Miroslav Zikmund: Člověk, kterého milovali, obdivovali a chovali v úctě snad všichni

Jak vědí čtenáři cestopisných knih a článků nejen z per „učedníků“ H+Z Petra Horkého, Miroslava Náplavy či Rudolfa Švaříčka nebo třeba posluchači cestopisného pořadu Radia Wave Casablanca, s láskou a respektem se k těmto praotcům cestovatelům vztahovali prakticky všichni čeští světo­běžníci. „O Hanzelkovi a Zikmundovi a jejich výpravách mluvili hosté našeho magazínu vždy s obdivem jako o těch, kteří prošlapali cestu,“ vzpomíná na patnáctiletou historii svého pořadu novinář a moderátor Casablanky Pavel ­Sladký. „Zatímco moderní cestovatel má k ruce bedekry, kvalitní mapy, internet a chytrý telefon, oni dokázali hrozně moc s naprostým minimem.“

Na svých cestách totiž byli H+Z mimo jiné řidiči a opraváři svých automobilů značky Tatra, režiséry, kameramany, fotografy, horolezci, lodníky, techniky i rozhlasovými redaktory, kteří dokázali během ani ne čtyřleté cesty do Afriky a Jižní Ameriky odvysílat v rozhlase přes sedm set reportáží. Jejich texty, čtené v nejposlouchanější době po večerních zprávách v sedm hodin, z nich později učinily celostátní celebrity… Museli samozřejmě ovládat cizí jazyky – Miroslav Zikmund měl ve škole za první republiky osm let latinu, díky ní se naučil italsky, francouzsky a španělsky, později v rámci několikaleté přípravy na cesty chodil například do Orientálního ústavu na arabštinu, němčina pro něj byla odmala druhou řečí, angličtinu měl od kvinty, hovořil rusky… Oba cestovatelé museli též prokázat skvělý smysl pro orientaci jak v terénu, tak ve složitém poválečném geopolitickém a společenském nastavení jednotlivých zemí. A v neposlední řadě museli umět vyjednávat – když potřebovali doplnit proviant nebo náhradní díly na tat­rovky, když dvojici v Habeši přepadli lupiči nebo když se setkávali s „divokými“ kmeny včetně Šuarů, ekvádorských lovců lebek.

Do Zlína poprvé