Hvězda české fotografie Marie Tomanová o New Yorku: Najednou žiju v prostředí, kde mít názor se cení

Začalo to těsně před covidem. V roce 2019 vydala první knihu Young American, které si záhy začala všímat prestižní média. Chvíli poté nafotila reklamu pro Gucci, ale s jarem 2020 šlo „všechno do kytek“. Nyní už zase prý neví, co dřív: „Během tří měsíců jsem fotila Paulinu Pořízkovou pro květnové vydání Vogue Czechoslovakia – můj vůbec první Vogue cover. Pro New York Magazine jsem dělala vycházející hvězdy newyorské diskžokejské scény. Na to jsem fotila – již potřetí v řadě – velký editorial pro italský magazín Lampoon a do toho se na skok otočila v Los Angeles za úžasnou herečkou Frankou Potenteovou, známou z filmu Lola běží o život, nafotit ji na obálku německého časopisu FAZ. Ještě v den odletu do Francie jsme se potkali s Joem Keerym ze seriálu Netflixu Stranger Things. Hned po tom­hle focení pro americké GQ jsem uháněla rovnou na letiště. To všechno se ještě míchalo s přípravou výstavy do Arles, kde jsem do poslední chvíle s kurátorkou Soniou Vossovou řešila detaily i v návaznosti na mou nadcházející výstavu v New Yorku v C24 Gallery v Chelsea, která se bude otvírat na začátku října.“

Hledání nahoty

Po skončení studia na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně na jaře 2010 prý úplně přestala malovat, zařídila si místo au pair ve Spojených státech a v létě roku 2011 odlétla do Severní Karolíny. Místo malování začala psát deníky a po pár měsících vyrazila do New Yorku, kam se krátce nato přestěhovala „Když jsem viděla fotografickou výstavu Francesky Woodmanové (mladá autorka, která se v roce 1981 ve věku 22 let sama rozhodla skončit se životem; pozn. red.), uvědomila jsem si, jak to mnou rezonuje. Hodně jsem pracovala se svým tělem a identitou. Trochu snapshotově, velká práce se světlem… Zaujalo mě, jak prezentovali i Francesčiny deníky a osobní záznamy, až mi došlo, že je škoda, že jsem nikdy nezačala fotit. Přihlásila jsem se na večerní hodiny fotografie na newyorskou School of Visual Arts a pustila se do focení sebe samé. Což byl skvělý proces, protože být před i za foťákem pro mě znamenalo, že mám nad vším kontrolu, a lépe jsem se tak zdokonalovala v práci s fotoaparátem. Když se na to podívám s odstupem, možná mi to dalo víc než celá studia v Brně. Každému bych doporučila odjet někam do světa, kde vás vůbec nikdo nezná. Dá vám to svobodu zjistit o sobě, kdo jste a co sám chcete.“