J.X.D.: Leyter není fízl! Udáváme se mu dobrovolně, abychom ukojili zvědavost
Po dvou dnech na nové sociální síti Leyter.com jsem si opět uvědomil, jak snadné je, abychom se stali otroky klikacích buttonů. A zároveň jak je snadné ta klikací tlačítka vykázat, kam patří, a užívat je ke svému prospěchu.
Pod prvním článkem o Leyteru ne serveru Reflexu se v diskusi objevilo: „A nevymyslel to nějaký estébák?“ Něco velmi podobného napadlo i mě, když jsem prohlížel mapu svých přihlášení za poslední týdny. Nejsme s Alex samozřejmě na Leyteru od prvního září, od toho data jen píšu o té zkušenosti seriál, hráli jsme si už s první verzí engine a já si tak vytvořil pěknou mapu vlastního pohybu. Mapu, kterou může vidět každý...
A tak jsem druhého dne experimentu, v pátek, seděl před natáčením v zahradní restauraci, pil kávu a užíval jsem si, jak jsem se nepřihlásil, jak Leyter ani nikdo jiný neví, kde jsem, a jak je vlastně snadné svou polohu nehlásit, neudávat se, nevytvářet své mapy pohybu, a vůbec jsem se cítil dokonalý a skoro geniální, jak jsem si užíval tu základní bezpečnostní zásadu všech sociálních sítí: Co nechci, aby se vědělo, tak na síť nedávám!
A když jsem si cucl lógr, najednou mě napadlo, že je sice fajn, že nikdo neví, že jsem na Albertově, ale na revanš že já zase nevím, kdo je okolo, a že by mne to zajímalo. A že to, že točím docenty Fatku a Košťáka, přední české paleontology, bude za pár dní v televizi a na serveru Reflexu. A že to, kde jsem momentálně, stejně vidí můj mobilní operátor a zaznamenaly mne desítky kamer, když jsem sem, jel, takže je jedno, jestli o mě navíc ví i Leyter. Tak jsem zapnul iPad, zahlásil svou polohu Leyteru a zjistil, že v okolí nikdo není. Ale i to mne uspokojilo a šel jsem natáčet trilobity.
Leyter není sledovací zařízení, pokud nechceme, aby se vědělo, kde jsme či kde jsme byli, prostě to do něj nezadáme. Pokušení podívat se kolem, kdo je okolo, je však tak silné, že člověku většinou stojí za to zanedbat vlastní soukromí, nahlásit polohu, de facto se tak udat, ale zároveň tím uspokojit svou zvědavost. Na Leyteru je to jako v životě, něco za něco - ty řekneš o sobě, a pak se dozvíš o ostatních.
A ohledně těch map pohybu člověka, jeho obvyklých tras: Koho z nás opravdu, nejen v naší fantazii ohrožuje, když jsou tyhle údaje na Síti?
