Vladimír Mertlík: Babiš a Okamura na Národní aneb Plíživé oslavy kontrarevoluce
Skončily oslavy sametové revoluce, největšího svátku země. I když jak pro koho! Loňských oslav se neúčastnil prezident, neb na Národní už jednou byl. Tehdy! A v první linii mezi demonstranty a policejní soldateskou! Letos prezident označil demonstranty za hulákající dav, jenž neunese volební vítězství jiných. Zapomněl, že v listopadu 1989 ti, s nimiž volal: „Máme holé ruce!“, nebyli zřejmě schopni unést volební vítězství KSČ.
Jinak byl u pomníčku 17. listopadu docela fofr. Hlavně v noci! Prvním, kdo nemohl dospat, byl Tomio, který přiletěl ze sletu hnědých ptáků v Sofii. Bez obvyklé slávy po příletu proklouznul jak agent W4C pražskými ulicemi, vrhl kytici a zmizel jak stín. Také premiér se připlížil v hodině duchů, mělo se ale pro jistotu i zhasnout. Ten pro změnu pospíchal na letadlo do Švýcarska, potřebuje od kluka něco podepsat a chce se číhnout na jeho fotky z prázdnin v Bad Krym. Události tak připomínaly spíš plíživou oslavu kontrarevoluce.
Ještě štěstí, že v neděli stihl premiér dát na sítě hlavní vnitropolitickou událost: „Čau lidi, zdravím z Paříže. Tak jsem představil Donaldu Trumpovi svoji Moniku. I když se teda trošku styděla.“ Zpráva rozechvěla finanční trhy, zvláště poté, co vzápětí vše potvrdila společná fotka obou dam. Donald Trump událost komentoval slovy: „Češi jsou great People!“ Sláva, hip, hip, hurá! Další úspěch české zahraniční politiky!“
V mediálních kruzích kolují neověřené pověsti, že TV Nova uvažuje o zařazení obou párů do reality show Výměna manželek, což by vyřadilo ze hry prezidentský pár, který dosud do Bílého domu pozván nebyl, a Putin je rozvedený.
Často se ve veřejném prostoru setkávám s výsměchem slovům: Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Marně přemítám, co je na nich směšného. Proč si lidé mají lhát a proč je lepší nenávidět? Ve své knihovně jsem našel odpověď, a tak mi dovolte citovat text, s nímž bytostně souhlasím: „Lidé nenávidějící jsou lidmi s trvalým a stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem křivdy. Jako by chtěli být bezbřeze ctěni a milováni a jako by byli nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou nevděční a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen, že je nectí bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je přehlížejí. V jejich povědomí dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými držiteli pravdy, tedy nadlidmi či bohy, a že z toho titulu zasluhují kompletní uznání světa, povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni tím, že svět je jako střed neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá.
Jako rozmazlené, špatně vychované děti si myslí, že matka je na světě jen proto, aby je zbožňovala, a zazlívají jí, že občas dělá i něco jiného. Že se věnuje sourozencům, manželovi, knize či nějaké práci. To vše cítí jako křivdu, zranění, útok proti sobě i zpochybnění vlastní hodnoty. A vnitřní náboj, který mohl být láskou, se zvrací v nenávist k domnělému zdroji ublížení.
O lidech nenávidějících se říká, že jsou to lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika přesná. Spíš jsou to lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty. Nenávidějící člověk také nezná úsměv, jen škleb. Není schopen ironie, protože není schopen sebeironie. Autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát i sám sobě. Pro nenávidějícího je tak příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova i naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost,“ řekl Václav Havel na konferenci o nenávisti v Oslu roku 1990. Rozhlédněte se kolem sebe a budete koukat, co uvidíte!
Nejen ve Zpětném zrcátku, Váš Vladimír Mertlík
