Tibetský režisér a politický vězeň Döndub Wangčhen: Šéf MOV Bach je jako mluvčí čínských komunistů
V minulých dnech navštívil Česko tibetský filmový režisér a vězeň svědomí Döndub Wangčhen. V Praze mimo jiné představil svůj dokument Nechat strach za sebou (Leaving Fear Behind) o olympiádě v Pekingu 2008, za který byl v Číně uvězněn na šest let. V rozhovoru pro Reflex.cz popisuje nejenom okolnosti vzniku filmu, ale i to, jak se pořádají olympiády v Číně a v jak těžké situaci se Tibeťané nacházejí v komunistické říši.
Na začátku vašeho dokumentu Nechat strach za sebou zmiňujete, že impuls k natočení přišel po diskusi s přáteli o situaci v Tibetu a tehdy nadcházející olympiádě v roce 2008 v Pekingu. Váhal jste v průběhu natáčení kvůli obavám o bezpečnost svou a dalších lidí? Čína podobné aktivity pronásleduje a trestá.
Žádné takové váhání a obavy jsem neměl. Vlastně jsem se na dokumentu nepodílel jen já, ale i další lidé, kteří cestovali do různých částí Tibetu a sbírali svědectví tamních obyvatel. Kvůli tomuto procesu samozřejmě docházelo k určitým přestávkám a nebyla to nepřetržitá práce. V jistém okamžiku jsme také museli projekt zastavit, protože lidí, kteří se chtěli zapojit, bylo příliš mnoho. To byl vlastně hlavní problém, ne strach.
Zmiňujete další osoby, které se na tvorbě dokumentu podílely. Máte nějaké informace o tom, co se stalo s lidmi, kteří ve filmu vystupují?
Na začátku, záhy po uvedení filmu v roce 2008, několik lidí zatkli a vyslýchala je policie. Asi pět nebo šest lidí na měsíc zadrželi. Jeden z kameramanů, který mě doprovázel, má problémy i nadále. Celkem jsme vyzpovídali více než 100 lidí, ale ve filmu jich vystupují jen dvě desítky. Proto se většina těch, kteří nám svědectví podali, vyhnula pronásledování.
Ale vy jste byl kvůli produkci filmu zadržen a pak uvězněn na šest let. Litoval jste někdy toho, že jste dokument zveřejnil a pak za to nesl osobní následky?
Když mě zatkli, bylo to v době, kdy zatýkali i další, byla doba velmi vypjatá. Nejprve jsem byl více než rok zadržován ve vazbě, než jsem se dostal k soudu. Během této doby jsem byl mučen, spoutáván a ruce jsem měl často přivázané k židli, byl jsem bit, týden nedostal najíst a praktikovali na mně i elektrošoky. Byla to opravdu těžká doba. Nejvíc jsem se ale bál, že se materiály k dokumentu, které přátelé vyvezli ven, nedostaly tam, kam měly. Neměl jsem totiž jistotu. To byl můj největší strach. Následky, které jsem nesl ve vězení, byly vlastně předvídatelné. Svým způsobem mi bylo jasné, že mě čekají potíže a že za to budu čelit problémům.
Kdy jste zjistil, že se film dostal ze země a je zajištěn tak, aby se na něm mohlo dále pracovat?
Po prvním zatčení jsem byl držen ve vazební věznici, jak jsem už řekl. Podle čínských zákonů tehdy nebylo dovoleno držet člověka ve vězení déle než určitou vymezenou dobu. Když stanovený čas uplynul, odvezli mě na ubytovnu, která patřila bezpečnostním složkám, a byli tam i moji vyšetřovatelé. Po nějaké době se situace trochu uvolnila. V jednu chvíli se mi dokonce podařilo z domu utéct, dojít do města a zavolat mému bratranci ve Švýcarsku. Ještě, než jsem mu zavolal, kontaktoval jsem také své přátele, kteří mi s filmem pomáhali. Ani oni si ale nebyli jistí, co se s kazetami stalo a jestli se do Švýcarska opravdu dostaly. Zavolal jsem tedy bratranci a až on mi potvrdil, že ano. Tehdy se mi velmi ulevilo. Řešili jsme i to, zda máme provést finální úpravy a film zveřejnit. A já jsem souhlasil. Po tomto rozhovoru jsem se vrátil na ubytovnu za vyšetřovateli.
