Bojovník za jednotné Československo, disident, chartista i premiér. Petr Pithart slaví 80. narozeniny
Právník a někdejší disident Petr Pithart nepatřil nikdy k plamenným řečníkům na náměstích ani "nehájil barvy" nejsilnějších politických stran, přesto to dotáhl v české polistopadové politice k metám nejvyšším. Více než dva roky byl předsedou české vlády, šest let předsedou Senátu a nechybělo mnoho, aby se stal prezidentem republiky. Nyní již politolog, historik a publicista Pithart, který 2. ledna slaví osmdesátiny, vrcholnou politiku opustil a věnuje se psaní a pedagogické práci.
Rodák z Kladna Pithart vystudoval práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde poté nastoupil jako odborný asistent. Svou vědecko-politickou kariéru odstartoval v letech 1967-1968, kdy se zabýval politickým systémem československé společnosti jako tajemník interdisciplinárního týmu ČSAV.
Od roku 1960 byl členem komunistické strany, poté, co z ní v roce 1968 po sovětské okupaci vystoupil, musel z vědeckého pracoviště odejít. Pracoval jako dělník a až v roce 1972 se vrátil k profesi právníka v podniku Ředitelství výstavby pracovišť ČSAV. V roce 1977 však podepsal Chartu 77 a byl propuštěn. Poté se živil jako zahradní dělník a odborný referent. V disentu publikoval eseje, statě a politologické studie o moderních českých dějinách. Byl členem redakční rady samizdatových Lidových novin.
Do vrcholné politiky se zapojil ihned v listopadu 1989. Stal se jedním z předních mluvčích Občanského fóra (OF) a v roce 1990 zasedl do poslaneckých lavic Federálního shromáždění ČSFR a později ČNR. Již v únoru 1990 byl jmenován předsedou české vlády a byl jedním z politiků, kteří za českou stranu neúspěšně vyjednávali o dalším uspořádání Československa. Jeho koncepce "dvojdomku", což mělo být volnější uspořádání společného státu, však neuspěla. Po rozpadu OF v roce 1991 působil v neúspěšném Občanském hnutí, později přejmenovaném na Svobodné demokraty (SD). V čele vlády skončil po volbách v červnu 1992.
Do vysoké politiky se vrátil na podzim 1996, kdy získal senátorský mandát jako nestraník na kandidátce KDU-ČSL (v roce 1999 se pak stal členem lidové strany) a vzápětí se stal prvním předsedou obnovené horní parlamentní komory. Jeho dny v předsednickém křesle byly prakticky sečteny již v červenci 1998, kdy ČSSD a ODS podepsaly opoziční smlouvu, která mimo jiné deklarovala právo ODS na místa předsedů obou parlamentních komor. Pithart však zůstal ve vedení Senátu jako místopředseda.
Svůj senátorský mandát na Chrudimsku obhájil v listopadu 2000. Strany opoziční smlouvy v těchto volbách ztratily v Senátu většinu a Pithart se tak mohl vrátit do předsednického křesla. Po čtyřech letech však získala v Senátu rozhodující slovo ODS a Pithart se opět přesunul na místopředsednickou pozici. Mezitím stihl v roce 2006 opět obhájit svůj mandát. V roce 2012 se již voleb nezúčastnil.
"Už jsem si Senát odpracoval. Nechci být do konce života štvancem. Málokdo si dokáže představit, jak moc mi chybí normální život, bez publicity, bez nekonečných konfliktů s časem, kterého se vám nikdy, ani v neděli večer, nedostává," řekl k rozhodnutí nekandidovat deníku Právo.
V prosinci 2002 se stal kandidátem KDU-ČSL na úřad prezidenta po Václavu Havlovi. V lednové volbě postoupil až do třetího kola, v němž se utkal s kandidátem ODS Václavem Klausem. Klause ve třetím kole podpořilo 113 senátorů a poslanců, pro Pitharta hlasovalo o 29 zákonodárců méně. Zvolen tedy nebyl nikdo, v dalších volbách pak Pithart již nekandidoval a na Hrad byl nakonec zvolen právě Václav Klaus.
Petr Pithart je od roku 1964 ženatý, s manželkou Drahomírou mají syna Davida a dceru Kláru. Po odchodu z politiky působil na katedře politologie a sociologie Právnické fakulty Univerzity Karlovy, na fakultě je i čestným členem vědecké rady. Jako historik se věnuje reflexi roku 1989, je autorem knih, které poodhalují pozadí a průběh tehdejších událostí.
Je také držitelem řady vyznamenání. V Česku například získal Cenu Františka Kriegla Za občanskou statečnost či Čestnou medaili T. G. Masaryka, v Německu Velký kříž s hvězdou a šerpou za zásluhy o Německo, v Polsku Komandérský kříž s hvězdou, v Rakousku Velký zlatý kříž za zásluhy o Rakousko a od francouzského prezidenta Řád čestné legie v hodnosti důstojníka.
