Causa Steve Jobs

MĚLA TO BÝT JEDNA Z BĚŽNÝCH porad vedení ve firmě Pixar někdy v roce 1991. Tato společnost byla původně součástí impéria Lucasfilm režiséra George Lucase a byla postavená především na talentu jejího spoluzakladatele Alvy Raye Smythe, výborného režiséra a grafi ka, fascinovaného možnostmi, které v grafice a animaci začaly v té době nabízet počítače. Stejně fascinovaný tímhle světem byl i Steve Jobs, zakladatel společnosti Apple. O pět let dříve proto Jobs firmu od Lucase koupil – a Smyth byl jeho pravá ruka.

NESAHEJ MI NA FLIPCHART!

Nálada na poradě byla od začátku trochu vzrušená. Jobs ji vedl, jak patřilo k jeho stylu – před sebou nezbytnou láhev vody, za sebou svůj osobní fl ipchart, na kterém kolegům čas od času demonstroval své nápady a vize. Vjednu chvíli Smyth uprostřed debaty vyskočil ze židle, popadl fix a začal Jobsovi a ostatním kolegům v zápalu debaty cosi kreslit na tabuli, jež stála za Jobesem a patřila, jak se jeho spolupracovníci shodovali, k jeho osobním „statutům moci“. Co následovalo, popisují Jeffrey Young a William Simon v Jobsově neautorizovaném životopisu iCon: „Všichni v místnosti sledovali s naprostou hrůzou, jak Steve Jobs během okamžiku naprosto explodoval. „To nemůžeš!“ vřeštěl na Smythe. Ten nebyl mocen slova, zatímco Jobs k němu přistoupil tak blízko, že se jejich nosy téměř dotýkaly, a zasypal ho sprškou osobních urážek, které neměly jiný smysl než Smythe shodit a ponížit. Načež s prásknutím dveřmi poradu opustil.“

Smyth dal vzápětí výpověď a nechce o téhle zkušenosti ani mluvit. „Jsem rád, že jsem překonal odpor, který jsem k Jobsovi dlouho cítil, a nechci si ho znovu připomínat,“ odmítl se bavit s autory iConu.

Pokud se Smyth snažil na celou věc zapomenout, Jobs tenhle dětinský spor o to, „kdo komu pomaloval flipchart“, dotáhl do konce se svojí proslulou manažerskou precizností. Smythovo jméno bylo odstraněno z webových stránek Pixaru i dalších oficiálních dokumentů a velmi dlouho nebyl Smyth coby spoluzakladatel firmy vůbec uváděn. Když vyšla kniha iCon, která (ale nikoli jako jediná) tento incident zmiňuje, Jobs zakázal distribuci všech knih vydavatelství, jež ji uvedlo na trh, v obchodech Apple.

MYSLI JAKO JOBS

Ať už jste z těch, kteří si myslí, že Steve Jobs je jeden z největších géniů informačního věku, nebo jeden z největších sociopatů ve vrcholné manažerské funkci, těžko mu můžete upřít schopnost vymyslet věci, které lidé chtějí, aniž to možná kdy předtím věděli, a prodat jim je za peníze, jež by nebyli ochotni vydat za srovnatelný jiný výrobek. Což je sen majitele jakékoli firmy.

V současném pozdním kapitalismu se ti nejúspěšnější globální manažeři stávají celebritami. A jejich méně schopní manažerští kolegové po celém světě se je snaží napodobovat, stejně jako puberťáci před zrcadlem napodobují Lady Gaga. Mnoho majitelů firem nebo jejich šéfů si v duchu představuje, že jsou – nebo by chtěli být – stejní jako Steve Jobs čili svůj malý nápad přetavit do globálního impéria a mít vizi, která změní životy lidí na celé planetě. Jobs je napodobován, ať už vědomě, či nevědomě, kopírován, citován, odkazován. Často logicky, mnohokrát trapně. Vtip je ale v tom, že jeho život je tak výjimečný, že Jobsův styl budete emulovat jen velmi těžce – bez ohledu na to, kolik jeho slavných prezentací výrobků Apple na internetu nakoukáte a kolik často nepříliš inteligentních manažerských příruček typu Myslete jako Steve Jobs nakoupíte a přečtete.