Přestože jste dokument natočil už před čtrnácti lety, zdá se, že neztratil nic ze své síly a stále reflektuje útisk, kterému Tibeťané musí denně čelit. Existuje podle vás nějaký konkrétní problém, který v původním filmu nezazněl, ale zmínil byste ho dnes?
Po roce 2008 se situace v Tibetu velmi zkomplikovala a zhoršila. Míra kontroly dosáhla nového vrcholu. Lidé jsou nyní kontrolováni tak jako nikdy dříve. Všude jsou průmyslové kamery, sociální média a komunikace lidí jsou pod dozorem, lidé jsou zoufalí a nemají svobodu projevu, vyjadřování, pohybu a tak dále. A právě v této atmosféře útlaku se lidé začali upalovat. To jsou nové okolnosti ve srovnání s obdobím před rokem 2008. Kdybych natočil film teď, myslím, že by se tam tyto problémy objevily. Navíc je třeba říct, že s nástupem čínského generálního tajemníka strany a prezidenta Si Ťin-pchinga došlo k obrovské změně. Je to člověk, který se chová jako druhý Mao Ce-tung, vytváří politickou atmosféru, jež je srovnatelná s šedesátými lety. Každá konverzace, která proběhne, je monitorována a zaznamenána. Tato nová úroveň represe by byla určitě součástí filmu, kdybych příběh vyprávěl teď.
Zmiňujete, že po nástupu Si Ťin-pchinga k moci se situace významně zhoršila. Co si myslíte o nekritickém přístupu Mezinárodního olympijského výboru, který přidělil současnou zimní olympiádu Pekingu, ke Komunistické straně Číny a jejímu současnému generálnímu tajemníkovi?
Nástup Si Ťin-pchinga a vztah, který s ním Mezinárodní olympijský výbor (MOV) udržuje, je opravdu politováníhodný. Pokud posloucháme předsedu MOV Thomase Bacha, je jako mluvčí čínských komunistů – používá stejný jazyk a stejný narativ, aby vysvětlil situaci v zemi. Já jsem již třetí generace Tibeťanů, kteří žijí pod čínskou okupací, a to, co zažíváme, je mnohem horší než v minulosti. V roce 2008 čínská vláda slíbila, že i kvůli letní olympiádě se situace v celé Číně zlepší. Mluvilo se o příležitosti, kterou olympijské hry pro Čínu představují, a tento názor tehdy vyjádřil i MOV. Byla to také naše tehdejší motivace. Něco udělat, bavit se o skutečném stavu věci. Ale pak se situace změnila, když došlo k národní vzpouře napříč celým Tibetem, čímž lidé vyjádřili svůj názor. Nyní v roce 2022 je mnoho věcí jinak a změnil se i MOV. Kam se poděl ten původní příslib zlepšení situace, ta naděje na mír a jednotu v Číně? Pokud MOV nebo čínská vláda nyní obviňují lidi ze směšování sportu a politiky, musím říct, že to byli oni, kdo začal využívat sport k politickým cílům.
Myslíte tedy, že osobní přínosy pro Thomase Bacha a Si Ťin-pchinga zcela zastínily olympijské ideály přátelství a respektu?
Ano, samozřejmě. Existuje obrovský rozpor mezi hodnotami olympijského hnutí a tím, co tito dva muži reprezentují. Olympijské hnutí mluví o míru, o vzájemné úctě, o tom, že se mladí lidé mají přátelit a budovat svět pro všechny bez rozdílu. Skutečnost je však jiná. Když se podíváte na Si Ťin-pchinga a na to, jaké změny prosadil v Hongkongu nebo na jeho hrozby vůči Tchaj-wanu, je to úplně jiný svět. A Mezinárodní olympijský výbor místo toho, aby dodržoval své hodnoty, projevuje solidaritu s takovým režimem a osobou, která ho představuje. Je neuvěřitelné, že MOV tak tvrdošíjně popírá realitu a pořádá olympiádu v Pekingu.
