11. září 2001 očima čtenářů Reflexu? V hlavní roli televize a pocit, že “zas dávají nějaký akční film”

Čtenáři Reflexu vzpomínali na své 11. září 2001. Celkem se přidalo 229 lidí a do naší pamětní knihy napsali přes 85 tisíc znaků. Jak vypadala taková typická vzpomínka? Všechny texty jsme nechali zanalyzovat jednoduchým programem, který najde nejčastěji zmiňovaná slova a vizualizuje je. Čím častější výskyt slova, tím větší písmo. Takhle vypadá výsledek:

Cloud|Adam Javůrek

Je dobře vidět, jak dominantním médiem byla před deseti lety televize. S velkým odstupem pak následuje radio, SMS a úplně prťavý internet. Slova domov, škola a máma nám zase ukazují, kde a s kým jsme byli či kdo nám zprávu zavolal. K velmi častému pocitu odkazují slova film a akční: mysleli jsme si, že “zase dávaj nějakej akční film”, než nám došlo, že je to realita (další časté slovo). Byl to šok a mysleli jsme si, že začíná třetí světová válka.

Paměť je ale zrádná. Prokázali to vědci z NY University, kteří zkoumali, jak dobře si lidé pamatují okolnosti “svého” 11. září. O první svědectví je požádali týden po útocích, o druhé po roce a o třetí po třech letech. Zjistili, že už rok po události se objevovaly ve vzpomínkách lidí velké rozpory: ve 37 % případů. Po třech letech byla konzistence vzpomínek již jen 57 %. Takže berte následující - i vlastní - vzpomínky s rezervou.

Vybrali jsme pár zajímavých svědectví. Všechny vzpomínky si pak můžete přečíst zde.

V letech 2000 - 2003 jsem žil v USA (podstatnou část jako nelegál :-)) a v době útoku jsem už pracoval jako řidič kamionu na "long distance" tzn. pendloval jsem mezi východním a západním pobřežím. Zpráva o útoku mne zastihla na truck-stopu v malém městečku Flagstaff (stát Arizona). Volala mi přítelkyně, že do WTC narazilo letadlo a že to asi prý nebyla nehoda. Nepředstavitelné! Pamatuji si, že zbytek dne jsme skoro všichni řidiči strávili v driver-lunch a koukali na záběry z NY. Většina z amerických truckerů, které jsme vždy tak trochu tajně obdivovali jako drsné hochy, v tu chvíli brečela zcela nepokrytě a otevřeně. Pamatuji si také, že ve dnech následujících se USA vzedmulo v obrovské vlně národní hrdosti a soudržnosti a i cedule na dálnicích, které normálně upozorňovaly na "men at work" byly plné hesel o jednotě a síle národa. Nám to pár měsíců poté také přineslo problémy kvůli bezprecedentně zvýšené aktivitě imigračních úřadů.

David Holda

11.9. jsem byla v Sydney - byla noc. Vzbudil nás telefon z NY, volal bratranec, že do kanceláře už nedošel... Celou cestu zpět do Londýna bylo v letadle hrobové ticho. Přes uličku seděl Ind. Byla mu poskytována " vysoko nadstandartní péče". Letušky se na něj chodily koukat každých 20 minut.... což velice znervozňovalo okolní cestující....

Vladimíra

Ten den si pamatuji docela přesně. Byl to můj první den jako výměnný student v USA na střední škole v USA. Zničehonic někdo vběhl do třídy, zapnul televizi a já se svou chabou angličtinou hleděl na kouřící mrakodrap. Pár sekund poté sledoval druhý náraz a následný kolaps obou mrakodrapů. Nepamatuji si, kdy naposledy jsem viděl třídu patnáctiletých dětí dvě hodiny mlčet. Po pádu letadla cca 30km od nás (let 93?) jsme byli rozesláni žlutými školními autobusy domů. Mluvili jsme o všem možném, teroristické útoky, válka, konspirace... Celý den jsem jen seděl u televize a sledoval stale dokola hrůzné záběry. Myslím, že celé mé okolí bylo šokováno, Spojené státy pro ně bylo něco nedotknutelného. Nejintensivnější pocit, který jsem v té době měl, asi odpovídal mému věku; jako patnáctiletý kluk plný druhoválečných hrdinských příběhů, jsem cítil, že jestli je to válka, ať už ji způsobil kdokoli, jsem na západě, v místě, kde bude-li to nutné, dokážu své zemi pomoct