BATŮŽKÁŘ

Pokud je něco pro Jobse typické, pak je to jeho posedlost kontrolou. Díky ní se toho mnoho neví o jeho narození a dospívání. Jisté je, že se narodil v roce 1955 a byl adoptován Paulem a Clarou Jobsovými. Ve škole vynikal především inteligencí a schopností ignorovat to, co ho nebavilo, což bylo prakticky vše. „Ve škole jsem se nudil, a tak jsem prostě terorizoval učitele,“ řekl později v jednom rozhovoru. Vedle toho byl přesně tím druhem dítěte, které nezapadá do kolektivu a nerozumí si s okolím. V roce 1967 se jeho rodina přestěhovala do města Los Altos v Kalifornii, jež bylo v té době obýváno prakticky pouze inženýry. Možná to byla největší koncentrace technicky založených lidí ve Spojených státech a Steve okamžitě podlehl kouzlu tamní komunity. Především se potkal se Stevem Wozniakem, jehož rodina bydlela kousek od Jobsových. S Wozniakem si padl rychle do noty, byli ze stejného těsta – chytří samotáři s velmi specifickým přístupem k životu. Lišili se prakticky pouze v jedné věci, která je ostatně patrná už z jejich tehdejších společných fotek. Zatímco technicky nadaný Wozniak byl veselý chlapík, jenž strašně rád vyprávěl vtipy, Jobs byl zakouslá, tvrdá povaha s hluboce zakořeněnou touhou něco dokázat. Když se pro něco rozhodl, šel tvrdě za tím. Jako malý potřeboval jakousi součástku do přístroje, který stavěl. Tak prostě zvedl telefon a zavolal jednomu ze zakladatelů firmy Hewlett-Packard Billu Hewlettovi. „Byl v telefonním seznamu. Dovolal jsem se mu a byl hrozně příjemný, povídal si se mnou asi dvacet minut a nakonec mi nabídl letní brigádu u nich v továrně,“ tvrdil později Jobs.

Během puberty ale také objevil jiná kouzla, jež nabízela Kalifornie přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V té době nejen občas kouřil marihuanu a později si trochu zaexperimentoval i s LSD, ale především do sebe nasál vše, co tehdejší doba posedlá alternativou a kontrakulturou nabízela. Četl Dylana Thomase, cestoval jako batůžkář po Indii, přihlásil se na kursy kaligrafie, stal se buddhistou. John Markoff ve své zajímavé knize What the Dormouse Said: How the Sixties Counterculture Shaped the Personal Computer Industry nejen cituje Jobse, který říká, že LSD bylo jedna ze dvou nebo tří nejdůležitějších věcí, které ho v životě potkaly, ale pracuje i se značně odvážnou, ovšem celkem zajímavou ideou, že celý rozvoj počítačového byznysu v 70. letech byl inspirován částečně kontrakulturou a užíváním nelegálních substancí.

Každopádně z Jobse se nestal ani feťák, ani hipík, byť se po návratu z Indie producíroval před kamarády v tradičních indických oděvech. Ani velká dávka kontrakultury ho nemohla vykolejit. Prostě ji nasál, zpracoval a zbytek života používal.

NESNESITELNÝ CHLAP

Po návratu z Indie se Jobs s Wozniakem dali dohromady ke svému prvnímu společnému projektu – zkonstruovali a prodávali tzv. blue boxy, zařízení, jež umožnilo jeho majitelům volat meziměstsky zadarmo. Tady je nutné si říct, že Jobs byl technický typ do té míry, do které ho technika zajímala. Ze střední školy byl vyhozen a zmíněná brigáda v HP byla i podle Jobsových slov spíš jen práce se šroubovákem než s nějakou sofistikovanou technikou. Wozniak byl o pět let starší než Jobs a víceméně technický génius. Jobs byl naproti tomu, co se týče počítačů, tak maximálně velmi poučený amatér. Co ho ale fascinovalo, byl hardware, tedy přístroje, a především jejich uživatelská funkce; to, jak komunikují s lidmi, již je používají. Když Jobs a Wozniak v roce 1976 postavili první počítač pro osobní využití (předtím Jobs Wozniaka přesvědčil k založení firmy), byla to dnes těžko představitelná deska s obvodem, která prakticky neměla krabici – a později jí byla ručně dodělávaná krabice dřevěná.

