Za brexit může i evropské levičáctví, EU nakročila rudě. Bez evropské integrace bychom však zanikli
Blížící se volby do Evropského parlamentu rozvířily diskuze o jejich smyslu a o smyslu české existence v Evropské unii. Po pravdě řečeno, nejde o smysl a cíle oné instituce, ty jsou dány již jeho existencí, jde spíše o cíle vyjadřujících se politických subjektů. Přesto se Zpětné zrcátko domnívá, že kritika míry byrokracie eurounijních orgánů i nebezpečí jejich levicové orientace je nejen relevantní, ale i velice nutná. Pak ovšem musíme věnovat stejnou pozornost celé Evropě a jejímu vykračování vstříc růžové budoucnosti jako předstupni rudé.
Kritika mraveniště byrokratických švábů už ale pokulhává, protože porovnáme-li počet členů EK k obsluhovaným občanům EU, pak z poměření EK a Paříže vychází EK jako jednoznačný vítěz. Porovnat poměr obsluhovaných občanů Prahy k počtu úředníků magistrátu, úřadů městských částí a obslužných institucí bych se hodně obával. Přesto lze takovou polemiku považovat za jev, okysličující stav věcí.
Ale pochybnosti o smysluplnosti EU jsou jinou kategorií, neboť i při základních znalostech historie jsou popřením smyslu a cílů evropských dějin vůbec, bez ohledu na to, za jaké fráze se odpůrci integrace EU či její existence skrývají. V lepším případě jde totiž o negramotnost historie evropského kontinentu, v horším o útok na status quo a poměr sil v Evropě bez ohledu na nebezpečí, které to přináší.
Základní otázkou je, zda jde o Evropu, kráčející k federalistickému politicko-společenskému útvaru, o Evropu v podobě dobrovolného, ad hoc kooperujícího spolku nebo zda jde o návrat ke zcela autonomním útvarům, svázaným jazykem a dějinami resp. mýty. Poslední cesta, tzv. národní, je – s malou nadsázkou – cestou ke kmenové struktuře a formě společnosti, které nemá šanci v současném světě přežít, jako ji neměla ani kdykoliv předtím.
Megastát a osud Lužických Srbů
Po desetiletích integrace nemůže být pochyb o tom, že jejím cílem je vznik megastátu, ve kterém se národní státy rozplynou. Ve všech kritických situacích však stojí všude v Evropě na prvním místě vlastní národ., píše ve své úvaze respektovaný politolog Petr Robejšek (mfdnes 18. 5. 2019) Zpětné zrcátko doufá, že se autor nemýlí a cíle – v horizontu několika desetiletí – bude dosaženo, aniž je nutné pro vzniklou státní formu používat v podtextu pejorativní titul „megastát“.
Petr Robejšek se ale mýlí v hodnocení důsledku, když za vytvořením silného evropského hospodářsko-politického subjektu vidí rozplynutí národních států, aniž by tuto jejich změnu blíže popsal.
Půjde o zánik národních jazyků, zvyků, kultury zákazem či nucenou asimilací? Skončí Evropané podle autora – vyjma dominujících Francouzů a Němců – jako Lužičtí Srbové? Budou se scházet v úterý a v dubnu v kroužcích, kde budou při petrolejkách tančit v krojích a mluvit zapomenutými nářečími, kdysi jazyky národů? Má na mysli rozplynutí, o něž se Češi pokusili v letech 1918 až 1938 v případě Slováků, Moravanů, Němců, Maďarů a Rusínů?
Raději velkou rybou v malém rybníku
„Ve všech kritických situacích však stojí všude v Evropě na prvním místě vlastní národ.“, tvrdí druhá věta podtitulu. Dala by se ale formulovat historicky přesněji: „Za všemi kritickými situacemi stojí všude v Evropě (a vždy stál) na prvním místě vlastní národ.“ Ano, Evropa je po staletí zdroj neklidu a místo nejkrvavějších válečných masakrů, jejichž příčinou byl vždy akcent na národní – čti nacionální – charakter společenství.
