Číňan má Nobelovu cenu, ale Čína slavit nebude
Nobelovu cenu míru letos dostal čínský disident Liou Siao-po. Tento muž je jedním z představitelů Charty 08, dokumentu, který požaduje politické reformy v Číně. Jedním z lidí, kteří se o udělení ceny zasazovali, byl Václav Havel. Jestli si Liou Siao-po cenu v dohledné době převezme, je dost nejisté, protože byl čínskými úřady na 11 let uvězněn.
Jak známo, Nobelova cena míru patří k těm nejkontroverznějším oceněním. Loni ji dostal Barack Obama, aniž měl o světový mír nějaké konkrétní zásluhy, pouze o věci vždycky řečnil. Jedním z laureátů je i Jásir Arafat, který měl momentálně životní fázi, kdy nebyl terorista, ale mírotvorce. Jako by platilo, že nejdřív je potřeba se podílet na zločinech a pak toho na chvíli nechat, načež hned máte v Norsku šanci na cenu. Nicméně to, že se o tomto ocenění tolik mluví a budí tolik kontroverzí, znamená, že úplně bez významu není. Dostali ji ostatně i úctyhodní lidé, třeba tibetský dalajláma nebo Matka Tereza. Pak také hodně lidí, jejichž jména nám už nic neříkají. Tak je to ostatně u lecjakých cen.
Dobrým znamením je, že čínské vedení se nejspíš hodně naštve. Určitě zazní staré dobré obraty o „vměšování“ a také již poněkud opelichané fráze o tom, že nelze vnucovat jiným zemím a kulturám západní pojetí lidských práv. Tato argumentace je trochu legrační. Představme si, že by čínské nebo kubánské vedení tvrdilo, že nikomu nelze vnucovat západní pojetí Archimedova zákona. Lidská práva sice nejsou fyzikální zákon, ale ve své podstatě jsou docela jednoduchá. Dají se odvodit od známého zlatého pravidla, že nemáme druhým dělat to, co nechceme, aby někdo dělal nám. V čem je problém? Buď se mučí, nebo se nemučí. Buď smíte říkat, co si myslíte, nebo nesmíte. Buď máte volby, kde je víc než jeden kandidát, nebo nemáte. Buď smíte volit tajně, nebo nesmíte. Někdo buď smí svobodně odjet ze své země a zase se vrátit, nebo nesmí.
Co je tady za kulturní konflikt? Tvrdit, že je několik typů lidských práv by znamenalo, že na světě existuje několik zcela odlišných druhů lidských bytostí, které to základní nemají společné. Pak by ovšem nemělo cenu o ničem dalším mluvit.
Je skandální, když se dnes západní intelektuálové vrací z Číny a blábolí o tom, jak jsou tam vysoké domy a kolik je tam nových silnic. Dost to připomíná blouznění intelektuálů, kteří se ve 20. letech vraceli ze SSSR a nikde neviděli hladomor a útisk. Také je pomýlené, když se kvůli ekonomickým zájmům na lidská práva kašle. Krátkodobě to může fungovat, z dlouhodobého hlediska je těžké obchodovat s někým, kdo není spolehlivý. Stačí se podívat na všelijaké naše údajně výhodné obchody s dost podezřelými zeměmi v posledních desetiletích. Proč se ale někdo diví, že ten, kdo doma mučí vlastní lidi, nakonec nezaplatí cizím?
Ale to jen na okraj. Pokud má smysl mluvit o tom, že na světě existují lidé, má smysl mluvit o tom, že existují lidská práva. Také že má cenu je hájit, protože když někomu vedle nás šlapou na krk, přijdeme časem na řadu i my.
