Zifčák, Kojzar, Klaus mladší i starší, Zeman a Babiš – tablo vůdců sametové revoluce v roce 1989
Víkend 16. a 17. listopadu reflektoval třicet let svobody a prosperity i aktuální stav naší země. Spor o znaménko příslušící těmto letům dělí společnost, ale i to je důkaz sílícího sebevědomí na obou stranách barikády. Jak té, která se zbavila strachu z násilí režimu. Cítí svobodu jako běžnou součást života a užívá plodů práce schopnějších, odvážnějších a pracovitějších. Je složena z těch, jejichž sebevědomí roste v přímé úměře k úspěchu změny a k vědomí, že těch třicet let nebylo marných. Roste i sebevědomí těch, kteří spoléhají na cyklicky zvyšovanou mzdu ve státních institucích, aniž by se o ni výrazněji zasloužili a aniž by jejich práce byla mnohdy třeba. Méně schopných, odvážných a pracovitých, kteří svobodu považují za přílohu k bůčku a hledí k obloze s otevřenými ústy a pocitem, že přílet pečených holubů se pouze opozdil. Těch, kteří mají volební lístky za poukázku na blahobyt a programy stran a hnutí za letový řád zmíněné drůbeže.
Zpěv zarudlých Sirén lidi z téhle skupiny láká k břehům rájů, kde se všichni mají stejně, a oni slyší na volání Jánošíků, že bohatým se má brát a chudým dávat. Střet těchto idejí formoval účast na Letné, Národní třídě a Václavském náměstí, kde se odehrávalo další kolo boje o budoucnost naší země. Ať prominou hrdinové malých náměstí a návsí, že Zpětné zrcátko nejmenuje jejich místa střetů, byť jejich role je stejně zásadní a je k ní často třeba i více odvahy než v Praze.
Nálada rodinného srazu na Letné
Letná 16. listopadu ukázala, že Milion chvilek se poučil z předešlých chyb a posunul formát shromáždění od happeningu k rezonující společensko-politické akci. Učinil tak pečlivějším výběrem podporovatelů i obsahu příspěvků. Pro ty, kteří nesouhlasí se současným řízením společnosti podle politiky Osy Caracas – Moskva – Peking je nepochybně slibnou odměnou počet účastníků. Již plné ulice příchozích zbavovaly jedince čas od času přicházejícího pocitu obav, zda v tom není sám. Chování 250 tisíc přítomných dalo Letné náladu rodinného srazu, který – zatím jen vztyčeným ukazovákem a sarkasmem – upozorňuje na to, co rozhodně nechce. Přesto se například advokátka Jana Zwyrtek Hamplová v Parlamentních novinách diví: „Víte, já chápu lidi pod pódiem na Letné, že přišli vyjádřit svůj názor na Andreje Babiše, ale je mi naprosto cizí a nepochopitelné to, o co jde těm lidem na pódiu?“ Bystřejší je zřejmě Andrej Babiš, když se vzápětí vyznal z lásky a obdivu k Václavu Havlovi, přiznal vlastní zbabělost v roce 1989 a zastyděl se za členství v KSČ! Nieje to bohvie čo, ale sorry jako!
Pokud se potrefené husy domnívaly, že dva dny po sobě se lidé nesejdou, hluboce se zmýlily. Od rána do noci 17. listopadu byly Albertov, Národní i Václavák a stovky dalších míst po republice k neprůchodnosti narvané lidmi všech věkových kategorií. V Praze drtivá většina patřila k „letenské partě“, čímž potvrdila myšlenkovou synergii obou shromáždění. Chce-li si tedy někdo otírat kterýkoliv orgán o příznivce Milionu chvilek, pak si je otírá i o potomky či účastníky listopadu 1989! A má na to právo! Právě proto byli od 25. února 1948 po 17. listopad 1989 desetitisíce lidí bity, mučeny, žalářovány a vyháněny ze země. Tisíce z nich to nepřežily! Právě proto si to ti mučení, bití a životů či majetku zbavení museli nechat líbit – aby i bolševičtí mučitelé, vrazi a žalářníci mohli dnes svobodně říkat, co chtějí. Proto je 17. listopad nejvýznamnějším datem v historii země. Je totiž definitivním debaklem bolševismu, dnem, kdy byl náš společný dům definitivně deratizován bez ohledu na zbývající potkany ve spíži. Přesto není dobré nechávat drobky v podobě našeho slábnoucího odhodlání jim čelit a není od věci čas od času nahlédnout do všech tmavých koutů.
Rudé krysy vylézají z děr
Význam jubilea listopadu probudil i existence, o nichž slušný člověk mluví až po dvaadvacáté hodině. Neuvěřitelné figury se začaly nejen vyjadřovat k významu tohoto výročí, hlásit k účasti na podzimu 1989, ale dokonce se některé označily za významné tvůrce událostí. Příhodně v minulých dnech připomněl Jiří Sezemský (Fórum 24) obhajobu Andreje Babiše z bolševického hnojometu Haló, noviny ze dne 21. 11. 2018 jak ušitou na současné akce Milionu chvilek, v níž můžeme číst o: „… štvanici, kdy skupina lidí či zmanipulovaný dav je připraven lynčovat, byť třeba jenom psychicky nebo alespoň velmi cíleně pronásledovat ty, které pokládají za svého nepřítele, jenž se odlišuje od ostatních či si dovolí myslet jinak“.
