Válková je odbornice na boj s lidskými právy a kněžka zapomnění. Komouši se nám smějí do tváře
„Matko, zabiju tě!“ – kriminální bulvární reportáž z domácí skorozabijačky. A „Miloš Zeman roztančil Pražský hrad“ – stejně dramatická reportáž o postrkování prezidenta po parketu za zvuků orchestru. To byly hlavní sobotní trháky deníku MF Dnes. Ano, zatímco na palubě vyhrávala kapela, velkoparník třídy Titanic s názvem sametová revoluce se s další trhlinou pod čárou ponoru nořil minulý týden ještě rychleji ke dnu své existence. Ve chvíli, kdy kamarila jednoho z hlavních hrobařů listopadu 89 kroužila ve Španělském sále s tvářemi mastnými od tlačenky, v podhradí se odehrávalo další dějství frašky Jak vítězové přicházejí o vítězství. Jde o zatím největší močení ze strany bolševiků na prsa společnosti. Nejen její slušné části, ale i lůzy, jíž stačí čas od času přisypat do korýtek krmnou směs, aby spokojeným chrochtáním přehlušila vnitřní hlas vzpomínek na bývalou touhu po svobodě a cestě zpátky do Evropy. V zemích Koruny české se tak děje se železnou pravidelností pokaždé, vždy až do chvíle nového nakládání vykrmených čuníků na valníky náklaďáků rudých masokombinátů dějin.
Ptá-li se čtenář, co tak závažného Zpětné zrcátko zahlédlo, pak zdánlivě nic, co by v jiných variantách v posledních třiceti letech již nevidělo. Tentokrát ale mají věci mimo reálných dopadů i přidanou hodnotu symbolu. Exministryně spravedlnosti a současná vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková měla původně jen nenápadně poskočit z vůle hradního mistra break dance a sexy dancera na žebříčku o příčku výš – na funkci ombudsmanky. Jenže zcela nečekaně se v paměti těch, kterým mozková hemisféra historické paměti nezarostla bůčkem, rozblikalo červené světlo varující, že hlavní favoritka na funkci veřejné ochránkyně lidských práv je odbornicí na slovo vzatou hlavně v boji s lidskými právy.
Ukázalo se, že jde o další pokus již neskrývané plíživé kontrarevoluce dříve vraždících zločinců a jejich následovníků zvrátit nedotažený pokus z listopadu 1989. Nutnost rozhodného odporu není primárně důležitá jen z morálního hlediska a úcty k zavražděným, umučeným a pronásledovaným bolševickým režimem. Jde také o to, zastavit jejich adoranty a parazity, včetně jejich nepokrytě i skrytě zbolševizované voličské lůzy v bezmezné drzosti, s jakou se vysmívají minulým třiceti letům.
Pomáhat disidentům z kariérních důvodů
Ptejme se tedy, kdo je Helena Válková, ta vlídná drobná stařenka, která na otázku vnuka disidenta: „Proč máš, babičko, tak velké uši?“ odpovídá: „Abych tě lépe slyšela!“
„A proč máš tak velké oči?“ táže se dál vnuk.
„Abych tě lépe viděla!“
„A proč máš tak velké zuby, babičko?“
„Abych mohla uplatnit institut ochranného dohledu!“ odpoví bezelstně babička.
Je zcela bezprecedentní, když hyena v rouše beránčím beze stopy studu řekne, že vstoupila do KSČ v roce 1972, možná prý 1974 – kdo si má tu lapálii pamatovat – z kariérních důvodů, a to považuje za dostatečnou omluvu. Proto není nutné „vést řeči smutné o tom, co bylo potom“, a vůbec to uvádět v životopisech.
Paní Válková totiž dosud neví, že jí spoluvytvořený institut ochranného dohledu sloužil k pronásledování a perzekuci disidentů – politických odpůrců zločinecké organizace, jíž byla členkou. Je moc spokojena, že ty odborné statě napsala, přispělo to podle ní k humanizaci české justice a trestního práva i po roce 1990. Koneckonců Magor Jirous, Vlasta Třešňák, Václav Havel, Pavel Wonka, Rudolf Battěk nebo Jiří Gruntorád by mohli vyprávět…
Její výrok: „Já jsem byla dokonce v té vyšetřovací komisi, která řešila jeho (Wonkovo) úmrtí a kde byly podmínky věznění kruté,“ svědčí o jediném. Bolševik si s námi vytírá kruhový svěrač pod svými zády od samého začátku, kdy se mu dostalo ujištění, že „Nejsme jako oni!“ a že nebude viset, jako bychom viseli my, kdyby to dopadlo obráceně.
