Mýty jako historie: Levoboček T.G.M. – Ikarův pád – Sjezd žvanilů – Star Dance aneb Když okupanti tančí
Mýty a výmysly vydávané za historická fakta. Informace formátu „Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu!“ jsou součástí českých dějin a mají za cíl vylepšit či vyleštit obraz toho, co jsme nedokázali nebo pokazili. Březnová výročí jich nabízejí celou řadu. Bylo tomu tak i v případě oslav 100 let ČSR a blábolu o tom, jak Tatíček Masaryk na svět přišel! A zdá se, že tomu jinak není ani letos, v čase jeho blížících se narozenin. Stokrát omletou pitomost přinesla pod různými názvy nemalá řádka médií a umím si tak představit i nová vydání Švejka:
„Tak se nám spustil František!“, řekl Švejk.
„Ten trafikant ze Žižkova? A vodkud se spustil?“, zeptala se posluhovačka Müllerová.
„Ale kdepak, paní Müllerová! Samotnej císař pán…se starou Kropáčkovou!“, opáčil Švejk.
To bylo tak…
T.G.M. se narodil 7. března 1850 na statku Nathana Redlicha v Hodoníně, kde jeho negramotný otec Jozef pracoval jako kočí a matka Terezie, rozená Kropáčková, byla kuchařkou. Masaryk časem prokáže odvahu postavit se režimu i vlastní většině. Na přelomu století je již významnou osobností a v roce 1918 splní staleté sny českého národa. Ale tuzemská obliba v mýtech, vylepšujících českou stopu zasáhne i tentokrát.
Český prezident synem negramotného kočího a kuchařky? To českým junákům nemůže stačit, a tak je otcovství připsáno statkáři Redlichovi. Ale ti odvážnější míří mnohem výš! Dokonce nejvýš! Jádro pudla je prý v tom, že devatenáctiletý císař František Josef I. se v roce 1849, tedy v době Masarykova početí, prý pohyboval v Hodoníně na manévrech. A nejspíš mezi dvěma bitvami…či při průjezdu císařského pluku Hodonínem - spadly císaři trenky!
V jeho deníku se prý údajně v prosinci 1849 objevuje poznámka: Kropaczek erl., tedy Kropáčková vyř. Nikdo ji sice neviděl, tu poznámku – stejně jako paní Columbovou – ale není šprochu, že?! Tak T.G.M. jako levoboček císaře! No, kdo neskáče, není Čech! Na světě je pitomost, jež ale situaci rodiny nezlepší. T.G.M. nedokončí z finančních důvodů gymnázium a protlouká se, jak to jde. Je učitelským praktikantem, zámečníkem ve Vídni i kovářem v Čejči. No, nic moc na císařského levobočka! Ale je tu náznak v hlavolamu, proč asi byl přijat na prestižní akademii ve Vídni! Houby náznak! Jednak to bylo v případě velmi nadaných žáků zvykem a navíc ještě nebyla otevřena Plzeňská univerzita...
Je zvláštní, jak Češi, odpůrci klerikální i monarchistické moci, mají potřebu ohřívat si polívčičku o svém významu paranoidní smyšlenkou, jak se císař v Hodoníně spustil. Škoda, že starost o původu svých prezidentů nemají i v jiných případech, přestože se u některých nabízejí zajímavé konsekvence. Jaká dramata a varianty by nabídla televizní reality show Krevní pouto při kreativitě výstupů Miloše Zemana. Kdo byl jeho skutečným otcem? Václav IV. při recidivách virózy? Herodes, po Zemanově parlamentní poznámce o inkluzi? Caligula, s přihlédnutím ke znásilňování děveček zemany s panickou prostatou? Legendární lékař Albert Schweitzer, s ohledem na cukrovku samochodku? Nebo snad Nero? Pravda, trenýrky nejsou Řím, ale každý jsme nějak začínali. Možná Julius Caesar, za vládu vedoucí k rozvratu republiky? Nevím. Jen přemýšlím, kde se skrývá Brutus.
Jan Masaryk a Ikarův pád
V případě druhého muže jména Masaryk, Tatíčkova syna Jana nejasnosti stran jeho narození nejsou. O to větší jsou nezodpovězené záhady kolem jeho smrti, podobné Ikarově pádu. Díky svému charismatu a šarmu vystoupal Jan na téměř samý vrchol společnosti i politické scény. Bohužel v druhé polovině života podlehl vábení otcova stínu, Edvarda Beneše.
Tento těžce nemocný člověk, hnán touhou usednout na křeslo T.G.M znovu, opakovaně upsal duši rudému ďáblovi a nakonec našeptáváním svedl i Jana. Ten snad uvěřil báchorkám o brzkém příchodu západních spasitelů, snad si dělal iluze o svém budoucím nástupu na otcův trůn. Každopádně i on si myslel, že lze přechytračit peklo, ale slib peklu daný je vždy podepsán vlastní krví.
Je lhostejné, zda Ikarova křídla spálilo slunce pro jeho pýchu či naivitu a neznalost přírodních zákonů. Je lhostejné, zda se Jan, ležící 11. března 1948 pokálený v nočním prádle na dvoře svého ministerstva zahraničí, stal Ikarem rukou vraha, nebo vyskočil ze strachu před vrahem či při útěku před ním. Stačí vědět, že jeho pád vedla ruka z pekla, nad jehož branou je nápis „Práci čest!“. Jsou znovu a znovu naivní ti, kteří si myslí, že ďábel se může polepšit. Ďábel se může jen zlepšit! Mysleme na to každý den a každou hodinu.
