Co jsme provedli, že nám Amerika nevěří?
Rozzlobit USA se nikdy nikomu nevyplatilo. Teď nemám na mysli pouze klasické katastrofy, jako byly například Korea, Indočína nebo Jugoslávie. USA je možné rozzuřit i pomalu, ale jistě. Na to máme zase patent my, Češi.
Do začátku roku 1948 fungovala v Praze tzv. americká vojenská mise pod vedením plukovníka PhDr. Charlese Katka. V letech 1945–47 v ní bylo zaznamenáno celkem 125 ostrých propagandistických útoků proti USA, a to převážně z okruhů spolupracovníků Edvarda Beneše. On sám si prý osobně stěžoval, že USA provádějí na území ČSR špionážní aktivity. Na Stalinovy špionážní aktivity si nestěžoval.
Přesto zde měla americká výzvědná služba velice dobře organizovanou zpravodajskou síť a do roku 1989 se v komunistické ČSSR nacházelo (podle Johna Vance – tiskový atašé) kolem 5000 osob s americkou státní příslušností. Po listopadu 1989 stoupl tento počet dokonce na 25 000. Teoreticky by se tedy mohlo zdát, že USA mají o tuto oblast zeměkoule zájem.
Ovšem zdání klame. V lednu 2009 opustil Prahu Richard Graber a od té doby neposlal Washington do České republiky žádného velvyslance. Současný Joseph Pennington je pouhým chargé d’affaires ad interim. Jedná se tedy jenom o „zmocněnce“ a jako takový je počítán mezi nejnižší (třetí) skupinu diplomatů. „Zmocněnec“ není ani akreditován u prezidenta republiky (jako je to v případě vyslanců a velvyslanců), ale je pouze zapsán coby zahraniční úředník u ministerstva zahraničních věcí.
Existují v této souvislosti dvě hypotézy, které americká diplomacie ani nepotvrdila, ani nevyvrátila. Za prvé: Postoj vládních kruhů a veřejnosti ČR k instalování vojenského radaru na našem území byl tak nekompetentní, že USA dospěly k následujícímu názoru: Jde o národ na úrovni „rozvojového třetího světa“ (někdy se tomu také říká „banánová republika“), který není na plnohodnotné diplomatické zastoupení vůbec zralý. Logické by to mohlo být, ale zdá se mi takový postoj nepravděpodobný, i když se Polsko stavělo k vybudování raketové základny USA na svém území daleko vstřícněji. Za druhé: Z rozhovorů s americkými diplomaty je patrná neoblíbenost prezidenta Václava Klause ve vládních kruzích USA, a to jak u republikánů, tak i u demokratů. Americké „high society“ připomíná Edvarda Beneše, a to nikoli pouze zjevem, nýbrž i jednáním. Jeho ostentativní nadbíhání Rusku (v lidové mluvě se tomu říká „patolízalství“) není Bílým domem sledováno zrovna s obrovským nadšením.
Nyní nejde o to, která z obou předložených hypotéz má blíže ke konkrétní příčině, nýbrž by mělo jít o to, zamyslet se včas nad tím, co děláme špatně, abychom nemuseli jednoho krásného dne opět stát fronty na cibuli a česnek, přičemž banány budou pouze na vánoce.
