Zapomenuté narozeniny muže, který neměl žádný hit, ale zásadně změnil životy nás všech
Cizí smrt je zajímavá – něco se děje! Smrt slavných, ta je úžasná. Může nás dostat do televize, možná se nás zeptají: „Jak budete zítra žít bez idolu? Vrazili jste do něj ve dveřích?“ Je třeba si ty odpovědi nacvičit. Žijeme tak na chvíli život někoho jiného a je to lepší než seriál, protože je to doopravdy! Stojí to jen kalíšek se svíčkou za pětku a užíváme si. Škoda, že se k tomu nedělá mexická vlna nebo kdo neskáče, není Čech. I to umíme! A smrt? Ta zůstane jemu a jeho blízkým – jeho smrt a naše voskové koberce.
Zpětné zrcátko se ale jako obvykle nechce moc ohlížet za tím, co momentálně cloumá lidem. Boj o to, zda se má příděl smutku měřit zesnulému umělci podle prodeje cédéček, vydaných knih či počtu forbín standing ovation, nepovažuje za problém Všehomíra. Nechce ani soudit upřímnost masového smutku národa a improvizovaných tryzen. Chce věřit zoufalství objímajících se párů i neznámých, kteří se podpírají, aby unesli žal ze ztráty idolu. Jen si neumí představit hloubku jejich smutku a bolesti ve chvíli, až ztratí někoho z rodiny, blízkých či někoho, kdo změnil jejich životy.
Zpětné zrcátko si odpustí i hodnocení médií, která se chovají tak, jak velí zákon trhu. Není lepší kšeft než smrt – a smrt oblíbence zvlášť! Grafy letí vzhůru – jeden idol vydá za zemětřesení šestého stupně Richterovy stupnice. Koho zajímá 5000 mrtvol na Bali? Ale zesnulý idol, to je jiná! Vyrvou ho rodině a budou ho vláčet bahnem svých představ, pomluv i hříchů. Nakonec bude mít na kříži hrobu namísto INRI jen MeeToo. Uměl svou práci mnohem lépe než ostatní tu jejich. Jak se vůbec mohl stát idolem většiny v zemi, kde se úspěch neodpouští? Byl to zázrak?
Zpětné zrcátko se nebude trápit ani s majiteli palců v césarově lóži. Palců, které jen pootočením zápěstí mění lidské životy v prach nebo zlatý prach. Majitelů, kteří se tváří, že sami jsou Ludvík Slunce, ale přitom jen parazitují na idolech a jako lejno se přilepí i k rubáši, jehož lem se dotkl múz, které se nedají koupit jako děvky. Hloubka pokleslosti výše dotčených je níž, než se zdá. A Zpětné zrcátko události tohoto týdne o pomíjivosti slávy i života přivedly k jinému ohlédnutí. Loňský osmičkový rok jsme už od jara slavili 100. výročí republiky. Užili jsme si to. Legie sem, Masaryk tam, bouráme mýty, stavíme pomníky. Nějak jsme v tom fofru tehdy v převážné míře zapomněli – stejně jako letos – na toho, bez nějž bychom 28. říjen dosud slavili jako Den znárodnění, kytičku místo k obrázku T. G. Masaryka dávali k obrázku V. I. Lenina a místo Ach, synku, synku… zpívali Suliku, nejoblíbenější píseň J. V. Stalina. Protože nebýt Říjnové revoluce, nebylo by svobodného Československa, že?! O kom že je řeč? O hlavním havloidovi, pravdoláskaři a jeho letošních nedožitých 83. narozeninách 5. října.
Za to můžou komunisti! Měl nám je zakázat
Pár si vzpomnělo, většina zapomněla, třetí ohrnuli nos. Především bolševici, ti s legitimací strany, ti s legitimací jiných stran i ti nezařazení. Všichni, které rok ´89 připravil o prebendy a moc, udavači a ti, kteří s bolševickou sebrankou kolaborovali. „K čemu je to dobrý, nějaký vopičky?“ ptají se ti, kteří po vstřeleném puku či meruně skáčou jak idioti po náměstích a řvou „Kdo neskáče, není Čech!“ Jít volit? „Res publica? S tím nás neobtěžujte! Jo, 1. republika – věnec buřtů za korunu – to je jiná!“ volá lid.
Když v prosinci ´89 abdikoval Gustáv Husák, ptal se zvonící národ – jako by ztratil mocnáře: „Kdo teď?“ Nedlouho poté se ten, jehož jméno listopadový lid neznal, stal idolem nejslavnějších a nejmocnějších celého světa. A lid jásal! Kdo neskáče, není Čech! Pan Rozpačitý se stal miláčkem a spasitelem, do nějž jsme my – včerejší zbabělci – implantovali naše naděje na svobodu říkat a dělat si, co chceme, na platy jako v Německu a na šunkový salám bez pořadníku. Na plážích Bibione, v obchodech západního Berlína, pod Eiffelovkou s řízky z domova, tam všude jsme za něj se sametovým úsměvem přijímali hold od domorodců. Je suis Havel! Kdo neskáče, není Čech!
Ale všeho do času v zemi pod Řípem. Ukázalo se, že je jen člověk. Dělal chyby, a dokonce chyby měl. To si dovolil dost! A my? „Za to můžou komunisti! Ti nás zkazili,“ říkáme, přistiženi při lhaní, krádeži a lenosti.
Kdo to byl, ti komunisté? Přiletěli z Marsu, nebo jsou to jedni z nás, které jsme si zvolili? Nejdřív dobrovolně, pak ze zbabělosti a nyní... Proč nyní? „To on za to může! Měl nám je zakázat,“ voláme, když je jdeme volit. Kdo neskáče, není Čech. Je suis... je suis co...?
Co vlastně jsme – v tom našem zpětném zrcátku? Váš Vladimír Mertlík
