. Ach, slza se v oku dojetím leskne při vzpomínce, co říšských Němců se mezi Čechy tehdy urodilo jen změnou jména. Co bojovníků za rasovou čistotu v obchodních komorách právníků a lékařů náhle vyrostlo, jak volně se dýchalo v parcích bez zápachu česneku ze židáckých tlam. Jak Maďaři a Slováci jako první v sobě odhalili árijskou čistotu, stejně jako dnes hloubku ruské duše.
Není ale čas měřit stejným metrem? Není čas, soudružko Konečná a soudruhu Skálo i soukmenovče Okamuro a Foldyno, omluvit se Heinrichu Henleinovi a Hermannu Frankovi? Není čas uznat správnost vrácení Sudet Němcům a přijmutí sice omezené suverenity, leč výměnou za Vůdcovu ochranu v rámci protektorátu Čechy a Morava? Není čas in memoriam potrestat teroristy z band tzv. partyzánů a parašutistů, kteří rozsévali smrt v řadách vyvolených zástupců protektorátu?
Není čas přiznat barvu i pro vás, zbabělci, ukrytí za maskami bojovníků za Našilidi? Není čas, šmejdi s maskami čarodějů Dobrodějů a víl Amálek vyhlížející se slovníčky v ruce, koho budete z té mely vítat prvního v cíli, abyste odhalili svá ledví i ohanbí?
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