Skutečnost, že Národní stát žije a vzkvétá, jak zní hlavní titul autorovy úvahy, může platit a fungovat i v rámci velkého celku, není-li totalitární. Zachování identity národa je vždy v síle jeho kultury a charakteru. Je-li však cíl uvedený v titulu úvahy cílem jediným, bez ohledu na zájmy okolních společenství, pak je důsledkem vždy konflikt. Pokud národ trpí obsesí, že se v dobrovolně kooperujícím vyšším celku rozplyne, je to jen důkaz nevíry v sebe sama nebo falzifikace budoucnosti ze strany jeho členů s vůdcovskými ambicemi, kteří chtějí být raději velkými rybami v malém rybníku než činit pokusy se prosadit v rybníku velkém.
Vývoj Evropy byl vždy veden snahou o vytváření velkých územních, politicky a hospodářsky silných celků a tím o posílení jejich vlivu v aktuálním dění světa. Dělo se tak buď integrací, podmíněnou společným zájmem nebo imperiálními výboji s násilným tlakem na asimilaci obyvatelstva dobytých území. Tato cesta však obvykle končí dříve než cesta integrace. S expanzí sice přichází síla, moc a násilí, proto je taková struktura zdánlivě pevnější, zatímco integrace, stojící na nabídce, výměně a dobrovolnosti je více labilní a zdánlivě nepevná. Již staří Římané…chce se říci, protože co jiného bylo rozpínání Říma, než první pokus o vytvoření evropské říše vzdor konkurenčním orientálním a byzantským říším?
Necháme-li stranou středověk, kdy imperiální forma byla tou nejpřirozenější, pak v moderních dějinách Evropy připomeňme jako imperiální tvůrce napoleonskou Francii, císařské i nacistické Německo a carské i komunistické Rusko. Na druhé straně je habsburská Svatá říše římská, později Rakouské císařství resp. Rakousko-Uhersko a právě proměny habsburské říše jsou důkazem filozofie volné integrace a změn.
Za brexit může i levičáctví
Pokud máme věřit autorově citaci sarkasmu Charlese de Gaulla: „Evropa, to je Francie a Německo. Zbytek jsou jen přísady.“, pak s ním lze jen souhlasit při pohledu do účetnictví EU. Jen pořadí lídrů je třeba obrátit a už neplatí, že obávaný „megastát“ bude a la française, centralistický. Je velká škoda odchodu Spojeného království z EU, ale nestalo se tak kvůli integraci v EU. Problém, který přivodil i brexit je v sílícím levičáctví nejen struktur EU a EK či parlamentu jakbysmet.
Sílící ultralevice se jeví jako pravý zdroj problémů. Nebylo tomu v dějinách nikdy jinak a právě tady máme příležitost zamést si před vlastním prahem. S čím lze rozhodně souhlasit, je tvrzení Petra Robejška o určité nezralosti některých do EU přijímaných států, dokonce by stálo za to termín „určité nezralosti“ změnit na „zásadní nezralosti“. A to nejen pro tzv. nové členy, ale i pro členy zakládající. Přesto jejich přijetí (jmenujme např. Řecko, Itálii a Portugalsko) nebyla rozmarem bruselských úředníků, ale moudrým kalkulem ve snaze zabránit jejich vsání komunistickou vývěvou.
Je to jen osmdesát let od masakrální občanské války ve Španělsku, sedmdesát v Řecku, padesát od řádění Rudých brigád v Itálii – o Německu nemluvě – a tak dále. V paměti dosud žijících je tato doba hrozícího rudého teroru a neúspěch v zemi, kde zítra znamená včera, vnímám jako přechodný jev! Problémem Bruselu není to, že nepotlačil národní stát, ale levičácký mor, který nakazil vzývané národní státy, nové i staré. Chce-li Česko a kdokoliv jiný změnit EU, pak musí každý začít u sebe, pokud už zákeřná choroba bolševismu není genetickou vadou.
