Nejsilnější disciplína bolševiků: Lži a ohýbání historie. Soudruh Kojzar je v tom přeborníkem
Základní poučkou scénáristy televizních seriálů je pravidlo: „Nevíš, jak dál? Dítě a pes nikdy nezklame!“ Stejně tak nezklame Jaroslav Kojzar a Haló noviny. Proto není překvapením, že ho nenechala chladným současná pomníková tsunami. Obsahem textu s názvem „Je doba nejen bourání pomníků“ prokázal opět schopnosti řezníka Kosteleckých uzenin, když ve své argumentaci semlel do buřtů všechno, co leželo na pultě.
Už první věta je zábavná! Posteskne-li si zaťatý stalinistický bolševik „Je divná doba, doba bourání pomníků a stavění jiných“, pak je nasnadě otázka, kde soudruh – narozen 1949 – žil v dětství, dospívání a vzdělávání se, tedy v době, kdy mimo jiné sochy T. G. Masaryka byly častým a vhodným materiálem základů staveb socialismu a silnice byly dlážděny kostkami z nich. Ponechme stranou, že v zimě byla bezpečnost jízdy na nich udržována posypem popela mrtvol politických odpůrců i nevinných lidí, kteří spadli do soukolí rudého holocaustu. Kde pohoršený soudruh žil, když herec Josef Větrovec oběsil sochu zakladatele státu z balkonu plzeňského divadla? Když komouši postavili největší pomník v Evropě druhému největšímu masovému vrahovi – po Mao Ce-tungovi – Stalinovi, aby zanedlouho i soudruha rozemleli na štěrk? Kde žil soudruh Kojzar, že neví o mazání rudých vůdců z kultovních fotografií režimu, protože je mezitím jiní soudruzi popravili?
Má-li Jaroslav Kojzar zdejší národ za blbce bez paměti, pak bohužel často není daleko od pravdy. Koho by zajímala krvavá historie rudých zločinů, když je v obchodním centru Black Friday! A proto je užitečné občas pohlédnout do zpětného zrcátka našich životů.
Jak si komouš představuje pravdu
Hlavní Kojzarova jistota je ale v něčem jiném, jak prozrazují jeho další věty: „Bourá či ničí se dál to, co dříve bylo pokládáno skoro za axiom, a znovu z trosek se vyzvedává to, co národ nenáviděl v minulosti a myslel, tedy naši předci, že už nikdy nevstane z popela. Na jedné straně snaha odstranit sochu maršála Koněva pod lživými záminkami, poškozování pomníků sovětských osvoboditelů, umisťování desek na domy, kde se narodili ti, které národ již dávno odsoudil (například prezidenta Háchy v Trhových Svinech), odstraňování památníků a desek na hrdiny odboje, včetně devastace památníku posledním zabitým a zavražděným bojovníkům z 9. května v Praze na Barrandově, na druhé znovuosazení jedné pražské fontány sochou císaře Františka, jenž byl znám negativním vztahem k Čechům a všemu, co znamenalo pokrok, snaha po obnovení nejen pomníku Radeckého, ale i Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí či třeba obnova nacistického kamenného „železného kříže“ spolkem Jizeran u rozhledny Štěpánka.“
Náplň tohoto kosteleckého špekáčku není třeba dávat na rozbor. Mimo naprostých nesmyslů je zbytek – jako Babicovy dobroty – směsí toho, co slina na jazyk přinesla a pejsek s kočičkou mají při pečení dortu co dohánět. Základní ingrediencí rudě toxické slátaniny je slovo axiom! Ve slovníku cizích slov pod tímto heslem snadno odkryjeme genetickou výbavu Jaroslava Kojzara: „axiom = postulát, tvrzení; základní věta, která se přijímá a bez důkazu se považuje za pravdivou; evidentní, samozřejmá nebo obecně akceptovaná skutečnost, ponaučení, zásada, maxima; zavedené, uznávané pravidlo, princip, zákon.“
Ano! Tak si představuje komouš pravdu, jako axiom, jehož základem je marxismus-leninismus a pokroková synonyma: okupace = bratrská pomoc, kolaborace = internacionální vlastenectví, justiční vražda = spravedlivý trest za protistátní činnost, státní policejní režim = normalizace, pokus o život na svobodě = zločin opuštění republiky…
Lež a zapomnětlivost
„Nedivte se, že se bojím o budoucnost…“ běduje soudruh Kojzar a Zpětné zrcátko běduje stejně: „Nedivte se, že se bojím o budoucnost!“ Protože kdykoliv se soudruzi Kojzarové báli o budoucnost, vzápětí ulicemi pochodovaly tlupy ozbrojené lůzy a rachotily tanky okupantů. „Už nyní se glorifikují ti, kteří našemu národu ublížili, kteří nás chtěli odnárodnit či vyhladit, a naopak ti, co nám přinesli svobodu, jsou pomlouváni a jejich pomníky odstraňovány či ničeny… I to je odkaz Václava Havla, který svou omluvou za odsun prezidentu Weiszäckerovi s tím začal. Synovi muže, jenž byl jedním z hlavních organizátorů Mnichova!“ hřímá v závěru vrcholnou lží soudruh Kojzar a Zpětné zrcátko musí rudého popletu rázně opravit.
Německý exprezident Richard von Weizsäcker byl prvním světovým státníkem, který k nám přijel po pádu bolševismu – symbolicky v den výročí nacistické okupace 15. března 1990 – aby se za ni jménem Spolkové republiky Německo omluvil. Nejen to, v den 40. výročí konce 2. světové války a porážky Německa 8. května 1985 označil tento den za „…den osvobození Německa od nelidské nacistické diktatury!“ To soudruh Putin má konec Sovětského svazu za největší globální katastrofu.