Ve vašem dokumentu se jeden z řečníků zmíní o tom, proč je Tibetská náhorní plošina pro Peking tak důležitá. Lidem v Evropě možná nemusí být zřejmé, že v Tibetu pramení některé z největších asijských řek a nachází se zde obrovské zásoby nerostných surovin a Himálaj funguje jako nárazník proti dalšímu regionálnímu konkurentovi – Indii. a tak dále... Je Tibet tak důležitý?
Ano, máte pravdu. Tibetská náhorní plošina je nesmírně cennou geografickou oblastí, a proto by měla být nejen předmětem zájmu Tibeťanů, ale měla by být považována za světové dědictví a celý svět by se měl o toto výjimečné místo zajímat. Nyní je však oblast využívána Čínou pro ukládání jaderného odpadu, nerostné suroviny jsou těženy a odváženy a zdroje jsou využívány čínským průmyslem. Navíc probíhá devastace tibetské kultury a náboženství.
Čínská vláda Tibet už dlouho okupuje, ale dál pokračuje v počínšťování oblasti i populace. Proč?
Tibeťané vždy odmítali představu být menšinou, ale nyní se kvůli programu přesídlování skutečně začínáme stávat minoritou ve své vlastní zemi. Čínská vláda se drží své utkvělé představy o historickém nároku na Tibet, ale ve skutečnosti tomu tak samozřejmě není, je to samostatná země. Jeho Svatost dalajláma nabídl řešení. Řekl: „Dobře, pojďme se bavit o střední cestě, pokusme se najít pragmatické řešení.“ Vývoj se však ubíral jiným směrem a Tibet je postupně Čínou militarizován. A proč se stále snaží tibetský lid počínštit? Myslím, že hlavním důvodem je, že tibetský lid se nikdy nevzdal svého snu – stát se nezávislou zemí. To je něco, co je v našich srdcích. Možná mají kontrolu nad vnějším světem, ale nejsou schopni kontrolovat naše niterné pocity, naše myšlenky. Celou myšlenku sinizace lze považovat za pokus o konečné řešení tohoto problému. To, co jsme zatím viděli u prezidenta Si Ťin-pchinga, je radikální urychlení toho procesu. A právě tento rozdíl vidím jako nejdůležitější.
Zastavme se u oné střední cesty, kterou prosazuje Jeho Svatost dalajlama. Vezmeme-li v úvahu strategickou a geopolitickou důležitost Tibetu, jaké úrovně autonomie je pro tibetský lid vlastně reálné dosáhnout? Jak se mohou podílet na správě věcí veřejných bez plné kolaborace s Komunistickou stranou Číny?
Ano, je to problém. Rád bych dodal, že celou myšlenku tibetské autonomie původně nevytvořili Tibeťané, ale přišli s ní sami čínští vládci. Teng Siao-pching prohlásil, že jsou připraveni mluvit o všem kromě nezávislosti. Jeho Svatost dalajláma se radil a pak přišel s myšlenkou autonomie. Když poté předložil návrh na takzvanou střední cestu, byl opět obviněn, že je to jen převlečená snaha o získání nezávislosti. Taková byla reakce. Takže věc se má tak, že Čína v tuto chvíli nepřijímá nabídku, která je jí předkládána.
Jaká je nyní situace v Tibetu? Bojují Tibeťané stále za nezávislost, nebo dávají přednost zachování statu quo a snaze najít jinou cestu než autonomii?
Věřím, že kdyby měli Tibeťané na výběr, samozřejmě by se rozhodli pro nezávislost Tibetu. Řekl bych, že každý Tibeťan by toužil po nezávislosti, ale realita vypadá jinak. Také události v Hongkongu zapříčinily, že jsme my Tibeťané začali být skeptičtí ohledně budoucnosti. Po nějakých 20 letech tam zrušili autonomii. Pokud se to děje obyvatelům Hongkongu, co to vlastně znamená pro Tibeťany, kteří se o takové nebo podobné řešení snaží? Proto jsme velmi skeptičtí k tomu, že lze s čínskou vládou dosáhnout jakéhokoli řešení. K pocitu krize navíc přispívá i vysoký věk Jeho Svatosti a nejisté vyhlídky do budoucna. Je to nyní skutečně složitá situace, pro kterou těžce hledám slova.