Typicky hobby zařízení bylo víceméně celé Wozniakovým dílem. Jobs dodal pouze název Apple Computer. Tady se ale projevila pro změnu Jobsova genialita – při pohledu na Apple 1 naprosto jasně chápal, co počítači chybí a co udělat, aby se zařízení mohlo stát populárním. Okamžitě začal tlačit na výrobu Apple 2. Rozdíl mezi Apple 1 a Apple 2 je závratný, byť oba dělil jen rok. „Dvojka“ už měla vše, co známe z dnešních počítačů – klávesnici a monitor. Šlo o první kompletní osobní počítač pro masový prodej: to už do frmy přibyl Mark Markkula v roli investora a z Applu se v roce 1977 stala regulérní firma.

Zatímco Apple 2 byl fantastický úspěch, Jobsův osobní život už taková paráda nebyl. Žil se svojí občasnou přítelkyní Chris-Ann. Když mu v roce 1977 oznámila, že je těhotná, Jobs odmítl uznat otcovství dítěte a po hádkách, během kterých se snažil přimět Chris-Ann k potratu, od ní nakonec odešel. K dceři Lise se pak odmítl hlásit a platit na její výchovu, byť svolil k testu otcovství, jenž potvrdil, že s vysokou pravděpodobností je rodičem dítěte.

Ve čtyřiadvaceti letech byl Jobs milionář a Apple korporací se všemi náležitostmi. Včetně velkých investic, miliónového obratu a kolektivních rozhodovacích procesů. Ještě v roce 1979 Apple na poli osobních počítačů prakticky neměl konkurenci a firma se zdála neporazitelná. Jobs měl přesto problém – Apple 2 byl počítač, který, byť s Jobsovou pomocí a vizí, ale stále sestavil Wozniak. Jobs chtěl vlastní produkt. A začal pracovat na projektu počítače pro byznys, paradoxně pojmenovaného po dceři, kterou neuznal.

Projekt Lisa „drhl“ především kvůli Jobsově nesnesitelné povaze. Bruce Tognazzini, softwarový vývojář Applu, tehdejší situaci popisuje: „Markkula se staral, abychom přišli co nejvíc do styku s ním a Wozniakem a co nejméně s Jobsem. Bylo to správně, protože pracovat s Jobsem, většina z nás by odešla.“ Markkula mezitím změnil strukturu firmy a Jobs se svojí Lisou narážel na stále větší problémy. Protože to byl Steve Jobs, více překážek znamenalo víc problémů. A další následovaly. Apple 3 na trhu vyhořel, projekt Lisa se dostal do problémů a nakonec byl sloučen s hlavním projektem, počítačem Macintosh. Ten byl uveden na trh v roce 1984.

PŘÍBĚH HRAČEK

Reklama, která Macintosh (pojmenovaný podle stejnojmenné odrůdy jablka) doprovázela, se stala nejrozsáhleji propagovaným produktem fi rmy Apple v historii. Opulentní spot Ridleyho Scotta, vycházející z Orwellova románu 1984, útočil na změněnou situaci na trhu. Od roku 1980 Apple ztrácel postavení, byl postupně válcován levnějšími počítači IBM. Macintosh ale přinesl další nevídanou novinku – grafické rozhraní. Jeho uživatelé na monitoru poprvé uviděli to, co dnes známe jako plochu na počítači. Přesto Macintosh na trhu neprorazil. Jobs věřil své intuici a tomu, že grafické rozhraní je něco, co lidé budou chtít. Ale množství problémů, částečně souvisejících s věcmi, jako je výzkum trhu a prodejní síť, tedy termíny, jimiž se tehdy vývojem posedlý Jobs příliš nezatěžoval, Macintosh postupně změnily z „nejvýznamnějšího počítače v historii“ na prodejní propadák, který dostal Apple do problémů. A Jobs jako šéf týmu, jenž na něm pracoval, se dostal pod palbu kritiky. V roce 1985 byl po „palácovém převratu“ odstraněn z fi rmy. Na rozloučenou dostal 150 miliónů dolarů.