Kdo že je ten Spravedlivý mezi národy? Ejhle! Zombie Rudého práva, autor legendárního pamfletu Ztroskotanci a samozvanci Jaroslav Kojzar, v němž odhalil signatáře Charty 77 jako „sluhy a agenty imperialismu, zaprodance či sionisty“ (citace). Ještě v září 1989 byl soudruh oceněn v soutěži Julia Fučíka za „významné publicistické materiály přispívající k boji za přestavbu naší společnosti a odhalující skutečné záměry protivníků socialismu“. Inu, nic na světě se nemění, jak říká Zpětné zrcátko, a „každá svině je nějak poznamenaná“, jak tvrdí jeho přítel Jan.
Pozadu ale nezůstávají ani další hrdinové z druhé strany! Slyšet se nechala i jedna z nejodpornějších postav převratu, agent StB Ludvík Zifčák alias mrtvý student Šmíd alias Růžička. Ten o sobě tvrdí, že sehrál hned dvě zásadní historické role. Jako student Milan Růžička se infiltroval do studentského hnutí a měl přístup k disidentům, jako byl Václav Havel! (sic!) Byl to prý on, kdo svolal 17. listopadu 1989 demonstraci na Albertov a dovedl ji na Národní třídu. Pak jako mrtvý student Šmíd ulehl k zemi a sanitka ho odvezla do Nemocnice na Františku. V roce 1994 byl za to odsouzen na osmnáct měsíců vězení. Za svou činnost u StB se ani dnes Zifčák nestydí, naopak je na ni hrdý. „Pokud bych byl znovu pověřen úkoly, které jsem tehdy plnil, tak bych je opět splnil, jak nejlépe bych dokázal! […] Nálada… byla po roce 1989 protikomunistická… Byl jsem více než tři roky bez práce, bez vlastního bytu, a dokonce mi odejmuli podporu v nezaměstnanosti. Nezbývalo nic jiného než začít podnikat!“
No, nebyl on chudák?! Nyní v Karlově Studánce s manželkou provozuje hotel a uznává, že převrat přinesl i pozitivní věci. „…svobodu slova, cestování nebo soukromé podnikání. Celkově ale hodnotím těch třicet let nepříliš pozitivně. Společnost je rozhádaná, mezilidské vztahy jsou v totálním rozkladu a udavačství je mnohem progresivnější. Lidská závist je ve společnosti tak zakořeněná, že nám mnohdy již připadá jako samozřejmost,“ má starost o morálku člověk, který se živil tím, že po vlastních provokacích udával své oběti.
Klausové jako motor revoluce
Jaká antická dramata se neodehrála díky náhodě, když zjistíme, že se to v prvních řadách zmasakrovaného průvodu vůdci jen hemžilo. Připomeňme, že těsně před zásahem odešel z prvních řad studentů Václav Klaus ml., který pospíchal domů zaúkolovat otce k zahájení převratu. Prezident Zeman na oslavy výročí nechodí také proto, že i on byl na Národní třídě v listopadu 1989 v prvních řadách – tehdy ještě i se svou cukrovkou, která od něj odešla až později. Za výstřel z kapitalistické Aurory považuje Miloš Zeman text v Magazínu T64, kde napsal to, co všichni věděli – že je komunismus v hajzlu. Nebyl ale větším hrdinou šéfredaktor, který článek otiskl?
Zpětné zrcátko již komentovalo svědectví Václava Klause staršího. O sobě samém, o tom, jak revoluci zahájil hned poté, co jej k tomu před panelákem na Proseku vyzval jeho syn. Učinil tak po návratu z Curychu, zatímco ještě týden předtím byl v rakouské televizi představitelem Strany mírného pokroku v mezích zákona a jeho bojové krédo bylo: „Hlavně se neplašit!“ Ale hned druhý den ráno spolu se Zemanem vyrvali kormidlo revoluce všem čučkařům v čele s Václavem Havlem. Bohužel, zatímco se soustředili na boj s komunismem, Havel se zákeřně zajímal jen o moc a díky tomu ji pro sebe urval. Oba Bolívarové střední Evropy se ale shodnou, že Havel byl prezidentem velmi špatným, a oba vědí, kam by revoluci dovedli oni… Víme naštěstí i my! Byli by zřejmě volní i manželé Stodolovi a H Systém by zmizel jak chilské pero.
Během návštěvy obce Jakartovice, kde dosáhl Miloš Zeman téměř severokorejského volebního výsledku 94 procent, pronesl tento tribun lidu jednu ze svých moudrostí: „Někdy mám pocit, že pár facek by bylo na správném místě!“ Škoda, že cílovou skupinou myslel novináře, z nichž navíc určitě vynechal bývalého spolusoudruha ve straně Jaroslava Kojzara.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl na tablu maturantů Vysokého učení listopadu ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
