Obavy zesnulé Madeleine Albrightové se v těchto dnech naplnily. Asi bychom jí měli začít víc naslouchat
Madeleine Albrightová (15. května 1937 Praha–23. března 2022 Washington) byla jednou z mála amerických političek, které evropskému regionu a jeho mentalitě rozuměly hluboce a niterně. Její česko-americká dvojjedinost, na niž byla hrdá a kterou si udržovala častými návštěvami Evropy, s sebou přinášela pro nás dost nepříjemnou schopnost: viděla jasnozřivě, hned za dva rohy. Její smrt spustila na sociálních sítích lavinu vzpomínek zdaleka ne jen úspěšných českých žen, pro něž byla profesním vzorem a ikonou feminismu. Co by nám všem asi přes oceán vzkazovala teď?
Dívala jsem se v posledních dnech na ukrajinský komediální seriál Služebník lidu s Volodymyrem Zelenským v titulní roli. Jeho podtitul by mohl znít Patříme na Západ, ale něco nás pořád stahuje na Východ. I díky němu není těžké si uvědomit, že oficiální afiliaci k Západu jsme v České republice v devadesátých letech nezískali, jak se dnes může zdát, jen tak. Spolu s Václavem Havlem ji probojovala tehdejší vrcholná americká politička Albrightová.
Malý zázrak
Ano, bylo to štěstí: místo na pražském Smíchově se mohla narodit třeba v Německu jako její předchůdce, ministr zahraničí Henry Kissinger (za prezidentů Forda a Nixona), rovněž uprchlík ovlivněný evropskými traumaty 20. století, jenž se však na globální politiku díval staromódnějším způsobem. Madeleine Albrightová byla v tomto ohledu otevřenější, liberálnější, ale ne méně nesmlouvavá než on. Stejně ostrá vyjednavačka, stejně nepříjemná protihráčka. Nikdy však nic nerelativizovala, měla svět jasně rozdělený na spojence – tedy přátele – a nepřátele.
Její poslední publikovaný text vyšel symbolicky v deníku New York Times dne 23. února 2022, den před ruskou invazí na Ukrajinu, kdy napsala o Putinovi: „Jestli podnikne invazi, bude to historická chyba.“
Občasná publicistka, výborná spisovatelka
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