Jakub Wojtovič

Narodila jsem se 11. září, tudíž je logické, že jsme slavili moje narozeniny. Bylo mi tehdy 24 a byla jsem asi tři týdny těhotná - téměř nikdo to nevěděl. Studovala jsem na vysoké škole, partnerem nebyl nadějný bohatý právník, měla mě čekat úspěšná kariéra...Moje těhotenství nebylo tedy tak úplně žádoucí. Seděli jsme s kamarádkami a rodinou před televizí a nevěřícně sledovali - druhý útok již z přímého přenosu. Všechny nepříznivé okolnosti mého tehdejšího stavu se zdály v tom kontextu téměř malicherné. A taky byly - vysokou školu jsem dostudovala s vyznamenáním, kariéra je v plném proudu a tyto řádky píšu za poslechu tónů klavíru, na který hraje moje devítiletá dcera...Jsem na ni pyšná.

MM

Byl jsem v té době na Cape Cod, Massachusetts. V práci jsme poslouchali nějaké rádio z New Yorku. Moderátor najednou začal křičet něco jako : "pane bože, do té budovy narazilo letadlo!" mysleli jsme, že je to vtip. Nebyl... Pár dnů na to jsem se dovolal mámě do ČR. Myslela si, že začíná třetí světová válka a že už se nikdy nevrátím domů. 14 dnů na to jsem odlítal z New Yorku. Ještě dnes si pamatuju ten zápach spáleniště, zaprášené výlohy a hlavně ten pocit se kterým jsem potom nastupoval do letadla.

Jiří Riegl

To se opravdu neda zapomenout, byla jsem asi hodinku od New Yorku a zrovna nastoupila do nove prace. Rano mi volala kamaradka, at si pustim televizi. Nejdrive jsem si myslela ze nekdo toci nejaky film, protoze jsme obe byli na na vrcholu jedne z vezi 2 dny pred utokem. Vez mela uzasnou stresni vyhlidku. Pote co jsme vyzkouseli vsechny programy a zjistili ze se to skutecne deje,ten pocit se neda popsat. Moji znamy byli zrovna v letadle pripraveni na sluzebni cestu a ja nevedela ktery let to vlastne narazil do vezi. Nic takoveho uz doufam nezazijeme.

Zuzka

Pracovala jsem na jednom letišti a když jsem přijela domů z práce tak jsem koukala na televizi, tam doutnal mrakodrap a já měla pocit,že je to zjevně nějaký zvrhlý typ "Natočto". Druhý den když jsem jela do práce (na letiště) tak byl zabarikadován vstup, stála tam ochranka a kontrolovali mi baťůžek jestli tam nemám bombu :-)

Jana

Tou dobou se akorát slavnostně otevírala nová hala firmy Philips v Hranicích na Moravě. Jako studentky třetího ročníku hotelové školy jsme tam vyjely z Prahy na výpomoc.V jeden moment hosté přestali vnímat vystoupení Daniela Hůlky a v té době ještě ne smyslů zbavené Ivety Bartošové a pobavené obličeje vystřídaly vážné výrazy. Napětí se začalo šířit vzduchem a jak jsme běhaly mezi hosty s táci plnými skleniček se šampaňským, doléhaly k našim uším jen kusé informace - New York, bomba, atenátk, tisíce mrtvých, válka .... mobily jsme musely mít povinně uložené v provizorních šatnách, tak jsme se snažili odposlouchat od hostů v oblecích co nejvíce. Hromadná panika způsobila, že sme si po cestě zpátky do Prahy vyfantazírovaly úplně nesmyslné katastrofické scénáře toho, co bude následovat - že začala válka a nám povolají bratry, otce a přítele...Myslím, že tu noc sme aspirovaly na rekord v hromadném usedavém pláči.

Lagartita

V den útoků jsem shodou okolností bydlela jen asi dvacet kroků od americké ambasády v Praze. Bylo mi dvacet a ze zpráv shlédnutých v televizi mi příliš nedošlo, o jak závažnou věc jde. Až když jsem druhý den ráno šla kolem ambasády a tam viděla haldy květin, dopisů a plyšáků, začala jsem se zajímat, co se vlastně stalo... Opravdu mi hrůznost a absurdnost toho celého došla ale až před třemi lety, druhý rok našeho pobytu v New Yorku. Nad WTC svítily jako každý rok dva světelné sloupy a já strávila celý den sjížděním videí a čtením článků o 9/11. Znám lidi, kteří měli na Lower Manhattan výhled a kteří se po útocích raději odstěhovali z prominentní lokality, než by se pořád dokola rozdírali vzpomínkami.

