Vladimír Mertlík: Jak čeští revolucionáři přicházejí o iluze
Když Zpětné zrcátko označilo sametovou revoluci za revoluci z operety Země úsměvů, zvedlo to obočí některých jeho přátel. Přesto si dál myslí, že zvát listopadové události 1989 revolucí je nadnesené. Štítíme se pojmů převrat či pád režimu proto, že má slovo revoluce vznešenější étos? Nebyl nakonec listopad 1989 ve smyslu cíle – vyvrátit z kořenů hnusný bolševický režim – v tom nejlepším slova smyslu kontrarevolucí proti puči z února 1948? Zpětné zrcátko následná polemika přivedla k myšlence ohlédnout se, jaké vlastně byly ty starší, poněkud zapomenuté české revoluce? A zda to byly revoluce v pravém slova smyslu?
Od roku 1402 Jan Hus v kázáních prosazoval církevní nápravu, s níž souhlasili hlavně Češi. Dnes bychom řekli, že šlo o skvělý politický marketing. Církevní reforma totiž zprvu většinu pražských obyvatel nezajímala! To až Jeroným Pražský Husovi poradil, aby zdůrazňoval, jak etničtí Češi trpí pod nadvládou Němců. Ty zase děsila hrozba, že církev prohlásí Husova kázání za kacířská, což by Prahu vrhlo do chaosu v době, kdy trvale rostoucí daně a devalvace groše už tak budily obavy. Když potom v lednu 1409 vydal Václav IV. Dekretem kutnohorským pražskou univerzitu pod kontrolu Husovy skupiny, němečtí pedagogové i studenti opustili na protest Prahu a založili univerzitu v Lipsku.
Dlouhodobá krize církve byla důvodem, že do Kostnice byl svolán na listopad 1414 církevní koncil, který měl mimo jiné posuzovat i oprávněnost názorů Jana Husa. Když ten ale odmítl přes kompromisní snahy koncilu své názory odvolat, byl odsouzen 6. července 1415 k trestu smrti upálením. O jedenáct měsíců později byl na témže místě upálen i mistr Jeroným Pražský. Kostnický koncil je v českých očích vnímán jako cosi strašného, ale z hlediska historie byl velmi úspěšný. Přiměl k abdikaci všechny tři papeže a zvolil jediného Svatého otce, Martina V. Rozhodl dokonce, že církev bude reformována, i když pod dohledem určených institucí.
Fanatismus Jana Želivského
Král Václav IV. zatím čím dál víc jen přihlížel, jak se společnost radikalizuje. Když dosadil na radnici Nového města pražského protihusitsky smýšlející konšely, zorganizoval husitský radikál a fanatik, kazatel Jan Želivský 30. července 1419 převrat. Husitský dav se z kostela Panny Marie Sněžné vydal k radnici, konšely svrhl z oken a ubil. Král Václav sice zuřil, ale za tři dny novou husitskou radu potvrdil.
Násilné svržení konšelů ale rozpoutalo vlnu násilností, které přerostly v zemskou válku trvající patnáct let! Fanatismus Jana Želivského během té doby přivádí hnutí do spirály krvavých orgií. Netrvá ani rok, kdy pozván členy husitského hnutí pod záminkou jednání přichází na radnici s dalšími věrnými. Po krátkém jednání jsou všichni na dvoře radnice popraveni. Vůdcova sťatá hlava je nošena městem na stříbrné míse jako hlava Jana Křtitele. Průvod provází řev jeho rozzuřených příznivců, omdlévání žen a další hysterické scény. Přesto to byl začátek konce husitských radikálů. Dav ztratil vůdce a nenašel se nikdo, kdo by jej nahradil. Chtěli tedy vítězstvím v bitvě vrátit vše do starých kolejí. Po řadě manévrů stála vojska husitů i panské koalice tváří v tvář u Lipan. Dlouhá vyjednávání a provokace ukončil výkřik bojovníka z řad husitských radikálů: „Ať se tedy boj rozhodne pěstmi!“ Začala krátká, krvavá jatka a dějepisci si mohli poznamenat: Dnem 30. května 1434 byla husitská polní vojska definitivně poražena v bitvě u vesnice Lipany.
Místodržící z okna ven!
V listopadu 1617 císař Ferdinand II. dekretem odebral českým stavům moc. Napětí vrcholí a čeká se na jiskru. Tím místem, odkud vyletí a zažehne požár, bude okno na Pražském hradě. Události nabraly spád 23. května 1618, kdy dveře kanceláře místodržících, purkrabího Martinice a soudce Slavaty rozrazí rozzuřená delegace zástupců protestantských stavů, kteří přišli vyjádřit nespokojenost s politikou císaře Ferdinanda II. Oba zástupci majestátu, dožadující se klidu na práci, jsou uchopeni a za výkřiků Ať vám pomůže vaše Panna Marie! vstoupí do dějin tím, že jsou vyhozeni oknem! Sekretář Fabricius, který se servilně snaží nadřízeným pomoci, je vyhozen za nimi. Okno, jímž všichni pánové vyletí, je dost vysoko, ale vyváznou jen se šrámy.