Když se teď vrátíme k vašemu dokumentu, tak ten byl publikován krátce před letními olympijskými hrami v roce 2008 a nyní běží v Pekingu zimní olympiáda. Několik etnických Tibeťanů se dříve her zúčastnilo a bude účastnit pod čínskou vlajkou. Nejznámější a nejúspěšnější z nich je Čhöjang Khji, která na letních olympijských hrách 2012 v Londýně získala stříbrnou medaili v závodě žen na 20 km chůze. Letos Čínu také reprezentuje několik Tibeťanů. Jaký je váš názor na tibetské sportovce závodící pod čínskou vlajkou?
Musím říci, že tito sportovci nemají žádnou možnost volby, žádnou svobodu v rozhodování. Účastní se her, aniž by měli možnost vyjádřit své pocity. Je jasné, že jsou zneužíváni. Takových případů bylo mnoho i v jiných oblastech veřejného života, například záběry mladého a pohledného Tibeťana Tändzina, které se staly hitem na sociálních sítích v Číně i v zahraničí. Jakmile se stal slavným a úspěšným, začala ho Komunistická strana Číny zneužívat, takže byl nucen účastnit se různých kampaní, nosit čínské vlajky a vykonávat další státem požadované aktivity. Během olympiády bude zneužívání pokračovat. Lidé v tibetském tradičním oblečení budou k vidění na sportovištích a mnozí sportovci se třeba i nevědomky dostanou na fotografie s těmito lidmi z etnických menšin v takovém oblečení. Jde o jasné zneužití této události k jiným cílům. Respektování práva jednotlivce, soukromí a přání člověka prostě není hodnota, kterou komunistický systém uznává.
Je podle vás důležité diplomaticky bojkotovat olympijské hry?
Přijel jsem do Evropy na turné, abych se setkal s běžnými lidmi i politiky. Přijel jsem do Evropy také s vědomím, že zde byla genocida a komunistická vláda. I u vás vládla komunistická strana a lidé si pamatují a mají dějinnou zkušenost, jaké to je žít pod komunistickým režimem. První prezident demokratické České republiky Václav Havel je příkladem pro svět. Měl blízký vztah k dalajlámovi a mám pocit, že Tibeťané mají prostřednictvím těchto dvou osobností vztah i k Čechům. Takže si myslím, že máme společnou zkušenost s utrpením za komunistického režimu a zároveň zde existuje jakýsi pocit solidarity. V Tibetu máme už třetí generaci, která žije pod komunistickou vládou, teď přichází čtvrtá, která pod ní vyrůstá. Myslím, že k ochraně a podpoře těchto Tibeťanů, kterým v podstatě hrozí vymazání z povrchu zemského, je třeba solidarity. Slyšel jsem při rozhovorech s různými vládními představiteli, že je důležité vést dialog s Čínou, že jej nechtějí ohrozit diplomatickým bojkotem olympiády a tak dále. Myslím si, že to je naprosto zcestný přístup. To už zkoušeli v roce 2008 a neuspěli. Místo toho jsme viděli, že režim v Pekingu se stal arogantnějším a utvrdil se ve svých způsobech jednání. Čína by tedy neměla být posilována absencí kritiky a tím, že budeme mlčet. Závěrem bych chtěl připomenout, že i v čínské společnosti a tamní vládě existují odlišné názory. Jaký by pak byl efekt, kdyby Západ a demokratické země nic neříkaly a mlčely? To by lidé v Číně, kteří mají možná jiný názor, neměli žádnou podporu k tomu začít diskusi ve své vlastní společnosti. Proto si myslím, že je politicky důležité mít v těchto otázkách jasný postoj. A konečně je také morální povinností mluvit a říkat pravdu.
Autor je sinolog a člen projektu Sinopsis.
