Co to je, když se řekne: Kecáš jako Palacký!
Když už nějaký národ nemá své vlastní dějiny nebo jsou nevyhovující, je nutné mu je vymyslet, respektive alespoň předělat. Na vytváření legend a bájí není nic špatného, pakliže se to dělá pořádně a alespoň na první pohled „důvěryhodně“.
František Palacký byl sice daleko mazanější, ale pozor! Jeho rozhodnutí napsat „upravené“ dějiny Čechů nevycházela z jeho iniciativy. Dokonce se mu do toho vůbec nechtělo. Více či méně byl okolnostmi k historické mystifikaci přinucen. A tak vznikla publikace Geschichte von Böhmen (Dějiny Česka). Jednalo se celkem o tři díly. Vyšly v němčině roku 1836 v tiskárně Gottlieb Haase und Söhne v Praze. Pod českým názvem Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě bylo dílo publikováno až po roce 1848. Proč ale napsal Palacký své pojednání ze začátku pouze v němčině a poté až s odstupem více než 12 let vychází publikace teprve v češtině?
Psal totiž na objednávku. Objednavatelem byla vysoká německá šlechta a zdá se, že za vším stojí dokonce samotní Habsburkové. Vědecko-technická revoluce nezpůsobovala pouze v Británii, Francii a Německu revoluční obraty, nýbrž změnila i tvář habsburského mocnářství. Česko se stalo „železným srdcem“ říše a český národ se poposunul na první příčku důležitosti, co se týká samotné další existence císařství. Bez Čechů by Rakousko (jako světová velmoc) vůbec nemohlo dále přežívat. Neuvěřitelně vysokou produktivitu práce a na tehdejší poměry skoro doslova pohádkové bohatství tohoto národa nebylo možné přehlížet.
Téměř neexistující dějiny českého národa bylo třeba vypracovat tak, aby mohl onu prvořadou úlohu v monarchii zcela jasně legitimovat, i z hlediska původu historické posloupnosti. Bude tedy třeba lhát, až se budou trámy prohýbat. Císař neváhal a šoupnul „černého Petra“ do ruky Palackému. Hanka se ukázal jako selhávač a nevyhovující břídil. Císař ve Vídni patrně kalkuloval: nejdříve dostane od Palackého do ruky dílo vysoká německá šlechta. Ta ho přezkoumá a vyhodnotí. Běda, jestli se tam Čechovi vlas na hlavě zkřiví!!! Habsburkové potřebují klid v říši a blahobyt vycházející z této části mocnářství – knedlíky, koláče a buchty. Ora et labora!
Ne snad, že by byli Češi úplně bez historiografie. To zas ne. Postaral se o ni Enea Silvio Piccolomini (papež Pius II.) svým dílem Historie česká. O původu a skutcích Čechů a několika jejich panovníků (Řím 1452, nejdříve v latině. Poté roku 1510 v češtině).
Papež Pius II. tam neustále proklíná dobu husitskou a i jinak cituje pravdy pro český národ celkem nepříjemné: „Lid v celém Království českém je pijácký, obžerství oddaný, pověrčivý a chtivý …“ To nemohli Habsburkové potřebovat – něco takového musí Palacký „vygumovat“. Dále je možné se dočíst: „Nezamysl, syn Přemyslův, byl zajisté tupého ducha a velmi líný, v nečinnosti ochabuje mezi darebnými ženštinami a souložnicemi.“ Tohle nejen „vygumovat“, nýbrž rovnou spálit. Co kdyby si nějaký český rychtář náhle stěžoval a kvalita buchet, do nichž Češi zásadně dávali máslo, by začala upadat!? „Kníže český Boleslav, klaněl se modlám … cizoložil, loupil, zabíjel a dopouštěl se všech zločinů. Václav byl … oddaný rozkoším, vyhýbající se práci, daleko dbalejší vína než království svého … Malátně doma trávil svůj zbytečný život, ochabuje nestřídmým … pitím ve dne v noci.“ Zdá se, že podle papeže jde o národ erotomanů, opilců a lenochů. S tím nemohl císař Ferdinand I. (zvaný Dobrotivý) ve Vídni nic začínat, už z toho prostého důvodu ne, neboť např. knedlík se stal základní potravinou Rakouské říše a v některých částech mocnářství dokonce začal vytlačovat i chleba. S výše uvedenými nepříjemnými historickými pravdami musí Palacký zatraceně skoncovat!
Pius II. píše rozkošné poznámky i o českých panovnicích: „Císařovna Barbora, žena nezměrné chlípnosti, která mezi kuběnami nechvalný život vedouc, častěji si žádala mužů … Žena již stará, nemyslí na nic jiného než na rozkoše nového souložení.“ Palackému tedy nezbývalo nic jiného než se pustit do práce a dějiny Čechů sepsat znova. Odmlouvat vídeňskému dvoru v první polovině 19. století bylo asi tak účinné, jako kdyby se donský kozák začal hádat se Stalinem. Takoví lidé se nedožívali ani dlouhého, ani spokojeného života …
Jakmile vyšly Dějiny národu českého v češtině, Češi zbystřili pozornost. Autor totiž v I. díle své publikace mezi řádky píše, že jeho dílo nelze brát vážně. Nikdy v žádném archívu nebyl a všechno opsal z kronik nacházejících se v knihovnách vysoké šlechty. Kroniky jsou však subjektivními legendami, a tím prameny velice nespolehlivými. A tak se, hlavně v době první republiky, v Česku pro sedmilháře zabydlilo heslo: „Kecáš jako Palacký!“
