Václav Klaus

Václav Klaus Zdroj: Jan Ignác Říha

Kdo utajuje životopisy našich prezidentů?

Jan Berwid-Buquoy

Od roku 1918 se usadilo na Pražském hradě celkem deset presidentů. S výjimkou T. G. Masaryka, dr. Edvarda Beneše a Václava Havla se o těch ostatních nedozvíte vůbec nic. Nikdo o nich žádné monografie nenapsal. Kdo má permanentní zájem na tom, aby o zbývajících sedmi presidentech, pokud možno, široké veřejnosti nebylo nic známo? Jde o nerozluštěnou záhadu, anebo snad existuje nějaká „tajná cenzura“ o které normální smrtelník nesmí nic vědět?

 

Co se týká Masaryka, Beneše a Havla, existují nejen v češtině, ale i např. v angličtině a němčině vynikající monografie erudovaných politologů a historiků. Dovedu si představit, že životy takových presidentů jako byli např. Emil Hácha nebo Antonín Zápotocký byly tak nudné a nezajímavé, že je zbytečné psát o tom nějakou knihu.  Pokuste se však dozvědět se něco o armádním generálovi Ludvíku Svobodovi! Jedná se o osobnost dekorovanou mnoha mezinárodními vyznamenáními a poctami. Na druhé straně, jeho politická činnost je plná záhad a protikladů. Kdyby nenapsal své memoáry „Cestami života“ (Praha 1971) vůbec nic bychom se o něm dodnes nedozvěděli. Přičemž druhý díl jeho vzpomínek „Cestami života“ mohl vyjít až v roce 1992, tzn. až po „sametové revoluci“. Ačkoli byl generál Svoboda presidentem ČSSR (1968 – 1975), komunistická cenzura mu publikování druhého dílu „Cestami života“ přísně zakázala. Přičemž první díl byl krátce po vydání stažen z oběhu tvrzením, že v textu jsou údajně „gramatické chyby“, které je nutné opravit. Ve skutečnosti pozadí celého zásahu cenzury byly velice kladné kritiky jeho publikace v masmédiích SRN, Francie a Velké Británie. Kdo má zájem na tom, aby žádná monografie o něm nevyšla? Kdo trvá na tom, aby život a činnost této rozporuplné osobnosti našich dějin byla i nadále utajována?

 

 

První tzv. „dělnický prezident“ ČSR, Klement Gottwald (1948-1953), byl iniciátorem  známých „stalinských politických procesů“. V letech jeho prezidentství 1948 – 1953, tedy v období „národního temna“, je onen tehdejší předseda KSČ zodpovědný za 237 justičních vražd a za 42 021 odsouzených ve věznicích a komunistických pracovních táborech. Kolik obětí zemřelo následkem nelidského zacházení v tehdejších vězeňských zařízeních, není přesně známo. Přesto, jediná monografie o tomto masovém zločinci vyšla v roce 1971 pod striktním a jednoduchým názvem „Gottwald“. Autorem je bývalý přesvědčený komunista Doc. PhDr. Jaroslav Matějka. Obsahem monografie je tím pádem gloriola prvního českého stalinisty na půdě Pražského hradu. Proč se daného tématu historici a politologové bojí, zůstává mi záhadou…

 

Marně byste též hledali politologicko-historické monografie o Gustavu Husákovi a Václavu Klausovi. Chápal bych tento stav, kdyby nebylo možno se dostat ke konkrétním historickým pramenům. Avšak veškeré archivní dokumentace týkající se Husáka jsou veřejnosti přístupné. Tato politická osobnost byla prakticky otcem tzv. „normalizace“. Jednalo se o politiku definitivní likvidace „pražského jara 1968“. Husák byl rovněž posledním presidentem v dějinách československého komunismu, který se snažil všemi prostředky tento režim zachránit a nebo alespoň jeho agonii prodloužit. Je tedy nesmírně důležité tohoto politika ve všech detailech zmapovat a edičně publikovat. Proč se tak dosud nestalo, nad tím zůstává rozum stát.

 

 

Samozřejmě plně chápu nezveřejňování žádné monografie o Václavu Klausovi. Jeho prezidentské období zatím neskončilo. Tím pádem je stále nutné čekat na další tyto aspekty: Kolik ostudy ještě nadělá při svých zahraničních návštěvách? Kolikrát se ještě zesměšní svými neznalostmi ekologických příčin a kauzalit? V neposlední řadě - last but not least, kolik ještě odcizí plnicích per a propisovacích tužek?