Retro je cool! Skončí „vládní krize“ Babišovým pučem podobným komunistickému v roce 1948?
Přes vedro a sucho plodí česká politicko-kulturně-společenská fronta události hodné sklizně z farmářova vlhkého subtropického snu. Miloš Zeman se probral z rauše a ukázal sobotkobijkou na Tondu Staňka! Za bolševika obvykle následovala formulace: „Soudruh byl odvolán v souvislosti s pověřením jinými úkoly.“ V padesátých letech bylo tím úkolem viset, v pozdějších letech práce v garáži či v JZD. Čeká-li občan i dnes další drama, čeká marně. Mávnutím sobotkobijky se prezident tak vyčerpal, že další změny na scéně české gerontokracie lze očekávat až v polovině srpna.
Podezřelé dotační a daňové přesuny na kontech firem premiéra byly předány pod dozor a došetření institucím podléhajícím přímo jemu, případně ministryni financí. A tak to má být! Ministryně má zkušenosti z podobných přesunů v rodinném okruhu a premiér přispěje k došetření podezřelých kauz tím, že o nich hodně ví. Ale Zpětné zrcátko dá svůj rámeček na to, že se všechna podezření ukážou jako účelovka a kampaň, případně jako chujovina!
Neřízené ministerstvo kultury
Dramatické zvraty na české politické scéně rozhýbaly i newyorskou burzu a znovu rozvířily pověsti o konci vlády. Nebude to však dřív než v únoru, to je taková zdejší tradice, stejně jako řešení vládní krize. A proč až v únoru? Do poloviny srpna, kdy hůl Práva možná ukáže vyvoleného, chcípnul pes. Také potom ale může trvat další dva měsíce nekulturní kašparáda, zda má kulturu řídit Šmarda, Kalistová nebo Bradáč. Kdo je Bradáč? Zpětné zrcátko také neví, možná vrátný, ale vždyť je to fuk! Slovutný úřad bude v tu chvíli neřízen již pátý měsíc. Pak přijdou Vánoce, a kdo by chtěl přijít před nákupem dárků o slušnou mzdu, že?! No, a máme tu únor, kdy jak známo a jak Zpětné zrcátko již dříve napsalo: únor bílý – komouš sílí!
Jak Zpětné zrcátko stále tvrdí: Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy! A je podivuhodné, jak události dávno minulé dostávají v nových kostýmech konečně pravý význam a na rozdíl od jejich vnímání ve školních lavicích chápeme jejich nový historický význam i roli aktérů. V identické situaci byla naše země v roce 1948. Už tři roky vládli komunisté (zpočátku – tak jako dnes – jen z druhé ruky) a většina lidu, jež si je zvolila, byla jejich vládou stále nadšena.
Nekecáme, makáme
Rychle ukončili žvanírnu v parlamentu a začali makat! Ano! Klid na práci zajistili odstraněním tehdejších Petrů Pavlů, Karlů Schwarzenbergů, Miroslavů Kalousků i dalších velezrádců a zbytek dorazili díky kolaboraci Edvarda Beneše, miláčka národa Jana Masaryka a Ludvíka Svobody, který měl ochranu demokracie v popisu práce. Demise přece neznamená nové volby či novou důvěru parlamentu. Stačí nazvat ústavní puč rekonstrukcí. Co následovalo, už víme. A totéž jako řešení naznačuje Miloš Zeman.
A socani se probouzejí, jak se zdá. „Pokud by měl být ministrem kultury někdo jiný než já, je to šaškárna!“ říká Michal Šmarda. „Už jsme k smíchu, lidé mají plné zuby toho, jak řešíme pseudokrizi. Šest týdnů řešíme výměnu ministra, kterou by manažer nebo starosta měl vyřešenou za dva dny,“ hodnotí poslední vývoj. Zdá se, že Michal Šmarda drží prst na tepu doby – nebo čte Zpětné zrcátko!
Národní divadlo Čechům!
Také umělecká scéna – prázdniny neprázdniny – nespí. Není divu! Kdo jiný než čeští umělci probouzel národ a burcoval k boji proti cizákům. Čechy Čechům! Více než 300 lidí spojených s operou Národního divadla a Státní operou (proboha, co tam všichni dělají?!) vyhlásilo stávkovou pohotovost. Co se stalo? Braniboři v Čechách! Režisér Per Boye Hansen usedne 1. srpna do křesla uměleckého šéfa opery. To si dovolil dost, Nor jeden! Klidně přijal jmenování, přestože tím spustil lavinu protestů sólistů i sboristů v opeře, která vyústila až v žádost, aby ministr kultury cizáka odvolal a vypsal rovnou i výběrové řízení na místo ředitele Národního divadla.
„V divadle je panika a nejistota!“ volá mluvčí revoluce Eva Urbanová a argumentuje nedobrou Hansenovou pověstí, která se divadlem šíří. „Začal vyhazovat lidi! Mé kolegy vyděsil! Začal vyndávat sólisty z již domluvených inscenací, které on klidně přeobsadil zahraničními umělci! V domácích pěvcích a subretách budí pochybnosti, že je nebude potřebovat!“ Čechy Čechům, volá Eva Urbanová a mluví o chaosu i rozkladu souboru, v němž byl dosud sice smrádek, ale teploučko!
A přidává zásadní argument: „V českém Národním divadle mají šéfové mluvit česky!“ Cizinec není našinec! Za sebe Eva Urbanová zdůrazňuje, že je fakt, ale fakt ráda, že po 25 letech není obsazena do Smetanovy Libuše, protože ta nová je stejně hnusná! Koho zajímá, že Hansena za šéfa opery vybral ředitel Jan Burian na doporučení šéfů evropských operních domů. Sám se ptáček prozradil, když veřejně deklaroval snahu rozšířit ve Zlaté kapličce počet sólistů o cizáky, čímž prý chce posílit mezinárodní prestiž divadla.
„Národní divadlo bylo postaveno Čechy, za české peníze a pro českou věc. Prostě mi vadí, že s panem Hansenem mohu mluvit jen německy a anglicky,“ brání svou národní čest Eva Urbanová, která třicet let byla divou a tváří mnoha operních scén v celém světě, aniž by komu vadilo, je-li možná z Hrdlořez. Stálo by za to, číhnout se na dějiny těch stánků umění za jejichž národní čistotu bojuje. Zjistila by, že Národní divadlo postavili Češi pro českou věc, ale – až na pár krejcarů – za rakouské peníze Františka Josefa I. A pokud má Eva Urbanová českou Státní operou na mysli Nové německé divadlo - tak to bylo postaveno Němci, za německé peníze a pro německou věc! Češi ho Němcům i s kulisami a garderobou jenom ukradli.
Eva Urbanová se s problémem vydala za Milošem Zemanem, milovníkem divadla, respektovaným teatrologem a hercem – připomeňme jeho kultovního aligátora! Pan prezident prý pro ni měl pochopení a poslal ji za ministrem kultury, který pro ni měl také pochopení a poslal ji za ředitelem divadla, který pro ni měl také pochopení a poslal ji… „Když mě kvůli tomu nebude v Národním divadle chtít, tak se budu muset sbalit a jít pryč,“ vyjádřila se k tomu Urbanová. Informace, že by se vrátila ke svým rockovým začátkům, jsou stejně reálné, jako by Helena Růžičková po trilogii „Slunce, seno a tak dále“ uvažovala o návratu ke svým začátkům baletním.
Zpětnému zrcátku jen vrtá hlavou, jak se tři sta lidí najednou může praštit do hlavy tak, až jim v ní zhasne. Možná praštit se znova, třeba by se jim zas rozsvítilo?!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