V TEMNÉM ÚDOLÍ

Pokud něco někdy Steve Jobs nebyl, pak plačka. Okamžitě po svém vytlačení ze společnosti Apple založil firmu NeXT a rozhodl se realizovat něco, na co přišel už dříve – totiž vizi počítačů spojených do sítě a komunikujících spolu. Projekt NeXT se však ukazuje jako ohromný propadák – počítače jsou drahé a nenabízejí nic, co by neměla konkurence. Nicméně jejich černý design je zárodkem budoucí Jobsovy fascinace tím, jak počítače vypadají. NeXT pracoval i na vlastním operačním systému NeXTSTEP, který byl v roce 1989 krok od toho, aby se stal licencovaným systémem počítačů IBM. Jednání nicméně zkrachovala těsně před podpisem – a dodavatelem se stala společnost Microsoft.

V té době krvácel Jobs i na druhé obchodní frontě. Společnost Pixar, kterou v roce 1985 koupil a jež se specializovala na vývoj speciálních počítačů pro náročnou profesionální grafiku, prodělávala na vývoji velkých počítačů, jež nikdo nechtěl. Jobs měl nicméně štěstí – skupina animátorů v čele s Alvou Smythem a geniálním animátorem Johnem Lasseterem začala chvíli předtím pracovat na počítačových tricích pro George Lucase. Ten se ale zrovna rozváděl a potřeboval peníze na vyrovnání s manželkou.

Jobs Pixar koupil za 10 miliónů. Dalších padesát až šedesát do něj investoval později z vlastní kapsy. Firma ale stále prodělávala – především kvůli vývoji zmíněných grafických počítačů. To ale Lassetera nezajímalo. Chtěl nejmodernější počítače na své animace. A ty v Pixaru dostával. Když přinesl v roce 1986 Jobsovi storyboardy svého filmu Luxo Jr., Jobs jej nechal natočit. V roce 1988 následoval Lasseterův fi lm Tin Toy.

Nic z toho ale nepřinášelo peníze. A tak Jobs zažíval další prohry. U Pixaru vzdal vývoj vlastního počítače a dál pracoval pouze na produkci animovaných fi lmů. U NeXT jen o pár let později, v roce 1993, také zavřel hardwarovou divizi a věnoval se jen vývoji operačního systému. Ale desetiletí neúspěchů se pomalu chýlilo ke konci.

V roce 1995 měl premiéru film Toy Story, první celovečerní animovaný snímek z dílny Pixaru. Jobs byl uveden v titulcích jako výkonný producent. Týden po premiéře tohoto hitu byla fi rma Pixar uvedena na burzu. V tu chvíli byl majetek Steva Jobse, muže, který byl před deseti léty na odpis, 1,5 miliardy dolarů. A Pixar se stal rovnocenným partnerem ve společnosti Disney.

ZPÁTKY NA VRCHOL

O rok později přišlo záchranné lano i pro NeXT. A to z nejméně očekávané strany – z Applu, který se posledních deset let měl skoro stejně špatně jako podniky Steva Jobse. Nový šéf Gil Amelio dokázal firmu stabilizovat, ale měl problém. Neměl operační systém do počítačů, které vyráběl. A NeXT byl přesně to, co Apple potřeboval. Jobsovi se povedl majstrštyk. NeXT, který mlel z posledního, prodal do firmy, jež ho před lety vyhodila, za 378 miliónů dolarů. A navíc s operačním systémem, na němž pracoval a který měl jeho vizi. V roce 1997 se Jobs vrátil do Applu a o rok později byla firma znovu v zisku.

Jak viděl Jobs situaci v polovině devadesátých let, před tím, než podruhé nastoupil do Applu, je jasné z rozhovoru, který v té době poskytl časopisu Wired. „Průmysl osobních počítačů je mrtvý. Neprobíhá prakticky žádná inovace, trhu dominuje Microsoft, který nedělá nic nového, Apple prohrál. Vstupujeme do temné fáze, kdy se nebude nic hýbat a která může trvat dlouho. Důležité věci se teď budou dít jinde. Dojde k ohromnému rozvoji webu a softwaru, který se bude muset přizpůsobit změnám, které nastanou s pokrokem webu.“

O několik let později se vše výše uvedené stalo součástí jeho plánů. Navíc ve své druhé misi v Applu zařadil do repertoáru vše, co se naučil v „temném desetiletí“, přitom ale zůstal stejným sociopatickým Stevem Jobsem, jakým byl na začátku kariéry. Okamžitě se vrátil k vývoji osobních počítačů. Poučen projektem NeXT jim dal zcela odlišný design, než bylo tehdy běžné. Výsledné přístroje iMac se staly velmi rychle hitem a daly Applu možnost vrátit se na mapu osobních počítačů a s tím do povědomí veřejnosti. V souladu se svojí vizí webu jako klíčové platformy rozvoje začal Jobs pracovat na projektu webové distribuce filmů a hudby, později známé jako iTunes. A zkušenosti s show- -businessem ze svého období v Pixaru přetavil do nového marketingu.

