Nejvýznamnější Čechoameričanka 20. století: Albrightová měnila svět a zasloužila se o vstup Česka do NATO
Jak byste definovala odvahu? „Odvaha je, když se postavíte za to, v co věříte, i když to není vždy snadné a jste za to kritizováni.“ Tak odpověděla Madeleine Albrightová, někdejší americká ministryně zahraničí, která se narodila v roce 1937 Praze, na otázku deníku USA Today v srpnu 2020. Ve středu nejvýznamnější Čechoameričanka 20. století, rozená Marie Jana Körbelová, zemřela na rakovinu ve věku 84 let. Měla ráda Československo i Česko, ale její srdce tlouklo pro Ameriku. Často působila bezprostředně a mile, ale v povolání diplomatky bývala i hodně nesmlouvavá. Měla ve Spojených státech, ve světě i u nás vášnivé obdivovatele, ale také ještě vášnivější kritiky.
Pokud nějaký člověk zcela zásadním způsobem ovlivnil chod světa na konci 20. století, tak to byla právě Madeleine Albrightová. Dostala k tomu příležitost jako velvyslankyně USA při OSN (v letech 1993 až 1997) a zejména jako první žena ve funkci americké ministryně zahraničních věcí (1997–2001). Zda se ve svých důležitých funkcích rodačka z Prahy, kde se narodila v rodině československého diplomata 15. května 1937, rozhodla správně či nikoli, o tom se vždy vedly ostré diskuse. Povedou se i teď po její smrti. Pro nás ovšem tyto diskuse nejsou to nejpodstatnější, protože její stopa je v moderní české historii jiná. A je hodně hluboká.
Svoboda a NATO
Rodina Madeleine Albrightové v roce 1939 odešla po nacistické okupaci českých zemí do exilu v Londýně, kde její otec Josef Korbel působil jako poradce prezidenta Beneše. Po válce se s rodinou vrátil a stal se československým velvyslancem v Jugoslávii. Po komunistickém puči v únoru 1948 rodina emigrovala podruhé, tentokráte už navždy, a to do Spojených států. Z dívky Marie se stala Madeleine, která se později rozhodla jít v diplomatických stopách svého tatínka. Vzhledem ke svému osudu v mládí a prožitým zkušenostem její rodiny, se celoživotním tématem Albrightové stala svoboda a demokracie.
Proto si našla po listopadové revoluci v Československu z roku 1989 poměrně rychle cestu k prezidentovi Václavu Havlovi, s kterým jí pojilo velké přátelství. Byla to právě ona, která svým hlasem pomohla k tomu, aby se Česká republika v březnu 1999 stala členem NATO. Byla to ona, která v zákulisí ovlivňovala to, že Česko mělo po revolučních změnách v Americe poměrně dobrý hlas a postavení. Ne, nedělala to nikdy na úkor amerických zájmů, protože ty prosazovala vždy na prvním místě. A prosazovala je tvrdě.
Vážná rozhodnutí
Madeleine Albrightová byla velmi výraznou tváří americké politiky v desetiletí mezi ohlášeným koncem studené války a novou válkou proti terorismu, která byla vyhlášena po teroristických útocích na Ameriku z 11. září 2001. Spojené státy v době jejího ministrování zasahovaly vojensky po světě proti některým autoritářským režimům, i když samotná Albrightová vždy nejdříve úporně a dlouho hledala diplomatický kompromis. Když se to nepovedlo, nasadily USA sílu. Příkladem byla například válka proti Jugoslávii v roce 1999, která vyvolala u některých českých občanů i politiků (od Václava Klause až po komunisty) velkou kritiku. Albrightová celý život ale nezměnila názor na to, že má být použita síla, pokud se tím měla zastavit genocida nebo etnické čistky. U toho se ale vytrvale snažila o omezení šíření jaderných zbraní a zasazovala se o lidská práva. Někdy se to dařilo, jinde nikoli. Madeleine Albrightová byla ale velmi rozhodná žena, která se jen tak něčeho a někoho nezalekla
Své protivníky a soupeře mátla. Vždy dobře upravená, znalá několika jazyků, vyzbrojená kostýmkem, ve kterém měla mnohdy zapíchlou výraznou brož (ty používala podle charakteru schůzek a psalo se o ní, že prováděla takzvanou špendlíkovou diplomacii, těch broží měla více než 200). Kdejaký diktátor si pak myslel, že se s ní domluví a že jí zmanipuluje. Jenže to nebylo vůbec jednoduché. I když členka Demokratické strany, v mnoha věcech působila Albrightová jako „politický jestřáb“. Američany považovala za „nepostradatelný národ“ při obhajobě demokratických svobod po celém světě. Tato politika vyvolávala samozřejmě i nelibost. Někdy hovořila o Americe nadneseně jako o zemi „vyvolených“ lidí, což se také neposlouchalo někomu dobře. „Stojíme vysoko a vidíme dál než jiné země do budoucnosti a vidíme zde nebezpečí pro nás všechny,“ řekla v roce 1998 televizi NBC.
Albrightová jako velvyslankyně při OSN ale například v roce 1994 nevyslyšela volání po vojenském zásahu ve Rwandě, která se pak utopila v genocidě, která připravila krutým způsobem o život kolem 800 000 lidí. Ona sama prezidentu Billu Clintonovi doporučila, ať volání po zásahu OSN ve Rwandě ignoruje. Později to označila za svoji „největší lítost“ v diplomatické kariéře. Podobně jako jiným americkým administrativám se ani jí nepodařil průlom ve vztazích Izraele a Palestinců.
Jindy ale cílila přesně. Dokázala bystře rozeznat nebezpečí, která hrozila společnosti i světu.
Například minulý měsíc ve svém článku pro deník The New York Times napsala, že Putin by se invazí na Ukrajinu dopustil „historické chyby“ a varovala před tím. „Namísto toho, aby Rusku vydláždila cestu k velikosti, invaze na Ukrajinu by skončila pro Putina neslavně, protože by jeho země zůstala diplomaticky izolovaná, ekonomicky ochromená a strategicky zranitelná tváří v tvář silnější a jednotnější západní alianci," napsala Albrightová. A jak se ukazuje, měla pravdu.
Osobní život
Přestože Madeleine Albrigtová byla ve své politické kariéře nesmírně úspěšná a svůj vliv si v Americe uchovala pomocí přednášek, knížek a další činnosti až do své smrti, neměla někdy jednoduchý život. Jak jsme již vzpomínali, dvakrát ve svém mládí musela s rodinou emigrovat. Byla vychována jako římská katolička, ale později konvertovala k episkopální církvi, a v pozdějším věku se až z článku ve Washington Post dozvěděla o židovském původu své rodiny. V roce 1959 absolvovala prestižní Wellesley College a od roku 1959 až do roku 1983, kdy se rozvedli, byla vdaná za Josepha Albrighta. Narodily se jim tři děti, dvojčata Anne a Alice v roce 1961 a Katharine v roce 1967. Své dcery nesmírně milovala a přes velké pracovní vytížení jim věnovala velkou pozornost a péči.
Pražská rodačka Madeleine Albrightová, která zemřela ve středu v americkém Washingtonu, kdysi řekla: „Všechno už bylo řečeno, ale ne všichni to říkali.“ Můžeme to parafrázovat i na její život a práci: „Všechno už o ní bylo řečeno, ale ne všichni říkají, že to byla velmi významná, vzdělaná a inteligentní žena, která zásadně ovlivňovala svět konce 20. století spíše v dobrém, i když udělala i chyby.“ Taková ale byla „naše Madlenka“…