80 let od německé okupace
Velká ručička hodin na 1. peronu pražského Hlavního nádraží poskočila na dvanáctku a ukázala přesně 16 hodin 14. března 1939. Halou zazněl hvizd píšťalky a zvláštní rychlík - v té chvíli ještě prezidenta Česko-Slovenska - se dal do pohybu. Prezident Emil Hácha a ministr zahraničních věcí František Chvalkovský mířili do Berlína na schůzku s Adolfem Hitlerem. O hodinu později už roluje na ruzyňském letišti letadlo jen s několika pasažéry, ale zato stovkami krabic armádního archivu. Deset zpravodajských důstojníků v čele s plk. Františkem Moravcem má naspěch. Ví, že za třicet minut vstoupí na československé území jako první jednotky německé okupační moci Pěší divize wehrmachtu, provázená motorizovaným oddílem SS.
Den na to, ráno 15. března 1939 vyvrcholí řetězec dvaceti let politických chyb, plynoucích z nadutosti o neomylné moudrosti a mazanosti českého chasníka, který vyzraje nad každým nepřítelem a dojmu, že Slovan všude bratra má. Hnědý drak byl nad chasníčkovy síly a přátel, nadšených jeho hrou, zas tolik nebylo. Malý velký muž, Edvard Beneš jen přecenil své síly a považujíce se za Machiavelliho současné Evropy, stal se jen nástrojem velmocenské politiky Francie, pro niž měl dělat jen volavku na východě Německa. Sebe spasil útěkem a ve vlastní zemi o šest let později jen vyměnil hnědé peklo za rudé, jako splátku za svůj návrat na Pražský hrad.
Alexandrovci a SS-Panzer Devision
Je skvělé, že následovníci těch, kteří tehdy výměnu pekel provedli a mnozí při tom zahynuli také, s námi start nové okupace roku 1945 budou zase slavit s námi. Je marné rozčilovat se nad růstem drzosti komoušů, když do nekonečna adorujeme seriály a filmy bolševických srágor, když po náměstích pochodují organizovaní vrazi z hranic, když dorost vrahů uráží oběti svých otců, zatímco my se chystáme vyprodat stadiony a haly na vystoupení tělesa okupační imperialistické armády a naše umělecká elita si klade za čest s nimi vystupovat. O kom mluvím?
Jsou tu v květnu zas – Alexandrovci na European Tour 2019. Napadá mě, co vystoupení sboru a tanečníků 2. SS-Panzer Division „Das Reich“, která se tak vyznamenala v Bělorusku nebo Oradour-sur-Glan. Určitě by zaujali třeba novým aranžmá písně Horst Wessel Lied. To, co se děje, není ztráta paměti, to je ztráta rozumu!
ČSSD: Festival zbytečných řečí
Přátelé ze sociální demokracie zase ztratili své voliče, ale měli teď sjezd, který to všechno změní. Jeho obsah lze shrnout pod název „Festival zbytečných řečí“ a heslo „Kecy v kleci“. Sociální demokracie – jako by existovala nějaká asociální demokracie. Sjezd navštívil i úhlavní přítel socanů, chvíli na štokrdlátku poseděl, něco mouder utrousil, přísně se na ministra zahraničí zahleděl a podotkl, že by jak pšouk zmizet měl.
Snad se Zpětné zrcátko nemýlí, když se domnívá, že Lucifera pomocník Filip má dost svých starostí udržet se mezi futry, než aby od nich trhal Petříčka. Roman Onderka volaje, doporučoval přizírajícím, že je třeba mít srdce sociální demokracie, takže na IKEMu bude zřejmě nával. Hlavním tématem bylo, jak ČSSD vystřelit opět vzhůru. A prý už to dokonce začalo“ Zpětné zrcátko doporučuje pohled na odkaz, kde jsou rady zdarma:
Nejzábavnější na té komedii bylo, když si polokomouši z ČSSD mezi sebou rozdávali placky s ukradeným motivem i figurou z plakátu verbování do americké armády. Nic nového, před sto lety provedli tutéž krádež bolševici v Rusku a udělali z ní verbování do Rudé armády. Nebylo by to tak, soudruzi přátelé, vhodnější?
Nagyová-Nečasová a zpravodajci
Jak nastavovaná kaše se táhne pavlačová historie o pronájmu výzvědné služby - tehdy snubním prstenem neukojenou – domovnicí. Zpětné zrcátko se za touto kramářskou tragikomedii již také ohlédlo:
Nyní padly i první tresty. Samozvaná šéfka zpravodajců Nagyová-Nečasová byla odsouzena k tříleté podmínce a deseti letům zákazu činnosti ve vedoucích funkcích státní správy. Petr Nečas již dříve k doživotnímu soužití se jmenovanou. Hrdinové Páleník, Kovanda a Pohůnek, kteří byli pohůnky odsouzené, dostali také podmínky a nepodmíněnou hanbu.
Papež, Duka, kněží a děti
Hanbu cítí i dětské oběti zneužívané církevními hodnostáři. Papež František svolal čtyřdenní konferenci, kde tyto zločiny nazval zvěrstvy a dotyčné duchovní za nástroj Satana. Já bych řekl chtíče! Satan je v tom nevinně!
Ať již to byly proklamace hodné sjezdu ČSSD nebo vážně míněné sliby nápravy, nejdál došel náš kardinál Dominik Duka, který tisíce potvrzených případů zneužití a znásilnění (jen v Německu za roky 1945 - 2014 celkem 3677) označil v italské televizi za hysterii. Tak nevím, možná si kardinál Duka myslí, že jde o to pravé přijímání Těla Páně. Ale já mít v těle zezadu místo Těla páně zastrčený kus cizího chlapa, tak z toho trochu hysterický budu, to jo!
A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
