Práci v nemocnici by si měl vyzkoušet každý, shodují se dobrovolníci Červeného kříže
Laxní lelkování na home office, nadávání na politiky, depresivní diskuze a toužebné očekávání lepších zítřků vyměnili za dvanáctihodinové šichty v nemocnici. Na základě absolvování vzdělávacího kurzu a praxe Českého červeného kříže se jim otevřela cesta přímo do středu bitevního pole současného českého zdravotnictví.
„Jsem vědecká pracovnice, parazitoložka, ale část svého pracovního úvazku vyplňuji jako instruktorka jógy. Tím, že zavřeli všechna studia, mi vznikla časová okna, která jsem chtěla nějak smysluplně využít,“ říká dvaatřicetiletá Tereza Leštinová, která po jednodenním zdravotnickém kurzu moderního ošetřovatelství nastoupila do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.
Ačkoliv praktická část kurzu obnáší školení, jak zacházet s pacientem, polohovat ho, přenést, přebalit, umýt, ošetřit proleženiny nebo ustlat postel, neočekávala, že by ji v nemocnici plně využila.
„Myslela jsem si, že budu spíš nějaká spojka, dovážet obědy nebo komunikovat s prádelnou. To, že všechno z kurzu plně využiji hned první den, mě nenapadlo,“ říká Tereza, která se prakticky od první hodiny své služby v nemocnici stará o takzvané „ležáky“.
Na lítost není čas
Na čtrnáct lůžek připadají během dvanáctihodinové směny pouze dvě sanitářky, takže pomoc dobrovolníků je nejen vítaná, ale i nutná. „Nejdřív mi bylo všech těch lidí strašně líto. Jenže na rozjímání nad jejich osudy během služby není prostor. Po celou dobu se je snažíte hlavně udržovat v čistotě a pomáhat jim s jídlem. Takže prohodit s někým pár vřelých slov vnímám spíš jako luxus. Není na to jednoduše čas,“ popisuje.
Přesto si prý podle ní vztah s pacientem vytvoříte až příliš snadno. „Ti lidé jsou na vás absolutně závislí. Často si nemohou ani zatelefonovat domů, takže jste jejich jediná vzpruha během toho zírání do prázdna,“ říká Tereza Leštinová, podle které by větší počet dobrovolníků mohl pomoct právě s psychickou podporou pacientů.
Z tepláků do skafandru
„S manželkou jsme se rozhodli, že je na čase pomoct, absolvovali jsme kurz a praxi Českého červeného kříže a jsme ready jít do boje. Doktoři a sestřičky zachránili život nebo významně pomohli mým blízkým či mně mockrát. Teď je čas poděkovat a dát jim najevo, jak si jich vážíme. Ne slovy, ne tleskáním z balkonu,“ uvedl před časem svůj status na Facebooku hudebník a kreativec Martin Starý.
Vzhledem ke zrušeným hudebním akcím také on získal prostor pro dobrovolnictví, a tak když aplikace Červeného kříže zahlásila možnost nastoupit do terénu, neváhal.
Jeho report z covidové jednotky resuscitace ARO v nemocnici ve Slaném se také nese v duchu tvrdého střetu s realitou.
„Slovy těžko vyprávět, co tu člověk zažije. Bylo to z nuly na sto. Z pohodlí kreativce na home office v teplákách šup do skafandru a starat se o lidi v bezvědomí na ventilátorech. To se prostě fakt nedá asi ani popsat, tak se o to nebudu pokoušet,“ uvedl.
„Jen jednu věc mám na srdci: tohle by měli zažít všichni, kteří okázale serou na roušky, rozestupy a bazální mezilidskou slušnost a opatrnost anebo třeba nedej bože pořádají v kanceláři mejdánky, protože už je separace sere. Neviděj si dál než na špičku nosu. Nebuďte prosím blbí, nerad bych zejtra převlíkal postel vašim rodičům s trubicí v hubě. Tohle fakt není fakin chřipečka,“ vzkázal do světa.
Prostoru pro dobrovolnictví se meze nekladou. Nejen nemocnice, ale například i domovy důchodců nebo alzheimercentra stále přijímají lidi, kteří nechtějí jen čekat, kdy se prodlouží večerka nebo otevřou nákupáky.
