Stávka učitelů jako předehra oslavy VŘSR a třicet let svobody jako zrcadlo nesvobody našich charakterů
Zítra vypukne stávka kvůli platům učitelů. Soudruzi učitelé a učitelky si nemohli vybrat lepší termín než den před výročím Velké říjnové socialistické revoluce 1917. Jejich spravedlivý hněv je na místě! Kdo má dřít do úmoru za almužnu 39 tisíc korun měsíčně devět měsíců v roce a šest hodin denně. Vždyť navýšení dělá ubohých 150 procent mzdy, která platila před sedmi lety. Největším problémem jsou 2 procenta navýšení, která mají tvořit rozdílovou položku podle kvality práce. Jak nespravedlivé! Všem stejně! To je heslo proletariátu. Již vzhůru, psanci této země!
Grafy průzkumů veřejného mínění lámou rekordy při zobrazení křivky nostalgie těch, kteří se slzou v oku vzpomínají na nejodpornější režim lidských dějin. Režim, jehož programem byla nenávist hesla „Kdo nejde s námi, jde proti nám“ a text písně „Přes spáleniště, před krvavé řeky“. Na režim, který výsledky měří počty zavražděných. Dnes po třiceti letech omylů, chyb, ale také svobodné společnosti se topíme v dostatku všeho, krkáme z přežrání lahůdkami, které jsme znali jen z obálek pašovaných magazínů. Ve frontách u pokladen s přeplněnými nákupními vozíky nadáváme na drahotu, neovládajíce základní matematický úkon – má dáti/dal. Zato nám nostalgií voní fronty na něco, co možná přivezou – lhostejno co. Však to vyměníme se sousedem, který stál jinde. Možná i proto učitelé a učitelky stávkují i za zrušení matematiky u maturit. Blbý volič – lepší volič!
Jako by se roztrhl pytel se stesky a nářky nad nesvobodou, bídou a utrpením, kterými prý procházejí naše životy posledních třicet let. Jde o nesvobodu našich charakterů, které nedokážeme osvobodit ze zajetí závisti a nenávisti k čemukoliv odlišnému. Jde o bídu naší morálky, která není ochotna odpustit úspěch schopnějším. Jde o utrpení, které nám působí úděl žít sami se sebou a snést vlastní životy.
„V současném světě je strašně moc nejistot, ze kterých plyne pocit beznaděje, a otázek: Kdo má tedy pravdu?“ řekla v rozhovoru bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová. „Demokracie má trošku problém. Lidé pociťují její nedokonalou a negativní stránku… Nemají pocit, že jejich životní šance jsou větší a lepší... Zejména mladá generace má zážitek, že prací a snahou se jí nepodaří zlepšit si své postavení a životní situaci. Svoboda je rovnost příležitostí, a pokud lidé zažívají pocit, že toto nefunguje, tak to vnímají jako selhání demokratického režimu.“
Jak veliký omyl! Příčinou uvedených pocitů je jen frustrace z nezdařených životů, v nichž nebyly naplněny ambice frustrovaných – aniž ti by se zamysleli, zda ambicím odpovídaly jejich schopnosti. Tvrdí-li tito lidé, že se mají špatně – mají na mysli jen to, že někdo jiný se má líp! Přestaňme konečně konejšit neúspěšné, málo schopné či neschopné, že za svůj neúspěch nemohou. Pomozme však těm, kteří nedosáhnou na standardy společnosti pro zdravotní či jiný hendikep. Pokud je někdo bohatý ze své práce, přejme mu to a snažme se jej následovat. Je-li bohatý z krádeže a podvodu, nasaďme mu okovy bez ohledu, kým je.