Johanka

Ten den zacal jako kazdy pred timto. Rano jsem se oblekl, dal jsem si horkou sprchu a pripravil se na vylet zlutym autobusem do skoly. V tu dobu bylo v Minnesote krasne. Rano jsem bus stihl. Proste normalni den. Jen na jednu hodinu jeden ucitel pritahl televizi a ja jsem si rikal, ze bude zase nuda pri koukani na nejakou tu americkou vysvetlovaci kazetu. Pak pustil ten stroj a prvni moment jsem si rekl, he je to dobrej trailer k filmu, ale..... Nastal konec vyuky a vsichni jsme sli domu... Telefonat do CR, ze jsem v pohode a popisovani situace mi v celku zabralo hodne casu. Pak uz muzu rict, ze se hodne zmenilo. Od narodni gardy na parkovisti (dvakrat Hummer a jedna cisterna), vojaky na letistich, az po nepochopitelne vyroky spoluzaku - patriotismus vs. vojenska sluzba. Pravidelne skolni cteni clanku o bin Ladinovi, apod....

Petr Petrýdes

V podobný okamžik jako veže i já padal následkem vlastní demence z několikametrové výšky na beton. V poslední vteřině mne zachránil bravurní manévr od pádu na hlavu a odnesla to ruka. Přišel sem na sra*ku domů a viděl zprávy. Většinu následujících týdnů jsem prospal v nemocnicích,z léků slintající. Dodnes mám dvě krásné jizvy na ruce, pomáhají rozevírat klíny.

šimon sýkora

S kamarádem jsme se vraceli z třítýdenního flákání v Thajsku. Odlétali jsme z Bangkoku 10. září pár minut před půlnocí místního času. Letadlo Swissairu-u jsme přitom málem nestihli, kvůli lehkomyslnému popíjení na "špatném konci" skoro dvoukilometrového terminálu starého Bangkokského letiště. Po ranním přestupu v Zürich-u jsme v Praze přistáli 11. září v poledne. Doma pak navzdory únavě z cesty i mírnému jetlag-u jsem vydržel zírat na různé zpravodajské kanály 24 hodih v jednom kuse. Po pár dnech jsem pak dozvěděl, že tato tragická událost zapříčinila i konec švýcarské státní letecké společnosti Swissair (ta v důsledku následující krize v civilním letectví zkrachovala), a naše letadlo bylo posledni, které ještě v barvách této společnosti odletělo z Bangkoku s cestujícíma zpátky do Evropy...

BAT

Bylo mi tehdy pět let a zapínali jsme televizi, abych se koukala na Kouzelnou školku. Místo ní ale běželo zpravodajství o útoku na WTC. Chopila jsem se tehdy papírů a voskovek a malovala, co jsem viděla - vysoký hořící dům s mnoha okny a přilétající letadlo. Ten obrázek mám doteď a mám ho tak nějak zvláštně ráda. Je to pro mě připomínka 9/11, která jako jedna z mála není děsivá, jen dětsky naivní, ale má pro mě velkou výpovědní hodnotu.

Hanka

Dozvědela jsem se o teroristickém útoku tentýž večer, když mi zavolal pan domácí. Ihned jsem zkoušela volat svým rodičům, ale nemohla jsem se dovolat. Po několika hodinách jsem dostala esemesku od táty, že jsou v pořádku. Následující den mi máma řekla, že rodiče mnoha jejích studentů pracují v Pentagonu a že se ji studenti pořád ptají, zda jsou jejich rodiče naživu. Máma řekla, že neví, jak jim má odpovědět. Otec řekl, že viděl kouř z Pentagonu z okna svojí pracovny, ale že nastěstí zrovna nebyl v Pentagonu. Občas tam chodil, protože je architekt a právě spolupracoval s Pentagonem na nějakém projektu.

Tracy A. Burnsová

Dne 11. září 2001 jsem jel vyzvednout kamaráda Michala Jindru na letiště Ruzyně, zrovna se vracel letadlem z New Yorku. Jeho letadlo bylo v době útoků už dávno nad oceánem u Evropy, přesto bylo na letišti pěkné pozdvižení a přistání se zdrželo. Další pecka přišla, když po přiletu vybalil fotky z vršku Twin towers, kde se byl jako správný turista podívat den předtím. Dneska se tomu smějeme, ale tenkrát ty pocity byly dost mrazivé.