EU a národní zájem
„Dnes se ukazuje“, píše Petr Robejšek, „že jenom národ dokáže vyvolat tu solidaritu, humanismus, jednotu a spolupráci, které od svých členů vyžaduje EU jako celek.“
K fungování nadnárodního státu – bylo Rakousko-Uhersko nadnárodní stát nebo federace národů, byť nedokonalá? – prý „chybí společný jazyk, síť triumfálních a tragických vzpomínek...“, tvrdí Petr Robejšek. Má snad Evropa společných triumfálních, ale i tragických vzpomínek málo? Nejsou české dějiny sítí evropských vzpomínek?
Národní vlády prý musí v Bruselu zdlouhavě vyjednávat! To tak bývá, když se partneři mají dohodnout. Platí to už od manželství, základní organizační jednotky společnosti současné civilizace. Prý také chybí povědomí o tom, co se má a co se nemá dělat, vědomí sounáležitosti v dobrém i ve zlém. A to snad v národním státě potřeba není?!, ptá se Zpětné zrcátko
Naštěstí Petr Robejšek v závěru říká, že není v českém národním zájmu vystoupit z EU. Prý ale musí být cílem a snahou českých poslanců, aby podporovali vše, co omezí moc bruselské centrály – tedy, aby řízení EU co nejvíce sabotovali. To prý naší zemi otevře možnosti sebeurčení…
Státy a kraje
„Naším obecným cílem by měla být Evropa rovnoprávných národů, které mezi sebou pěstují obchodní výměnu, mají otevřené hranice a - případ od případu – společně provádějí několik málo opravdu smysluplných projektů nadnárodního významu.“
A kdo rozhodne o tom, které jsou ty – případ od případu – smysluplné projekty? Nelze se přece shodnout jen v tom, že každého 15. v měsíci si stoupneme k okénku účtárny do fronty pro bankovky. Ty je třeba předtím vydělat, i ve chvílích, kdy se někomu z nás nechce a dokonce prací, při níž si umažeme ruce.
Ale Češi jsou přece mistři improvizace, pojďme tedy příkladem. Zaveďme ten systém u nás – na úrovni krajů (nebo znovu zřízených okresů či obcí a měst?), jež budou mezi sebou „pěstovat obchodní výměnu, otevřené hranice mají a – případ od případu – budou společně provádět několik málo opravdu smysluplných projektů celonárodního významu.“ (cit.) A začít se dá hned! Až to bude Petr Robejšek zavádět, chce o tom Zpětné zrcátko vědět, hned si na to koupí šest lístků do první řady.
Zpětné zrcátko zaujal i klip jedné partaje toužící po evropských prebendách. Tři její reprezentanti letěli letadlem jednoho z nich, druhý před časem zabral písečný nános v chorvatské řece a je tam něco jako hrabě Koloprdy Angrešt, třetí z nich něco vyrábí a zaplatil za ně u pumpy. Podstatné je jejich sdělení, že nesplní-li EU – která do nás zatím nacpala stovky miliard korun – z nich velkou část jsme promrhali a jinou stačili rozkrást – naše požadavky, pak „odejdeme bez placení!“, tvrdí rozhodně kandidáti na funkci europoslance.
Ještě, že u toho nebudu, u nás v Líšnici se za to v hospodě dává národním způsobem – přes držku! Zkrátka, jestli ona čím dál víc ta otázka není o tom, do kdy v té zpackané EU chceme být, ale spíš, do kdy si nás tam budou chtít nechat. Chtěli jsme to Evropě osladit – no, jo, český hmor, to je mazec! – oslaďme to zatím socanům, komoušům a náckům – protože jak Zpětné zrcátko říkává – košile hnědá, spodky rudé. Ale ne jen těm s legitimací a ve funkcích, i těm mezi sousedy, a když už se budou ty facky rozdávat, číhněme radši každý do Zpětného zrcátka, aby nám taky nějaká nepřilétla.
A to je vše, co jsem dnes viděl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
