Státní svátek Čechy vůbec nezajímá. Zajímá je pouze volno
Zatímco v USA je na Den nezávislosti země poseta vlajkami a nejrůznějšími oslavami a také v jiných státech si své nejvýznamnější státní svátky občané cení, u nás to kromě pár stovek lidí nikoho nezajímá. Určitá míra vlastenectví a hrdosti se projevuje leda tak při fotbalových a hokejových utkáních.
Téměř chybějící identifikace s jakýmkoli oficiálním státním svátkem (nemyslím hody konzumu a obžerství jako jsou Vánoce a Nový rok) je pro Čechy až nezvykle typická. Nevidí důvod se s jednotlivými svátky jakkoli ztotožnit, nic jim neříkají.
Například 1. ledna je Den obnovy samostatného českého státu. V bujarém veselí příchodu Nového roku ale vůbec nikoho nezajímá (ostatně i v kalendářích je uvedený na prvním místě Nový rok). Ignorací je provázen i 8. květen, Den vítězství. Mladším a středním generacím je i druhá světová válka (snad kromě zájmu o zrůdnou postavu Adolfa Hitlera) ukradená. Věřící si alespoň připomínají 5. července Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoda. Jenže i to se ve skutečnosti týká výrazné menšiny lidí. Další státní svátek je Den české státnosti, na svatého Václava 28. září. A opět nic.
Za vůbec největší podobný svátek je považovaný Den vzniku samostatného československého státu. Je převzatý z dob minulých, ale nebýt udělování vyznamenání prezidenty na Pražském hradě, také by po něm v podstatě nikdo nevzdechl. A tak pro mnoho lidí je ve skutečnosti nejdůležitější 17. listopad – Den boje za svobodu a demokracii. Alespoň u něj lidé cítí, že má pro jejich současný život podstatný význam.
Přestože Češi své státní svátky okázale ignorují, nadevšechno je milují. Je přece volno…
