Organizace? V Christiani? Zbláznila jsi se? Aneb kodaňské free town chtějí zase zavřít
Stepuju před bránou, na které stojí: „Tady končí Evropská unie“. Měly jsme se tu sejít s Kirsten, která v kodaňském hipiesáckém doupěti Christiani žije od 80. let. Nervózně koukám na hodinky, potkat jsme se měly před půlhodinou.
Tady ale čas běží úplně jiným tempem. Volám na mobil, který mi Kirsten nechala. „Jo, tohle je číslo Kirsten, ale Kistern tu není. Ale tu poznáš. Má rudý vlasy.“
Ptám se místních - neznáte Kirsten? „Jo, to je dánský jméno. No a?“ Má v Christianii na starost organizaci a tisk říkám dvěma vousatým řezbářům. „Organizaci? V Christiani? Zbláznila jsi se?“ vysměje se mi starý hippík. „Ok, tak má červený vlasy a je jí kolem padesátky,“ snažím se dál. „Padesát? To je na mě moc mladá. Mě je pětašedesát,“ setře mě podruhé.
Procházím Pusher street, „dealerskou“ ulicí, propichuje mě několik párů očí. Chlapíci, co tu prodávají hašiš. Výhružně hypnotizují můj foťák. „No photo!“ zařvou na mě preventivně. Zatím na mě alternativní čtvrť Kodaně, kterou v sedmdesátých letech zabrali v bývalém vojenském prostoru squatteři, moc mírumilovně nepůsobí, i když tu po stěnách opěvují: „peace! No war!“
O kus dál… a hele! Slavná dílna s koly značky Christiania. Těmi legračními s vozíkem, které jsou známé po celém světě. „Hele žádnej výklad po mě nechtěj, můžu ti dát maximálně cigáro,“ odpovídá kluk, co tu kola vyrábí, na dotaz o historii proslulé dílny. „A dej si bacha, ať tě tu cyklisti nesrazí. Když v Christiani udělají zátah policajti, všichni dealeři prchají pryč, a to je pak šrumec,“ říká. Zkusím to na něj s Kirsten a on? „Támhle! Vidíš ty rudý vlasy?“
Kirsten je stará hipísačka, která se do Christianie přistěhovala v době, kdy bylo celé území kolem jezera jen opuštěným vojenským objektem. „Nebyla tu elektrika, bývala tu kosa. Klasickej squat,“ říká. Nyní tu už „samozvaní nájemníci“ i platí vodu a elektřinu. Základní tři pravidla se však nezměnila: „žádný zbraně, žádný tvrdý drogy, žádné násilí. Všech tisíc lidí tu už žije zcela legálně,“ říká Kirsten..
„Proč bychom všichni měli být tak strašně normální? A navíc, třeba dnes už světoznámá kola, které začali vyrábět v Christiani, se rozšířila do celé Kodaně. Dnes už je jezdit do práce na kole naprosto normální. V Kodani jezdí do práce na kole skoro každý,“ říká na obranu místa, které se stalo turistickou atrakcí Kodaně č.1., dánská novinářka Karin Larsenová.
No ok. Nejsou tu, v Christiani, sice zrovna nejpřívětivější a ještě tu vyznávají paskvil „napůl socialismus a napůl anarchie“, ale aspoň vám tu v kavárně dají kafe za polovinu ceny, kterou byste za něj dali v ostatních, převymydlených ulicích Kodaně. A uříznou vám k němu kus chleba se sýrem.