A ještě poznámka k otci Richarda von Weizsäckera. Kojzarova lež, že Ernst von Weizsäcker byl iniciátorem Mnichova, je jak vystřižená z Rádia Jerevan. Ernst von Weizsäcker patřil naopak k zásadním odpůrcům Hitlerova plánu zaútočit na ČSR a s dalšími důstojníky i politiky chystal pro ten případ převrat. Krize se vyřešila – jak známo i na základě československého návrhu – podpisem dohody v Mnichově. Jediný, kdo to neví, je soudruh Kojzar a jeho parta. Ernst Weizsäcker byl ale z funkce státního tajemníka Ministerstva zahraničí Velkoněmecké říše spoluautorem jiné smlouvy. Té o přátelství a nerozborné jednotě nacistické Třetí říše se Sovětským svazem ze srpna 1939, známé jako Pakt Ribbentrop – Molotov. Po té ale soudruh Kojzar ve svém historickém exkurzu ani nevzdechl.
Vlasovci si pomník zaslouží
Úzce to souvisí s jiným trhákem dneška, kdy se starosta Řeporyjí Pavel Novotný rozhodl mimo jiné ve snaze o své zviditelnění postavit v obci pomník padlým vojákům ROA – Ruské osvobozenecké armády, takzvaným vlasovcům. To, že je pan starosta kašpar a provokatér, je pravda pravdoucí, ale ještě větší pravda jsou jeho důvody, které ve prospěch stavby pomníku uvádí. Je věcí občanů Řeporyjí, chtějí-li mít za starostu člověka, jehož veřejná vystoupení jsou velmi blízko britskému komikovi jménem Sacha Noam Baron Cohen alias novinář Borat, homosexuál Brüno nebo rapper Ali G. Pomník si padlí příslušníci ROA zaslouží také bez ohledu na to, zda důvodem jejich rozhodnutí bránit Prahu a povstání bylo alibi či něco jiného.
Popis průběhu povstání, které by bez jejich pomoci skončilo v krvavé lázni, lze dohledat snadno. Dokonce i Jaroslav Kojzar průběh povstání i účast ROA popisuje v náhlém prozření na bolševika celkem přesně. Neukončená mise ROA měla příčinu v odmítnutí jejich pomoci bolševickými členy ČNR, hlavně Josefem Smrkovským. Odpůrci uctění padlých vojáků ROA uvádějí jako hlavní argument jejich předešlou kolaboraci s Třetí říší a wehrmachtem, ale chybí jim pohled v širších souvislostech. Vojáci ROA se rekrutovali z válečných zajatců internovaných po katastrofálních porážkách Rudé armády v prvních měsících války, kdy je sovětské velení nechalo na holičkách. Často mezi nimi byli příslušníci jiných národů – pobaltských států, Ukrajiny i dalších zemí, kteří zprvu příchod Němců považovali za osvobození od bolševické krutovlády a okupace. V nelidských podmínkách zajateckých táborů dostali na výběr vyjít z lágrů a bojovat za osvobození svých národů od bolševismu – odtud Ruská osvobozenecká armáda – nebo v nich chcípnout. Nebyli zrádci spíš ti, kdo v srpnu 1939 iniciovali a oslavovali Pakt Ribbentrop – Molotov?
Historii píší vítězové – hoď kamenem, kdo jsi bez viny! V zájmu spravedlnosti si položme provokační otázky: Byli Češi, dobrovolně pochodující se zpěvem a prapory do nepřátelských ruských, srbských, italských a francouzských zajetí ve Velké válce hrdinové nebo zbabělci a zrádci přísahy vlasti – Rakousku-Uhersku? Byli po zařazení na frontu a nasazení do bojů při střelbě do Čechů, kteří zůstali na protější straně v zákopech věrni své přísaze, bojovníky za svobodu národa, nebo bratrovrahy? Ale svět nemá smysl pro spravedlnost!
Servít je vůl!
Zmínka pod čarou. Minimálně tři generace v této zemi vědí, že Servít je vůl! Tato informace provázela celý život Zpětné zrcátko, aniž by dlouho tušilo, o koho jde a čím si dotyčný tuto popularitu zasloužil. Servít je vůl! byla vždy jediná jistota světa bez ohledu na společenskou situaci a poměry. Servít je vůl! bylo na školních lavicích, na zdech, na omítkách domů i na moč odrážejících asfaltových stěnách pánských toalet. Servít je vůl! a Lidé bděte! Na to se dalo spolehnout!
Právě dnes 16. prosince (1886) se narodil RNDr. Miroslav Servít, vynikající pedagog a přírodovědec. Byl významným badatelem v oboru morfologie a ekologie lišejníků, řas, mechů a mikromycet, v červnu 1950 bolševiky z politických důvodů nuceně penzionován. Přijal poté místo učitele v jednotřídce v Petlerech u Klášterce nad Ohří, kde i uklízel a dělal školníka. Zanechal po sobě významné přírodovědné dílo v řadě knih, studií i článků, aby zemřel v zapomenutí 6. dubna 1959. Až v roce 1992 byla založena Nadace RNDr. Miroslava Servíta a 19. června 1999 odhalena pamětní deska na budově zemědělské školy v Kadani. Zpětné zrcátko sní o tom, jak na desce mimo základních dat stojí – Servít je vůl! Ale svět nemá smysl pro humor!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
