Krysy žerou náš systém i naši paměť. Podle komoušské logiky by okradený měl ještě zaplatit
Zatímco politický národ řeší, zda vedením zbytečného a nanicovatého úřadu ombudsmana bude pověřen křeček či jiný hlodavec, kuny a krysy v mnohem důležitějších institucích včetně Poslanecké sněmovny nechávají veřejnost klidnou, protože si již zvykla. Dotyční škůdci zatím v skrytu a zvolna v tichosti nahlodávají a konzumují nervová vlákna komunikace veřejnosti a spolu s tím i její politickou bezpečnost.
Jejich metastázy se zdánlivě bez logiky a propojení objevují na různých, od sebe vzdálených stranách těla společnosti, což při její snížené bdělosti vyvolává falešný uklidňující dojem, že jde o kroky minoritního významu. Jde o omyl zásadního významu, jak ukáže ohlédnutí ve Zpětném zrcátku do historie, které odhalí slabiny demokratického systému a chyb i tragické omyly, kterých se znovu a znovu – nepoučeni předešlými – dopouštíme.
„Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dokáže být nejhorší monarchie anebo oligarchie,“ řekl údajně kdysi řecký filozof Sokrates (470–399 př. n. l.).
Polemiky zpochybňující Sokratovo autorství jsou nicotné, důležitější je obsah citátu, jak stvořený k připomínce 72. výročí završení komunistického puče projevem Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí dne 25. února 1948: „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“
Je vhodné připomenout omyly v komentářích k „Vítěznému únoru“, události srovnatelné v našich dějinách snad jen s 15. březnem 1939. Prvním z omylů je často tradované tvrzení i demokraticky smýšlejících komentátorů, že šlo o sice nelegální, nicméně nekrvavý puč.
Pomineme-li v ulicích pochodující ozbrojenou lůzu a s rudou pátou kolonou ve vládě kolaborující zbolševizované velení armády, i pak byl skalpel na puštění žilou demokratické společnosti již pevně sevřen v ruce vůdců lidu. Tím krvavější byly hned příští dny, které přinesly zatýkání, mučení a vraždy politických odpůrců, stejně jako hrdinů protinacistického odboje. Jen tím, že přežili a dali najevo statečnost, jen pro zásadovost se stali nepřáteli nové – tzv. „lidově demokratické“ a poté „socialistické demokracie“.
Definici následných více než čtyřiceti let diktatury nabízí citát amerického básníka a spisovatele Charlese Bukowskiho (1920–1994), který změny nastalé u nás po únoru 1948 definoval sarkasmem: „Rozdíl mezi demokracií a diktaturou je v tom, že v demokracii nejdřív volíte a pak posloucháte rozkazy, zatímco v diktatuře neztrácíte volbami čas.“
Neméně přesný je i pohled na to, jaký má být postoj demokratické společnosti k těm, kteří ohrožují její svobodu, tentokrát z úst sedmého prezidenta USA, generála Andrewa Jacksona (1767–1845): „Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat!“
Mysleme na to! Díky současné – podílem moci – dobře promazané hlasovací mašině prosadili komouši v minulých týdnech ve sněmovně usnesení, podle nějž privatizace státního majetku po pádu bolševického režimu provázely excesy, chyby i zločiny se stamiliardovými škodami. Prošlo i doporučení změny právních předpisů do takové podoby, aby je bylo možné trestat i dodatečně.
O potřebě prověření toho, kde vzala banda, začínající v roce 1920 s holou řití, na konci v roce 1989 majetek v řádech miliard, nepadlo ani slovo. Zato komouši prosadili požadavek zdanění církevních restitucí. Je přece přirozené, když nějaký panchart chce, aby mu spoluvládnoucí zločinec vrátil to, co zločincovi předci okradenému panchartovi ukradli, že z vrácených trosek, ruin a zbytků okradený zaplatí daň v hodnotě, jako by majetek byl celý a nepoškozený.
O zrušení promlčitelnosti krádeže celého státu ze strany komoušů, majetků všech občanů země, jejich vraždění a mučení i ničení životů jejich příbuzných a přátel také nepadlo ani slovo. Není divu a možná ani není třeba. Kdopak by se trestu bál, když těch, kteří se přinejmenším vezli, bylo 1,8 milionu. Koneckonců jak říkával dědeček Zpětného zrcátka: Komoušem ani náckem se člověk nestane vstupem do jedné z těch partají – sviní se musí už narodit.
A nejde jen o ně! Kam by přišly všechny ty zoofilní kopulující městské a krajské koalice komoušů a všech demokratů občanských, křesťanských, pirátských, náckovských a bůhví jakých. Kdo by se hrabal v hnoji bohumínských usnesení či ústavních klauzulí o nepromlčitelnosti komoušských zločinů a zločinnosti komunistické a nacistické ideologie.
Jak je napsáno v dnešním úvodu Zpětného zrcátka: Zatímco politický národ na všech úrovních řeší vždy vola, který se nechal vystrčit jak trencle nad Hrad, aby se stal na chvíli hromosvodem, krysy a kuny potichu dělají svou práci. Rozežrat spoje mezi slušnými lidmi a hlavně těm – kterým ještě nezarostla bůčkem, tlačenkou a levnou kořalkou – sežrat paměť. Ta krysám a kunám chutná nejvíc. Paměť je Zpětné zrcátko našich životů a minulosti, ale hlavně je kukátkem do budoucnosti. A o to tu kráčí! Uzavřeme dnešní ohlédnutí ještě parafrází sloganu popkulturním hitem z repertoáru kapely Lucie: …komunismus neskončil, komunismus trvá…
Přítel Krištůfek při utkáních Pralesní ligy vždy zklidňuje spoluhráče radující se těsně před koncem z vedení slovy: „Ještě nejsme v šatně!“ Pamatujme na to, chceme-li se radovat z toho, že jsme porazili komunismus. Ještě nejsme v šatně!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