Jiří Bgr Vlasák

Bylo mi devět let a hráli jsme si s bratrem a kamarádem s legem. Já si pak šel do kuchyně pro svačinku a viděl jsem mou mámu, jak kouká na televizi, kde pořád dokola ukazovali záběry hořících a následně i padajících věží. Běžel jsem nahoru za bratrem a kamarádem a křičel jsem, že spadla Socha svobody.

Radek

V Turecku cestou do Pamukkale nam rikal nejaky mistni kluk, ze pry v americe vyhodili do povetri teroristi nejvetsi obchodni dum na svete. Rekli jsme si, ze to bude blbost a pokracovali dal v ceste do Iranu. Postupne nas dohnaly emailove zpravy z cech, ve kterych nas vsichni od cesty zrazovali. Korunu vsemu nasadil turecky celnik na hranicich s Iranem, ktery nam rikal, proc pry tam jedem, ze americani budou bombardovat Teheran. Nic z toho se nestalo, ale stejne nas situace donutila zmenit puvodni plan cestovat po zemi Iran-Pakistan-Indie, protoze hranice Iran-Pakistan byla docasne uzavrena a museli jsme nakonec letet z Teheranu do Bombaye.

Michal

Bylo mi dvacet a seděla jsem doma s rodičema. Volal nám to o sedm let starší bratr, který v té době pracoval v New Yorku pro agenturu AP; tehdy si tam ještě mysleli, že to byla nehoda. Jak chodily další a další zprávy, začínali jsme se víc a víc bát, protože AP sídlila v Rockefeller Centre, což měl být údajně taky cíl atentátníků. Během dne jsme se tam snažili volat, ale linky byly přetížené. Pamatuju si, že jsem se strašně bála, strašná bezmoc. Ačkoliv se naší rodině potom staly daleko horší věci, tohle byl jeden z prvních fakt reálnejch a fyzickejch strachů, který jsem v životě zažila .

Hanka

Byl jsem ten den v odpoledních hodinách zadržován na oddělení PČR v Litoměřicích kvůli výpovědi o jednom známém co vařil pervitin. Nikdy na to nezapomenu neb to bylo prvně co na mne policajt mířil pistolí a to proto, že jsem si během čekání na své předvedení k výslechu čistit nehty na rukou kapesním nožíkem. Sebrali mě totiž na poli, když jsme vybírali brambory tak jsem chtěl mít alespoň čisté ruce, když ne svědomí. Asi ze mě měli strach. Prý je to zbraň.

Petr

V úterý 11.9.2001 jsem řídil relativně klidné zasedání Rady hl. m. Prahy a v obědové pauze někdo z radničního aparátu přišel se zprávou, že jsou letadlem nabouraná dvojčata, respektive jedna věž... nevěřili jsme tomu, já vyběhl do kanceláře o patro výš a pustil TV v pracovně.. právě ukazovali druhý náraz... nevěřícně jsme pak sledovali, co se děje, na všech dostupných kanálech... rada po přerušení dokončila, co měla na programu a já šel v 18,00 s předsedou Senátu Přemkem Sobotkou zahajovat WorldPress foto do Karolina... mluvili jsme všichni o tisících mrtvých, nikdo neměl přesné informace, a kolem visely fotky s utrpením z celého světa... Klišé: svět se změnil, svět už nikdy nebude jako před 11. září se opakoval pořád dokola...

Ing. arch. Jan Kasl

Bylo mi 12 let, slavila jsem svátek na mořském koníkovi v Řecku a čekala na odlet do Prahy. Moje máma a jejil přítel byli v NY na pracovní schůzce. Když nám vychovatelka oznámila, že v NY spadlo letadlo a proto budeme muset spát na letišti zalila mne vlna nejhorší hysterie, že mi umřela rodina v letadle (měli se totiž ten den vracet do ČR) a ještě k tomu na můj svátek. Histerie trvala 2 dny než jsem se vrátila domů a zjistila, že jsou všichni ok. Tragédie jako taková se mne dotkla až po 3 dnech kdy jsem přišla do školy a tam se téma notně probíralo.

De Ny

Dozvěděla jsem se o tom na dovolené v Chorvatsku z sms zprávy mé kamarádky, s kterou jsme společně půl roku před tím přijely z New Yorku, kde jsme pracovaly. Měla jsem po dovolené a pořád jsem brečela, ztratila jsem tam kamarádku a spoustu vzpomínek. Nejvíc mě dorazily reakce Čechů, kteří si tam kupovali u stánku noviny a pronášely věty, jako dobře jim tak, nikdy nezažili válku, atd., což jsem tenkrát nepochopila, jak můžou být lidi tak strašně hloupí a nenávistní.

Lucie