BolšeLeaks

BolšeLeaks Zdroj: Profimedia.cz

BolšeLeaks: WikiLeaks jsou žabařinou proti Leninovi s Trockým

Zdeněk Vacek

V listopadu 1917 protlačili bolševici do světového tisku tajné mezinárodní dohody z ukořistěných carských archivů. Pořádně tak zatopili Francii a Velké Británii, parcelujícím si Blízký východ bez ohledu na dřívější sliby spojencům. Z kolotoče podezírání a nedůvěry se region nevymotal dodnes.

 

Mediální bomba explodovala 23. listopadu 1917, kdy se na titulních stranách ruských deníků Pravda a Izvestija (a o tři dny později též v anglickém Manchester Guardianu) objevily plné texty přísně tajných diplomatických dokumentů.

 

Největší brizanci měla tzv. Sykes-Picotova dohoda z května 1916 o rozdělení sfér vlivu v rozpadající se Osmanské říši. Zdiskreditovala západní velmoci před jejich arabskými i židovskými spojenci jen pár týdnů poté, kdy za separátně poskytnuté, ovšem zcela protichůdné sliby poskytli Britům podporu. Muslimové naletěli proslulému Lawrenci z Arábie (El Laurens), Židé se pouhé tři týdny těšili z pozlátka Balfourovy deklarace o budoucnosti Palestiny. Britové museli vynaložit značné úsilí, aby svoji zradu zlehčili a ustáli revoltu pobouřených Arabů. Indiskrece je ale historiky považována za bod zvratu v důvěře arabského světa v Západ.

 

Tajná Sykes-Picotova dohoda zcela popřela sliby slavného Lawrence z Arábie muslimským spojencům. Ti se právem cítili podvedeni.Tajná Sykes-Picotova dohoda zcela popřela sliby slavného Lawrence z Arábie muslimským spojencům. Ti se právem cítili podvedeni.|Profimedia.cz

 

Zato noví páni Ruska neměli zveřejněním co ztratit a jistě se královsky bavili. O podpoře ze strany mocností Dohody nebyla řeč, a navíc se zavděčili svým německým chlebodárcům. Vždyť souběžně, od počátku listopadu 1917, vyjednávali sovětští vůdci v čele s Leninem a Trockým s Němci o míru. Ten podepsali v březnu 1918 v Brestu Litevském.

 

V prosinci 1917 podepsali bolševici (vpravo) brestlitevský mír. Němci pak přesunem vojsk posílili západní frontu.V prosinci 1917 podepsali bolševici (vpravo) brestlitevský mír. Němci pak přesunem vojsk posílili západní frontu.|Profimedia.cz

 

 

Berlínu se řízenou indiskrecí diplomatických zpráv (nelichotivé pasáže týkající se císaře Viléma II. a jeho satelitů nechali spát) revanšovali za prvotní podporu bolševické revoluce a uštědřili nepřátelům Trojspolku citelný úder hned na několika válečných frontách. Německé armádní sbory se totiž ze zaniklého východního bojiště rychle přesouvaly na západ.

 

A pozitiva? Blamáž s „BolšeLeaks“ byla tak silná, že povzbudila idealistické, tehdy velmi vlivné politiky v čele s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem v úsilí o omezení tajné diplomacie. Mezinárodní úmluvy měly být pro příště sjednávány „na otevřené scéně“ a následně zveřejňovány. Pod dojmem aféry začlenil Wilson tento požadavek mezi čtrnáct zásadních bodů, které poněkud ultimativně předložil válčícím mocnostem na obou stranách barikády. Jasně stanovil podmínky, za jakých bude sjednáván mír.

 

Jestřábi v diplomatických službách se rozhodně neproměnili v beránky, nicméně se z úniků poučili. K „veřejně přiznaným“ smlouvám se nicméně připojovaly alespoň tajné dodatky, viz německo-sovětský pakt Molotov-Ribbentrop z roku 1939 nejen o rozdělení Polska.

 

 

Po zkušenostech s pádem velkých říší jsou lépe střeženy a předvídavěji skartovány státní archivy. A tak nebýt skandálů, jako byl ten z listopadu 1917, možná by se do rukou „zásobovačů“ WikiLeaks dostaly mnohem podstatnější materiály. Chybami se prostě diplomaté učí a my pak můžeme filozofovat o Assangem zveřejněných banalitách či bouři ve sklenici vody rezonující kyberprostorem. Každý další větší únik zákonitě snižuje naši šanci dozvědět se příště něco opravdu podstatného o zákulisí mezinárodní politiky. V tomto směru vlastně udělal Assange otevřené diplomacii medvědí službu. Utajování dostane absolutní prioritu. Blažená nevědomost…

 

 

Sykes-Picotova dohodaSykes-Picotova dohoda|Wikipedia

 

Účet bez hostinského
O co šlo v Sykes-Picotově dohodě, pojmenované po britském a francouzském diplomatovi? Velká Británie si bez ohledu na předchozí sliby místním vůdcům nárokovala Mezopotámii (vyjma ropného ložiska u Mosulu), Haifu, Akru a Arábii. Tedy prakticky pás země mezi mořem a řekou Jordán, dnešní Jordánsko, jižní Irák a u Haify přístupový koridor ke středomořskému přístavu. Francie měla ovládat Sýrii, Malou Arménii, Kilikii, Kurdistán, část východní Anatolie, Mosul a část Arábie severně od Nedždu. Dnes je to oblast jihovýchodního Turecka, severního Iráku, Sýrie a Libanonu. Rusku měly připadnout Trapezunt Erzerum, Bajazir, část Kurdistánu a pobřeží západně od Trapezuntu. To znamená hlavně Istanbul, strategické úžiny a podstatnou část Arménie. Itálie, která přeběhla ke spojenecké Dohodě až v roce 1916, byla za zradu Německa a Rakousko-Uherska odměněna jižní a jihozápadní Anatolií. Z pouhého zbytku Anatolie pak spojenci chtěli vytvořit „samostatné“ Turecko. Palestina měla být podřízena mezinárodní kontrole. Po flagrantní zradě Západu však Arabové přistupovali k jakémukoliv poválečnému uspořádání a priori nepřátelsky. Změny po dalším světovém konfliktu včetně vzniku státu Izrael situaci dále vyhrotily a ze všeobecné nedůvěry vyrůstají konflikty ochromující region i ve 21. století.

 

Více o přírodních zajímavostech, cestování a historii najdete v měsíčníku GEO. Vydává jej společnost Ringier Axel Springer CZ, a.s. Zvýhodněné roční předplatné za 990 Kč objednávejte zde. Ušetříte 198 Kč a jako poděkování obdržíte hodnotný dárek.