Mezi námi bezdomovci II. díl - Nádražní lidé
Neřeknou tomu místu tam jinak než Sherwood. Vy tudy procházíte rychle a s jistým odporem, pro ně to je obývák, ložnice, kuchyně, divadlo i kostel. Parkem u pražského Wilsonova nádraží chodíte, když musíte. Na metro, na vlak a do práce a radši se moc nerozhlížíte. Kdybyste se jednou na chvíli zastavili a rozhlédli, snadno rozpoznáte jeho obyvatele. „Nádražní lidi“.
Milana jsem potkala, když bloudil Sherwoodem. Šoural se od koše ke koši a hledal něco k snědku. Z kdysi modré roztrhané zimní bundy mu lezla výplň a v ruce držel vaťana. „Asi nemáš cigáro, viď?“ povídám a pozdravím. „Nekuř, budeš mít zuby jako já a to neni dobrý,“ podává mi vajgl a obrací se ke mně tváří, které vévodí špínou obkroužený zhnisaný zbytek pravého oka. Do kapsy si namísto darovaného vajgla nacpe zbytky něčí nalezené svačiny a ukazuje na jednu ze dvou prosklených věží se schodištěm, jež vede z nádraží na parkoviště a magistrálu. „Tady bydlim, tamhle spim, máš kde spát?“ ptá se a jasně zaujímá roli ochránce, strážce, znalce i otce a začíná mi vyprávět.
MILANOVA POSTÝLKA
„Spim v Áčku v Holešovicích,“ potěšená, že mu nemusím lhát, říkám na to já. „Sem z Plzně, dům mám v Benešově, jezdil sem kamiónem a stará mě vo všechno obrala. A děti se za mě styděj.“ Shrnuje plačtivě příběh, který v příštích hodinách a dnech našich setkání několikrát pozmění. Jeho jádrem je alkohol, smůla a zákeřná nesmlouvavá stará manželka, jíž všechno nechal. Milan nese znaky už dávno urostlého chlápka drsného výrazu, který možná kdysi opravdu jezdil kamiónem, jistě někdy někoho miloval a byl milován a určitě pil jako duha.
SKOČIM NA NI A JE KONEC
„To je Venca, na toho si dej pozor, ten má pod palcem celou Masaryčku. Je to svině,“ poučuje Milan. Venca, samozvaný šéf lumpenproletariátu nedalekého Masarykova nádraží, se na mě usmívá a ptá se, kde spím. „V Armádě spásy, je to tam dobrý.“ „Jak se menuješ?“ „Pavlína.“ „Jaj, vy Pavlíny, jedna moje byla taky Pavlína, pro vás mám slabost,“ zaskučí Milan, se kterým jsem tedy byla v jeho kartónové posteli dřív, než jsme se vůbec představili.
Zdálky na nás haleká Vladěna a ukazuje nové džíny. „Artie ti taky sežene, že jo?“ usedá na klín Vencovi a ten mi hned vypráví, jak by na sebe mohli skočit, ne že by nechtěli, ale že by to zničilo jejich kamarádství. „Skočim na ni a se všim je konec.“ Vladěna bude slavit čtyřicáté šesté narozeniny a s Vencou, jenž před měsícem oslavil tady, na nádraží, padesátku, tedy nechodí. Jen na něm tu a tam sedí, protože „na něm je teplo, viď?“, hladí Vencu majetnicky. „Naučim tě klečet, jestli chceš. Klečim na Karláku, a tak nežeru z popelnice jako tady někdo,“ dívá se úkosem na Milana a dva neznámé nemluvné páchnoucí sousedy z vedlejší lavičky. Vysvětluje mi, že k „bezpečnýmu klečení“ je nás potřeba tří – dva ze dvou stran „hlídaj’ a nesměj’ se vožrat a usnout a ten, kterej na to má, ten klečí. Ty bohužel nemáš šedivý vlasy, ale nějak to uděláme,“ říká mně, novicce mezi bezdomovci, samozvaný mentor Venca takhle jednou v pondělí v deset ráno v Sherwoodu.
ARTIE DONESE KALHOTY
Artie se s odporem dívá na moje džíny. Stály mě dobrých osmdesát dolarů, jestli si dobře vzpomínám. Asi kvůli těm dírám na nich. Měla jsem si tenkrát asi radši někde dát skvělou večeři, napadá mě. „V tomhle šuntu nemůžeš chodit, takový cáry,“ přitakává Artie zdejší módní ikoně Vladěně, která už je slušně pod parou a pořád mě a Vencu na lavičce střídavě objímá. „Artie všechno zařídí, že jo?“ pokládá Artie řečnickou otázku a ostatní přikyvují. „V kolik tady dneska zase budeš? Přinesu ti kalhoty, že se posereš. A bundu, že se posereš taky. Tady, v kolik?“
První díl seriálu Mezi námi bezdomovci o noclehu v ubytovně Armády spásy vyšel v Reflexu č. 43/2010.