Maják Ronald Reagan
Den po stých narozeninách největšího amerického prezidenta Ronalda Reagana jsem se vypravil do Senátu PČR vyslechnout si řečníky konference Ronald Reagan, státník svobody - 100 let od narození Ronalda Reagana. Bylo to velmi příjemných pár hodin, kdy jsem mohl vzpomínat na krásné okamžiky při četbě knih, které jsou věnovány jeho životní pouti, z níž vyřazuje úžasný charakter i vůle a také zdánlivá jednoduchost, jíž vůbec nechápali zmatení intelektuálové, co chvíli stojící tam a chvíli tady, zmítající se ve vichřicích svých popletených myslí.
Ze vzpomínek a radování se z blízkého, osobního vztahu k prezidentovi Reagonovi, který jsem nabyl při četbě zmíněných knih, mě nepříjemně vytrhla už slova prvního řečníka, jímž byl 1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka, jenž konferenci zaštítil a byl formálním hostitelem. Už při zařazení Ronalda Reagana do stejné linie k W. Wilsonovi a Rooseveltovi (nikoli Theodorovi), jsem nadskočil na židli. Vždyť ten první jako sociální inženýr rozbíjel Evropu a druhý proslul jako přítel komunistů, kteří za jeho panování prošpikovali státní administrativu. I v další věci známý zahraničně politický odborník Sobotka šlápl vedle, když z jeho řeči vyplynulo, že vilémovské Německo bylo stejně ničemné jako Hitlerova Třetí říše. Oč bylo Německo císaře Viléma méně demokratické než třeba Francie? Kdekdo, kromě pana prvního místopředsedy Senátu, ví, že do I. světové války pochodovali vojáci všech mocností s písní na rtech a vírou, že budou do šesti měsíců doma. Jistě, I. světová válka byla do té doby nepoznaným válečným šílenstvím, které však rozpoutaly všechny mocnosti společnou vůlí.
Hořko mi začalo být, když pan místopředseda právem velebil vlastnosti, charakter a roli prezidenta Reagana v porážce komunismu. Vzpomněl jsem si, že Reagan byl mezi svými západními spojenci v tvrdé linii zcela osamocen. Tedy vyjma Margaret Thatcherové, ale Británii přece jen dělí od Evropy kanál. Stejně tak byl ještě donedávna osamocen Geert Wilders, v němž bychom mohli klidně vidět paralely k W. Churchillovi a R. Reaganovi. Oba uměli stejně jako Wilders identifikovat zlo a bez kliček proti němu vystupovat. To, co uniká panu místopředsedovi Sobotkovi, je předsedovi Wildersovi jasné. Pro dnešní západ je zásadním bezpečnostním ohrožením militantní islámská ideologie, která zcela nepokrytě vznáší své nároky. Troufám si tvrdit, že dnes by svět viděl podobně i Ronald Reagan. Ovšem chápu, že pro četné české politiky nakažené benešovským pletichářským viděním světa to může být těžko pochopitelné.
Ale zpátky k Reaganovi a jeho odkazu. Myslím, že by mohl být poučením i pro tápání současné vlády v postupu vůči vyděračské skupině některých lékařů, kteří se možná dopouštějí několika trestných činů (zločinného spolčení?, vyděračství?, ohrožování bezpečnosti skupiny obyvatel?). Možná by se v této souvislosti dala připomenout stávka leteckých dispečerů, což bylo pro USA patrně stejně bolestivé a nebezpečné jako hanebný čin českých vyděračů.
Reagan nedbal na to, co o něm soudí příslušníci elit, které však žádnými elitami vlastně nejsou. Měl nezlomně pevné přesvědčení o své misi. Byl popřením způsobů práce drtivé většiny politiků jeho i dnešní doby, kteří svou agendu tvoří podle momentálních hnutí veřejného mínění. Jak píše jeden z Reaganových životopisců Dinesh D´Souza, „pravý vůdce ale tímto způsobem nepracuje. Ví totiž, že veřejné mínění obvykle bývá v jakékoli věci nehotové a nezformované. (…) Vůdcovské umění v moderní demokracii nevyžaduje neustálou podřízenost rozmaru lidu, v poslední instanci je ale odpovědné uváženému soudu voličstva.“
Reagan studoval průzkumy proto, aby identifikoval oblasti, v nichž s ním většina obyvatel nesouhlasí a mohl tak své přesvědčovací schopnosti použít k tomu, aby jejich názory změnil.
Ronald Reagan byl velký politik, Geert Wilders patrně bude velký politik, ale co čeští „benešové“, kteří se po desetiletí vezou na odvráceném úpatí vlny doby? Tedy až na výjimky, jakou je třeba Václav Klaus, s nímž lze v mnohém nesouhlasit, ale nelze mu upřít zaměření na svobodu a schopnost pojmenovávat současné politické mýty a fata morgány.