Je výhodnější vypadat jako idiot než jako rudá svině
Babička Helenka nevěděla, že vůbec existují nějací disidenti, podle ní byli jen kriminální živly a recidivisté. Ta milá stařenka nevěděla ani to, co má za sebou její autorský partner, prokurátor Josef Urválek. Jak měla tehdejší studentka a dnes vyučující práva vědět, že Josef Urválek byl komunistický prokurátor Státního soudu a později soudce. Jak by mohla znát filmové dokumentární záběry řvoucího fanatika, až k nerozeznání podobného nechvalně proslulému předsedovi Volksgerichtu Rolandu Freislerovi, když v srpnu 1944 „soudil“ účastníky atentátu na Adolfa Hitlera. Jak by mohla paní Válková vědět, že Josef Urválek byl hlavní hvězdou mnoha krvavých show ve vykonstruovaných procesech v 50. letech s JUDr. Miladou Horákovou, Rudolfem Slánským (žádná škoda) a proslavil se jako jeden z nejkrutějších a nejbezohlednějších představitelů československé bolševické justice 50. let. Jak by mohla vědět, že její guru Urválek nesl přímou zodpovědnost za desítky justičních vražd. Možná spáchal kat Urválek v roce 1979 sebevraždu proto, že nevyhrál ve Sportce!
„Netušila jsem, že práce z roku 1984 bude teď tak populární,“ ironizuje Válková kritiku svého odporného ničení lidských osudů pod krytím jejích tehdejších právních vývodů. Inu, paní Válková, Mein Kampf je také dosud populární, chcete-li tomu tak říkat. Je tomu tak proto, že patří – stejně jako vaše texty – do stejné žumpy myšlenkových exkrementů.
Je vůbec možné, aby právně vzdělaný a v jiné oblasti práva vzdělávající člověk tohle vše skutečně nevěděl? Nebo jen ze sebe Helena Válková dělá idiota? Odpověď zní: Ne, není to možné, dělá ze sebe idiota! Ptá-li se čtenář, proč ze sebe idiota dobrovolně dělá, pak odpověď zní: Protože se jí zatím zdá výhodnější vypadat jako idiot než jako rudá svině. Přestože tvrdí, že je na svou práci hrdá a nemá se za co stydět, zatím se totiž pořád ještě trochu bojí vytáhnout své dosud neobratně skrývané rudohnědé spodky na světlo boží a pověsit je veřejnosti na odiv na pavlači dějin.
Ale dlouho už se bát nebude. Proto roli rudohnědých spodků, které měly vyzkoušet naši ostražitost – vyvěšených komoušskými kumpány, kteří od ní teď dávají ruce pryč – sehrála ona sama. Je na nás, co bude viset na pavlači naší domácnosti. Je ale víc než jasné, že už nezbývá Milion chvilek, ale možná jen několik posledních. Je víc než jasné, že dosavadní obří happeningy ujišťující přítomné, že nejsou sami – happeningy, na nichž roztomile pobíhají děti a psi, ty festivaly umělecké tvořivosti – nestačí. Ti, kterým měly Miliony chvilek vyslat vzkaz, na podobné demonstrace vůle slušných lidí serou, protože jsme jim u prdele. Je třeba dát mnohem razantněji najevo, že nám jsou zase u prdele jejich „jasná vítězství ve volbách“. Ve volbách před listopadem 1989 zvítězila jasně i KSČ, stejně jako NSDAP před květnem 1945. Možná jsme opravdu místo „máme holé ruce“ měli volat „máme hole v ruce“! A také je mít! Co nám mohou udělat komouši!? Pošlou na nás policii a armádu?! Aspoň bude jasné, co jsou zač!
Je čas oprášit údajný výrok Julia Fučíka, jednoho z nich: „Lidé, bděte!“ A k tomu přidat listopadové: „Máme toho dost!“ Nebo ještě ne? Nebo se nám to líbí? Pak je ovšem vše tak, jak má být, a prezident může už příští prezidentský ples zahájit ruským kozáčkem. Podle kancléře Mynáře na to má, prý je jak pětatřicetiletý.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