Produkty Apple nyní uváděl na trh osobně, tradičně v keckách značky New Balance, džínách Levi’s a černém roláku.

Fantastický nápad udělal z Jobse brzy hvězdu a jen přispěl ke zviditelnění Applu. Jobsovy počítače byly už dříve používány především grafiky a dalšími uzavřenými skupinami profesionálů pro svoji snadnou ovladatelnost. Byly ale vždy příliš drahé pro běžné uživatele – na rozdíl od PC Jobs zakázal vyrábět laciné „klony“. Výjimečný design z nich ale udělal luxusní zboží, kdy cena najednou nehrála takovou roli.

Jejich uživatelé najednou měli dojem výjimečnosti – a byli díky němu ochotni akceptovat třeba potíže s kompatibilitou a podobně. Dodnes jsou přesvědčení uživatelé značky Apple ochotni ignorovat zjevné nevýhody některých jejích výrobků, ať už je to občasné přehřívání, nebo kapacitní či výkonnostní nedostatky s tím, že příslušnost ke „kultu“ jim je vyváží.

Stala se z nich cosi jako sekta těch, kteří „vědí“. K tomu přispěly i konference MacWorld, tradiční setkání uživatelů a prodejců Apple, na kterých Jobs většinou ohlašoval novinky.

Sektu vybudoval Jobs ale i v Cupertinu, centrále Applu. I když se firma tváří a vystupuje jako neortodoxní (i proto Jobs na veřejnosti nikdy nenosil oblek), i zde mluví kritici Applu o sektářství. Společnost naprosto minimálně komunikuje s tiskem, neposkytuje žádné „řízené úniky“ ze svého vývojového centra. Zaměstnanci jsou rozděleni do buněk, aby se zamezilo šíření informací. Strategie naprosté mlčenlivosti vychází z Jobsovy touhy po absolutní kontrole nad tím, co dělá. Ale třeba Steve Wozniak, který se nikdy nebál Jobse zpochybňovat, situaci chápe: „Je dobře, že se firma trochu uzavřela. Lidi se pak o to víc těší na nové věci.“

WEB JE KLÍČ

Jobsovo vizionářství z firmy v prvním desetiletí nového století udělalo znovu velkého globálního hráče. Jobs se držel toho, že u osobních počítačů není co vymýšlet, a vrhl se do jiných oblastí, z nichž všechny souvisely s webem. Přinesl iPod, přehrávač hudby a později i videa, klíčový pro projekt iTunes, globální webovou distribuci hudby a filmu. Pokračoval k mobilním telefonům, když dohlédl dál než ostatní při integraci hudebního přehrávače, telefonu a webového prohlížeče. A když pochopil, jak lidé jeho iPhone používají, přišel s iPadem, tabletem, který dodával pohodlí při psaní, čtení i přehrávání obsahu.

Když letos v srpnu ohlásil, že ze zdravotních důvodů odstupuje z vedení společnosti, nezpůsobilo to paniku. Možná by mělo. Jobsovo vizionářství stejně jako jeho asociálnost ve vztahu k lidem, s nimiž pracuje (resp. které využívá k realizaci svých nápadů), jsou nenahraditelné. Navíc vždy miloval účast „v první linii“. Je uváděn jako spoluautor více než stovky patentů. Od designu uživatelského rozhraní iPadu po systém podpory skleněného schodiště v Apple Storech, které jsou víc než obchody jakési chrámy firmy.

Už proto bude Jobse těžké nahradit. Jak jednou řekl jeho nejznámější generační souputník a konkurent zároveň Bill Gates: „Dal bych opravdu hodně za to, abych měl jeho vkus. Když se dívám na jejich výrobky, je jasné, že tu nejde jen o technické řešení, jak udělat to, aby to dělalo tamto. Steve má smysl pro to, jak to bude fungovat, a především jak to budou lidé používat. V tom je jeho přístup výjimečný. Vlastně svým způsobem magický.“