Joan Didionová: Zuřivá reportérka, křehká spisovatelka, význačná americká konzervativní intelektuálka
Z velkého žalu dokázala ukout velký úspěch: za knihu vzpomínek na zemřelého manžela, známého literáta, získala význačnou Národní knižní cenu a nominaci na Pulitzera. Jako novinářka ve svém sousedství mapovala třeba zrod a zmar hnutí hippies, jako prozaička se inspirovala vlastními chybami a zhrouceními. Její oduševnělost a styl okouzlily i Warrena Beattyho či Harrisona Forda, v osmdesáti se stala tváří kampaně módní superznačky Céline. Joan Didionová (86) je v USA ikonou intelektuálů, u nás právě zmizela z pultů její druhá knížka vydaná v češtině. Kdo je ta křehká žena s vyznamenáním od Baracka Obamy a s dramatickým osudem?
„Když tu Joan pracovala, panovaly ještě časy, kdy editorky nosily klobouky a rukavičky,“ vzpomíná Anna Wintourová, která přes třicet let šéfuje americké Vogue, ve čtyři roky starém dokumentu s názvem Joan Didion: The Center Will Not Hold. Joan ovšem rukavičky nenosila, do ikonického módního měsíčníku přijela přes celé Státy s ještě mokrým bakalářským diplomem jako stážistka, co si své místo na slunci (a v nedosažitelném New Yorku) vypsala v soutěži. A přísné vedoucí redaktorky, jimž jistě vděčí za svůj tolik oceňovaný elegantní, a přitom úsporný styl psaní, ji pěkně dusily. Snad i proto se její první a nejspíš nejznámější článek pro Vogue jmenoval Sebeúcta, její zdroj a její síla…
Na druhém pobřeží
Rodačka z kalifornského Sacramenta odmala hltala jakékoli knížky, co jí přišly pod ruku. Její tatínek (zdědila po něm tvrdohlavost i sklony k depresím) sloužil za druhé světové války u letectva a rodina se ustavičně stěhovala, takže Joan do svých deseti let víceméně nechodila do školy. Spíš do kina, i čtyřikrát týdně. Přesto se malá outsiderka časem socializovala, získala titul z anglického jazyka a literatury na svobodomyslné univerzitě Berkeley a již zmíněné lano do Vogue. Tam se po sedm let učila řemeslu jako v nějaké lidové písničce, ale stýskalo se jí po slunné Kalifornii. Napsala tedy o ní, nebo spíš o jejím nostalgií zidealizovaném obrazu, román Run, River (1963), a protože jí ještě nebylo ani třicet a nepřipadala si dost zkušená, s finalizací upřímné knihy o ztroskotaném manželství a rodinných tragédiích jí pomáhal o dva roky starší kamarád, spisovatel a novinář z prestižního týdeníku Time John Gregory Dunne.
Za temperamentního, ambiciózního absolventa Princetonu se provdala hned o rok později… „Já jsem měla krátké šaty z bílého hedvábí, které jsem si koupila u Ransohoffa v San Francisku ten den, kdy byl zavražděn John Kennedy,“ nezapře v sobě redaktorku módního časopisu, když se ke komorní svatbě vrací v knize vzpomínek na zemřelého manžela, ve svazku s názvem Víc než další den (v českém překladu Jarmily Emmerové vyšla roku 2006 u Dobrovského). Odstěhovali se do Hollywoodu, kde na jaře roku 1966 adoptovali novorozenou holčičku. Sami nemohli mít dítě; blonďatou Quintanu Roo pojmenovali po jednom z jedenatřiceti mexických států. Pro zajímavost – několik měsíců pak s miminkem bydleli v domě spoluscenáristy Občana Kanea Hermana Mankiewicze – toho, o němž loni David Fincher natočil černobílý film nominovaný na deset Oscarů.
Pětiletá na LSD? Zlato!
Když sledujete výše zmíněný dokumentární snímek Joanina synovce Griffina Dunna, nechce se vám to snad ani věřit: jak mohli dva námezdní pisálci na volné noze jen za honoráře z (jakkoli prestižních) médií jako Saturday Evening Post, Life, Esquire nebo Holiday zaplatit nájem domu na losangeleské Franklin Avenue, koupit si banánově žlutou Corvettu Stingray a pořádat všechny ty večírky? A že jich bylo – ač byl John silně věřící irský katolík, společnosti Janis Joplinové, členů Rolling Stones, v okolí bydlících herců a muzikantů a nějaké té skleničce občas neodolal.
Joan pak vstávávala pozdě dopoledne a ve velkých slunečních brýlích (styl „masařka“; celý život trpí světloplachostí) si chodila do přízemí do lednice pro vychlazenou colu. Potom se vrhala na psaní, přesněji na promyšlený popis toho, co viděla kolem sebe. Třeba v reportáži o okolí sanfranciské křižovatky ulic Height a Ashbury z roku 1967 ukázala odvrácenou stranu celosvětově vzývaného Léta lásky a adorace kontrakultury; nebála se napsat o všudypřítomném nepořádku, randálu a chaosu nebo o pětileté holčičce Susan závislé na LSD a peyotlu, která si uprostřed tripu maluje na podlaze. Když se Didionové její synovec v dokumentu na Susan ptal, legenda směru nazývaného nový žurnalismus (novinář se staví do centra dění a popisuje události subjektivně a pomocí uměleckého funkčního stylu) neřekla, že ji scéna s malou narkomankou vyděsila, rozplakala nebo jakožto matku o něco mladší holčičky pohoršila… Ona na kameru vrhla dramatické, naléhavé gesto (vyvolané snad Parkinsonovou chorobou) a pravila charakteristicky tichým, tenkým hlasem: „Řeknu ti, to bylo zlato. Pro tyhle chvíle žiješ, když pracuješ na článku.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