Že by zásah Panny Marie? Nikoliv! To jen pod okny tlející hromada odpadků jim zachránila život. Defenestrace posílí vzbouřenecké tendence protestantů a císař v odvetě zavádí absolutismus. Na to jej povstalci ve Vídni obklíčí a žádají návrat náboženských svobod. Na Pražském hradě již sedí jejich nový král Fridrich Falcký. Ale nesedí tam ani pevně, ani dlouho. Jen do chvíle, než se dozví, že na Prahu táhne 25 000 Ferdinandových mužů. Ke střetu, honosně přezdívanému bitva, dojde 8. listopadu 1620 na Bílé hoře. Stavovské povstání je po třech letech poraženo na hlavu a v případě popravy jeho 27 vůdců na Staroměstském náměstí dne 21. června 1621 dokonce doslova.
Zbloudilá kulka
Nic netušící Vídeň si tančí v masopustních rejích. Až 23. února 1848 dorazí z Paříže zprávy o tamním vyhlášení republiky a krvavých pouličních bojích. Vypuká panika z pádu režimu. Vzduchem létají slova svoboda projevu a vyučování, rovnoprávnost náboženství. Lidé ignorují policejní špicly a udavače. Dne 12. března 1848 dav vezme útokem vídeňský Zemský dům a vojsko zahájí střelbu. Čtyři muži a jedna žena jsou ušlapáni davem a do večera leží v ulicích 50 mrtvých. Trůn se otřásá v základech.
Ani Praha nespí. Již v sobotu 11. března se sešlo ve Svatováclavských lázních – v místě dnešní Dittrichovy ulice – více jak 3 000 protestujících. České ambice ale vzápětí dostanou ránu, když hrabě Lev Thun-Hohenstein zruší na 30. dubna chystaný český zemský sněm. Je po nadějích a Praha – po vzoru Vídně – začíná vřít. Udělat pořádek přichází generál Alfred zu Windischgrätz. Učiní tak rázně, když demonstrativně vpochoduje do Prahy v čele vojska.
Je slunné dopoledne 12. června 1848. Klidná Svatodušní bohoslužba na Koňském trhu – dnešním Václavském náměstí – se zvolna mění v protivládní demonstraci. Centrem protestu je ozbrojená Národní garda Svornost a rozvášněný dav, který se vydal k sídlu zemského velitelství. Ve chvíli, kdy masa dorazí na Ovocný trh, vychází z budovy generál Windischgrätz, loučící se s loajálními měšťany. Dav generálovu vysokou postavu obklíčí, což vracející se hlídka vyhodnotí jako ohrožení jeho bezpečnosti a zahájí střelbu. Rebelové střelbu opětují. Vše vyústí do katarze hodné antického dramatu, když z okna přihlížející kněžnu Eleonoru Windischgrätzovou zabije zbloudilá kulka. Pro generála je vzpoura rázem osobní záležitostí. Vyhlásí výjimečný stav a rebely, marně čekající na pomoc venkova, doslova rozdrtí. Netrvá to ani týden. Již 18. června 1848 je v Praze po všem.
„Rakouská soldateska utopila v české krvi možnost pokojného soužití českých zemí a Německa!“ volá mladý německý politik Bedřich Engels. Učiní tak v Neue Rheinische Zeitung, novinách, které založil jeho movitý kamarád Karl Marx. Jak je ten svět malý! A dějiny někdy také.
„Židák“ Karel Hašler
Socialistická rada vyhlašuje na 14. října 1918 generální stávku jako protest proti válce a vývozu potravin. Trio Masaryk, Beneš a Štefánik zrychlí krok a v tentýž den prohlásí Československou národní radu v Paříži za Prozatímní československou vládu, která 18. října adresuje prezidentu USA Wilsonovi tzv. Washingtonskou deklaraci, v níž vyhlašuje nezávislost. Nic na tom už nezmění císařův manifest ze 16. října, v němž Karel I. ohlásil federalizaci Rakouska, ani nóta ministra zahraničí, hraběte Gyuly Andrássyho ze dne 27. října 1918, v níž deklaruje ochotu monarchie zahájit s Dohodou jednání o příměří. Politici nótě nevěnují pozornost, ale obyvatelstvo Prahy po jejím zveřejnění v Národní politice odstraňuje symboly říše, neboť si ji vyložilo jako rakouskou kapitulaci.
Když je 28. října 1918 v Praze vyhlášena Československá republika, národ jásá, pln jistoty, že zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí. Však to znáte! Jásající dav se valí Václavským náměstím pln štěstí z nabyté svobody až do chvíle, kdy osvobození Čechové zahlédnou na chodníku muže s židovským ksichtem. Nadšení se mění ve spravedlivou nenávist vůči Židákovi a schyluje se k lynči! „Lidičky, nebijte mne, já nejsem Žid, já jsem Karel Hašler!“ volá bard českého lidu a autor písní Hoši od Zborova, Legionáři jdou, Naše zlatá republika a Sibiřská stráž ve snaze zachránit si život. Dav se zas změní v národ, propuká v jásot a svého barda – před chvílí smradlavého Židáka – nese na ramenou ke Zlaté kapličce. Zanedlouho už se z balkonu nese Ferdinandovou – promiňte, teď už Národní třídou – umělcův hlas: „Ó, Němče, ode všech národů proklatý, dnes jest hodina pomsty, hodina odplaty!“ Mezi přihlížejícími není oka, jež by zůstalo suché! Kdo by to do toho kluka židáckýho řekl, že? Ach, ta naše písnička česká – ta je tak hezká, tak hezká! Máme vlastní český stát, právo, hranice a vůbec…! Pravda, víc než polovina jeho obyvatel není české národnosti… Ale to se poddá! Opravdu?
Však těch revolucí ještě bude – květen 1945, srpen 1968, srpen 1969 až přišla ta poslední – sametová. Ale byla poslední? Opravdu?
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
