Arabské revoluce se mění v krvavé orgie a války klanů. Těžit z toho budou islamisté
Předčasná byla radost Západu z nadějných revolucí, které už skoro půl roku otřásají arabským světem. Původní občanské vzepětí lidí, které odstartovala „jasmínová revoluce“ v Tunisku, přerostlo v některých zemích ve válku či nekontrolovatelné zabíjení ze strany vládnoucích režimů. Velmi bedlivě to pozorují zejména islamistické strany a hnutí, které jsou dobře organizované a čekají, že nabídnou alternativu k rozvratu.
V pátek večer například utrpěl velmi vážná zranění jemenský prezident Alí Abdalláh Sálih při bombardování jeho paláce. Sálíh je polodiktátor a dlouhé měsíce odmítal podepsat dohody s opozicí o svém odstoupení. Proto na řadu přišly zbraně. Samozřejmě, že by bylo dobře, kdyby Sálihův autoritářský režim padl, jenže Jemen je roztříštěnou zemí, kde akutně hrozí občanská válka. Navíc zde má tradičně velmi silné pozice místní odnož teroristů z Al-Kajdy.
Zatím neukončená je i válka povstalců v Libyi s Muammarem Kaddáfím. Kdyby do ní navíc nezasáhlo vojensky NATO, tak Kaddáfí by buď zvítězil, nebo by se stát s největší pravděpodobností rozdělil. Jenže ani odchod Kaddáfího klid nepřinese, protože jej podporují některý významné libyjské klany.
Dokonce ani situace v relativně klidnějším Tunisku se nevyvíjí dobře. Už zazněly návrhy, ať jsou červencové volby odloženy na říjen, protože nebudou ani spravedlivé, ani transparentní, protože nejsou prý dobře připravené. A i zde už mají šanci na úspěch islamistické strany a zaznělo proto varování, že po jejich vítězství by se moci mohla chopit armáda.
Ukazuje se ale, že ve všech arabských státech byla na změny a revoluce připravena nejlépe islamistická hnutí, která byla ve většině zemí předtím tvrdě potlačována. Donutilo je to vytvářet struktury a zvolit si organizaci fungování, které se dají použít i při demokratickém politickém soupeření. A to není pro Západ povzbudivá zpráva.
