Viliam Buchert: Schwarzenberg byl papežem české politiky, nebál se a měl velmi ostrý jazyk
V české polistopadové politice nebyl nikdo takový, kdo by se dal přirovnat ke knížeti Karlu Schwarzenbergovi, který v sobotu 11. listopadu zemřel. Rozhodně nebyl svatý, ale když použijeme nadsázku, byl to papež české politiky. Člověk s břitkým jazykem, s ohromnou znalostí historie, s mozkem schopným zajímavě analyzovat společnost i politiku doma i ve světě, muž který, když to považoval za funkční, použil sprosté slovo. Také vlastenec. Nebál se veřejně pronášet i názory, které byly mnohým proti srsti. S Karlem Schwarzenbergem jsem udělal několik velkých rozhovorů, byl jsem s ním na několika zahraničních cestách (Libye, Japonsko, Vietnam, Itálie, Vatikán) a také jsme spolu vypili nějaké víno a pivo. Jaký byl?
V březnu 2012 jsem byl jako redaktor Reflexu na cestě, při které Karel Schwarzenberg navštívil i Vietnam. Návštěva Hanoje obsahovala všechno, co se s tímto potomkem slavného šlechtického rodu dalo na podobných cestách zažít. Jednak otevřená jednání s představiteli vietnamského komunistického režimu, protože podstatou jeho zahraniční politiky byla snaha mluvit i s těmi, které kritizoval (v tomto případě za porušování lidských práv). Pak si na chvíli zdřímnul na pódiu v průběhu podnikatelského fóra. On sám ale tvrdil, že „i když klimbám, nic mi neunikne“, nebo že „když se kecají blbosti, tak spím“. Pozoruhodné ovšem bylo, jak tehdejší ministr zahraničních věcí ožil, když se večer šlo do baru, kde hrála hudba a kde obsluhovaly krásné vietnamské mladé ženy. Bavil se, povídal si, užíval si života, o spánku a únavě se nedalo mluvit.
Ostatně, když ho nějaké téma zaujalo, dokázal vždy o něm vyprávět dlouho, košatě, vkládal do toho historický kontext. Byla radost ho poslouchat, i když jste si myslel něco jiného. Při rozhovorech kouřil dýmku, z které bafal a nebylo mu proto úplně jasně rozumět. Rozluštit některá slova, která zachytil diktafon, nebylo někdy jednoduché. Naprostá jistota ovšem byla, že interview s ním bude vždy zajímavé. Bylo dopředu jasné, že nějaká provokační věta či slovo padne a skončí v titulku textu. Takže jste od něj mohli při komentování situace slyšet i slova jako hovno, prdel, magor, pitomec, ať drží hubu a podobně. Zvláštní bylo, že to, co by u někoho jiného urazilo, u knížete „prošlo“.
Velkorysý člověk s názorem
Nevadilo mu, že někdo má jiný názor, vadilo mu, když měl někdo podle něj „blbý názor“. To se ozval. Nebál se jít do konfrontace, i když on do nich vstupoval většinou s nadhledem staršího a poučenějšího. Nešlo mu o osobní hádku (ostatně po mimořádně vypjatém prezidentském souboji s Milošem Zemanem v roce 2013, se pak se Zemanem scházel, přestože ten ho v kampani brutálně a často hloupě napadal). Vždy, když Schwarzenberg cítil, že se má o někom vyjádřit ostře, prostě to udělal. To platilo jak o jednotlivých osobách, tak o celých státech. Na druhou stranu byl zastánce dialogu, pokud to bylo možné. Nebál se u toho „vrtat“ ani do spojenců, jako třeba Izraele, který kritizoval za rozšiřování osad na Západním břehu Jordánu. Daleko dříve než ostatní kritizoval Vladimira Putina. Prosadil ve vládě uznání nezávislosti Kosova, i když oceňoval, že Srbové (kteří byli a jsou dodnes proti tomu) v minulosti stáli po boku Čechů.
Karel Schwarzenberg byl také velkorysý. Když jsem s ním byl jako novinářský doprovod na návštěvě Itálie a Vatikánu, večer si chtěl jít někam posedět a popovídat. Pozval nejenom svoje spolupracovníky, ale i novináře. Vybral restauraci, kterou vlastnila jeho příbuzná. Sám vybral víno. Červené. Vybral ho výborně, byl to znalec. Pak to celé zaplatil. Jistě, kdekdo řekne, on si to mohl dovolit, byl to bohatý člověk. Byl, ale ne každý bohatý člověk se chová tímto způsobem.
Schwarzenberg byl v české politice naprostý úkaz. V době, kdy pracoval jako kancléř pro prezidenta Václava Havla, se držel spíše v pozadí, radil, dělal vše proto, aby Československo i Česká republika byly dobře vnímány ve světě. To se podařilo. Když pak naplno vstoupil do politiky, byl v různých obdobích poslancem, senátorem, místopředsedou vlády, šéfem české diplomacie či předsedou strany TOP 09. Měl přirozenou autoritu. Proto si mohl dovolit založit stranu TOP 09 s „ďáblem“ naší politiky Miroslavem Kalouskem, s kterým si velmi rozuměl. Přitom Kalousek je příliš svůj, aby si v politice někoho skutečně hluboce vážil, uznával ho a považoval za přítele. Pro Karla Schwarzenberga (a možná i expremiéra Mirka Topolánka) to v jeho případě platilo. Navíc málokdo z odkazu dua Schwarzenberg-Kalousek by mohla topka čerpat dodnes. Kdyby to dělala víc, měla by vyšší preference.
Nesplacený dluh
Jak už bylo řečeno, Schwarzenberg nebyl svatý. I on dělal v politice chyby. Jako problematické se pak dá označit to, že přijal státní dotace, které měl vrátit, ale bylo mu to odpuštěno. Také některé privatizace, na kterých se podílel (zejména s finančníkem Zdeňkem Bakalou), nepocházely z úplně čistého jezírka.
Karel Schwarzenberg zemřel a je čas na rekapitulaci. Proč byl vlastně u tolika lidí tak oblíbený a uznávaný? Není to totiž vůbec v české polistopadové politice obvyklé. Nabízím subjektivní odpověď, která vychází z toho, jak jsem ho poznal osobně – měl charisma, autoritu, byl bezprostřední a vtipný.
Ke knížeti Karlovi mi ale zůstal jeden dluh, který už bohužel nemohu vyrovnat. Někdy v roce 2012 v restauraci v Praze 8 říkal mojí manželce (nevím, jak vlastně na to téma zabrousili), že kdysi při stěhování ztratil příručku Skautská prakse, která vyšla v nakladatelství Klen v Brně v roce 1946. Prý si v ní jako kluk rád četl. Manželka letos na tuto knihu narazila a koupila ji. Tak jsem mu 15. září napsal do nemocnice, kde těžce nemocný ležel: „Dobrý den Karle, vážený pane Schwarzenbergu, držím palce. Mám pro vás knížku Skautská prakse, o které jsme kdysi hovořili a vy jste říkal, že jste ji ztratil při stěhování.“ Odpověď dorazila ten samý den ve 20 hodin a 48 minut: „Jej, to by bylo báječné.“ Knihu jsem bohužel ale předat nestihl…
