„Byla jsem dva měsíce ve vyšetřovací vazbě KGB. O tom, co se děje s mými blízkými, jsem nevěděla vůbec nic,“ říká tmavovlasá dívka. Jmenuje se Nasta Palažanka a do Prahy přijela se skupinou běloruských opozičníků a perzekvovaných.
„19. prosince začala nová etapa běloruské historie; stát perzekvuje a rozdává pětileté tresty za jiný názor,“ říká Andrej Dmitrijev, i on byl – naštěstí podmíněně - odsouzen za to, že byl v prosinci na náměstí v Minsku, že se zúčastnil poklidné demonstrace proti zfalšování prezidentských voleb. I on nyní sedí v Praze na tiskové konferenci a podává mikrofon dál. „Můj manžel je ve vězení, dostal čtyři roky. Mohu se s ním vidět pětkrát za rok,“ říká Darja Korsak, žena běloruského novináře.
Mikrofon putuje dál: „Mučili mě, pustili mě až ve chvíli, kdy jsem souhlasil, že se stanu agentem KGB,“ říká Ales Michalevič (na snímku), jeden z opozičních kandidátů na prezidenta, kterému se podařilo ze země uprchnout a který dostal na jaře azyl v České republice. „To, že ve věznici „pracují“ lidé se zakrytým obličejem, vyvolává zděšení. Když není možné je identifikovat, nebudou být moci nikdy potrestaní… My právníci se nemůžeme setkávat s vězni, řeknou nám třeba, že je zrovna na samotce. To vyvolává obavy, v jakém stavu ti lidé jsou,“ říká běloruská právnička Jelena Tonkačeva. V běloruských lágrech po 19. prosinci 2010 zmizelo na 43 lidí. Těchto pět statečných, kteří o zvůli diktátora Alexandra Lukašenka otevřeně hovoří, vystavuje nejen sebe, ale i své rodiny další perzekuci, další mstě běloruské KGB.
