Vladimír Mertlík: Prezidentovy prostitutky a služba vlasti, demokracie a Čína
Minulé dny byly plné zážitků a dokonce i prezident se vyjádřil k svátku země, díky němuž leží v Lánech. Lid, v jehož čele prý stál na Národní třídě v Listopadu 89, označil za hulákající dav protofašistů, jímž se nenechá vláčet ulicemi. Jako zastánce nacibolševické platformy české politiky ví, o čem mluví, jsa zvyklý klouzat po fajn povrchu koberců kremelských a pekingských paláců. Opoziční politiky nazval prostitutkami, k nimž si nemá stoupat cudná panna Tomio a mohlo být hůř, kdyby měl svou periodu koprolálie. Jen nevím, zda je to na návštěvu poradkyně premiéra, paní doktorky Dity Protopopové, či zda to byl další bonmot.
Příčinou všech vášní v zemi je rodinný spor, kdo z famílie je víc psychicky nemocný, jako by nám to nebylo fuk. Rozdělit společnost se ale podařilo, a o to jde především. Menšina by prý měla přijmout výsledek voleb a neměnit politiky na náměstí. S tím lze souhlasit a mohl s tím přijít i dřív, když jiní žádali odchod z NATO či EU, institucí národem vybraných. Já neslyšel na náměstích ani jednu výzvu k odstoupení vlády či pádu parlamentu a Senátu.
Největším projevem demokracie prý jsou volby, to ano, ale jejich nadstavbou právo kontroly zvolených a využívání toho práva, byť menšinou. Zvlášť, když většinu zajímá jen množství krmné směsi v korýtku. Zvolení by pak měli přijmout fakt, že funkce není prebenda, ale služba. Měli by respektovat i spojenecké závazky, na nichž stát vznikl i trvá a díky nimž jsou oni ve funkcích. A představitelé země se musí chovat tak, aby to nebylo v rozporu se slušnými mravy a aby nečinili zemi ostudu.
Demokracie a Čína
Říká se (zatím ještě), že v roce 1989 jsme měli právo svrhnout vládu z ulice, protože jsme žili v nesvobodě. Dnešní náměstí ale nezvoní převratem, ani pokusem o něj, jen upozorněním. Je idiotské nazývat ty, kteří odmítají již kdysi odmítnuté, pražskou kavárnou. Ale ono je to stále stejné…pražská kavárna, hulákající dav, zaprodanci, elitáři, kulaci, pracující, lid...
My všichni jsme lid! Dokázali jsme to na náměstích i návsích v roce 1989. Nebo jsme lhali? Sami sobě? Dělící čára nevede po hranici kraje Praha, ale našimi hlavami. Jde o to, zda znovu uvěříme lžím a zda je nám blíž korýtko či svoboda. Demokracie je hledání. Chce-li se Miloš Zeman učit demokracii v Číně, je to jeho věc. Ale až poté, co nebude prezidentem! Země už demokracii zažila. Měla dobrého profesora, Masaryk se jmenoval a do Číny se nejezdil učit!
Služba vlasti
Je to stále stejná taktika, krást kousek po kousku. V posledním tažení u koryta 1989 přišli bolševici s heslem: Je nutná demokratizace společnosti! Demokratizace? Jako že kousek? Deset deka? Je o deko víc, paninko, můžu to nechat? Je snad demokracie šunkový salám? Ne, buď je, nebo není. Vezměte si ji a držte pevně, nebo ji oni vezmou vám. Pomalu, po kouskách!
Osvícení panovníci nazývali svůj dědičný úděl službou vlasti, říši, národům… Slyšeli jste někdy, že vítězství ve volbách vynese straně službu vlasti? Vládu, moc, funkce - taková jsou jejich prohlášení. Dříve byli vládci služebníky, dnes jsou slouhové vládci! Dědičný úděl zavazuje, protože zem je třeba na konci života předat potomkům (nejen vlastním!). Ale na konci volebního období?! Když nevyhrajeme, po nás potopa! To je ten rozdíl!
Ale stěžujíce si na „ty nahoře“, stěžujeme si sami na sebe, na náš výběr. Vždyť si vybíráme ty nejlepší z nás! Nebo ne? I tím, že jsme zůstali doma, protože u voleb neplatí: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale jděte k volbám, když zrovna dávají Slunce, seno a pár facek... Nestačilo by jen těch pár facek?
To je tak vše, co jsem dnes zahlédl ve zpětném zrcátku. Váš Vladimír Mertlík.