Vinu nenesou jen politici, ale především jejich voliči
Prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D., dr. h. c., český psychiatr a pedagog, premonstrátský jáhen a esperantista (a také držitel nejvíce vysokoškolských titulů v ČR), před časem řekl: „Z české kotliny se kamsi vytratil stud. Pojem hanba je dnes už srozumitelný málokomu. Dítě se nestydí zesměšnit učitele, muž se nestydí opustit ženu a děti kvůli milence, potomci se nestydí zvednout ruku na své rodiče, není žádnou hanbou žít jako parazit nebo veřejně propagovat zlo. Proč by se tedy měli politici ve službách mafií stydět lhát, krást a podvádět? Svoji velikou vinu na tomto stavu mají také ty sdělovací prostředky, které z banality dělají tragédii a z tragédie banalitu. Normy chování nám prezentují nenormálním chováním duchaprázdné „celebrity“ všeho druhu… Kdykoli stojím jako soudní znalec z oboru psychiatrie u soudu, který projednává činy mladého delikventa, mám tendenci na lavici obžalovaných posadit systém, který vládne v této zemi a jehož jsou mladí lidé obětí. Obyčejní smrtelníci v této zemi trpí oprávněnými pocity nespravedlnosti a křivdy, ale parní válec politiky a byznysu si vesele jede dál…“
Téměř se vším je možné bez výhrad souhlasit – až na určení viníka! Bohužel jím není systém polistopadové společnosti, ale ona sama, respektive její tvůrci. Jimi pak nejsou vládnoucí politici, ale jejich voliči, kteří si je vybrali právě kvůli prázdným a falešným slibům. Dnes tito frustrovaní mají jen to, co si zvolili. Je pro ně proto snadnější svést vinu na systém než ji přiznat své volbě.
Radši už se ani nedívám z okna
Odhodlání dosáhnout svých práv vyjadřovala semknutost řad hudebníků i transparenty s hesly: „Chodí na nás málo diváků, žádáme vyšší honoráře! Trváme na proplácení nekonaných koncertů během zimy v amfiteátrech! Dotace na aparatury a nástroje!“ Pokusy umlčet stávkující klaksony aut zablokované magistrály neuspěly. V čele stávky kráčeli bývalí členové KSČ z řad hudebníků, laureáti festivalů Sovětská píseň, Zlatý palcát či Politická píseň Sokolov. Protestu neublížila ani neúčast zrádců, kteří s výmluvou na své vyprodané koncerty či dokonce prý z důvodů zkoušení nového repertoáru nedorazili. Mluvčí stávky to odmítl s tím, že nejprve je třeba dosáhnout nejen zvýšení honorářů, ale i jejich jednotné výše. Samozřejmě bez diskriminačních limitů stanovených podle toho, kdo jak umí hrát.
Nepřítomné renegáty nahradily celebrity z řad zpívajících modelek, které ukázaly mnohem víc než hudebníci. Za pokřiku Cizí muzikus, váš exitus!, hudebníci zablokovali vchod parlamentu nepoužívanými kytarami, vyřazenými reproduktory Tesla a zapálili nakladatelstvími odmítnuté partitury a nahrávky. Bohužel se nepodařilo předat petici s protestem sympatizujícímu perkusistovi Janu Hamáčkovi, zpěvačce Janě Maláčové, známé pod pseudonymem Venezuela, kapelníkovi Andreji Babišovi ani kytaristům Radku Ondráčkovi a Vojtěchu Filipovi, vystupujícímu pod uměleckým pseudonymem Falmer za kapelu StB. Když na výzvy demonstrantů: Vylezte, krysy!, vycházeli stále jiní poslanci než ti, o něž byl zájem, byl protest ukončen veřejným čtením petice. V závěru vystoupil Josef Laufer s písní Dopis Svobodné Evropě, známější pod názvem Kapitán Minařík, aby se stávkující vzápětí za zpěvu skladby Zítra se bude tančit všude rozešli.
V tu chvíli se Zpětné zrcátko celé zpocené probudilo. S ulehčením si pomyslelo, že v reálu by účastníci takové stávky museli skončit v blázinci či šatlavě. Vzápětí mu ale přitížila myšlenka, proč obě zařízení nejsou již dávno plná učitelů, zemědělců, taxíkářů, nádražáků, lékařů a dalších. Proto se Zpětné zrcátko teď bojí nejen znovu usnout, ale i podívat se z okna.
A to je vše, co jsem dnes viděl Ve zpětném zrcátku, Váš Vladimír Mertlík.
