Václav Neckář pro Reflex: Učím se znova texty písní, melodie jsem naštěstí nezapomněl
Mezigenerační solidarita v české pop-music moc nefrčí. Muzikanti, kteří vyrůstali obtěžováni hudbou Michala Davida, normalizačním popem opovrhují, Karel Gott je pro ně Bůh kompromisu a Helena Vondráčková, když vystoupí s J.A.R, je spíš vtip v intencích bizarního humoru Oty Klempíře. Jenže teď je tu zfilmovaný komiks Alois Nebel a jeho ústřední píseň. Nazpíval ji Václav Neckář, jemuž bude 23. října 68 let.
Letošní, neobyčejný příběh Václava Neckáře začala psát postava fi lmové Květy, jeho fanynky. Měla Neckářův plakát pověšený na zdi už v komiksu z roku 2003, jenž se stal předobrazem k filmu.
„Kluci chtěli k vymyšlenému příběhu vymyšlenou hudbu, ovšem s tím, že by ji mohli nazpívat zpěváci z tehdejší doby,“ vzpomíná Neuwerth. Neckář byl jasná první volba, ačkoli nikdo netušil, v jaké je formě. Vědělo se jen, co psaly noviny: že měl mozkovou příhodu a učí se znova mluvit.
Kamarádi z Umakartu se rozhodli zariskovat a Jaromír Švejdík k tomu pro pořad CS Sound připojil pádný důvod: „My se pohybujeme v pokřivené realitě komiksu. Nechtěli jsme jejich hity, ale chtěli jsme ty jejich hlasy, které evokují dobu. Já jsem byl z Neckáře nadšenej ne proto, jak byl připravenej nebo technicky dokonalej, ale jakou barvu hlasu teďka má. Je to Johnny Cash v českém podání.“
Tlumočím Václavovi poklonu Jaromíra Švejdíka a vyzvídám, jestli se mu písnička líbí. Skromně kývne hlavou.
„Je tam srdíčko.“
Máte v hlase obsaženy své životní peripetie posledních let, nebo si to jenom my namlouváme?
Někam se to vepisuje.
Proto je to tak dojemný?
Měl jsem mozkovou příhodu.
(Tu zprávu si pamatuju. V listopadu 2002 Václav Neckář na pódiu před natáčením jednoho z TV pořadů zkolaboval. Měl mozkovou mrtvici a ležel v nemocnici. Řada jeho koncertů a vystoupení musela být odložena a Václav musel zpívání přerušit téměř na celý rok. Lékaři konstatovali poruchu fonematického sluchu, po níž zůstává hlava úplně čistá. Dokonale vymazaný hard disk.)
Honzo, dalo se tehdy bratrovi nějak pomoci?
Bylo to těžké. Já to nechápal. Vůbec jsem netušil, že máme v hlavě centrum, kde se při jeho vyřazení z provozu slova rozpadnou zpátky na písmenka. Myslel jsem, že se už k mikrofonu nikdy nepostaví.
Václave, prý jste přišel o pět set písní, které jste uměl, včetně hymny. Je to pravda?
Ano. Pracně dávám zpátky dohromady texty. S paní doktorkou Michaličkovou musíme texty po rýmech rozstříhat a dávat zpátky dohromady jako scrabble, aby si je mozek znova složil.
Kolik jich umíte dnes?
Za těch devět let jsem se jich naučil něco přes dvacet. Ty zpívám na koncertech. Nezapomněl jsem melodie, to je velké štěstí. Když mě jednou v nemocnici navštívila Helena, přemluvila mě, abych si s ní zazpíval. A já zjistil, že pořád umím intonovat. To bylo klíčové. Bez toho nevím, co bych dělal.
Týká se ztráta paměti jenom memorovaných slov?
Ano, vzpomínky mi zůstaly.
(Honza doplňuje: Dřív jsme po republice najezdili i čtyřicet tisíc kilometrů ročně. A když dnes jedeme v autě, Vašek je spolehlivější než navigace. Nebo když si nemohu vzpomenout na něčí jméno, brácha mi ho bezpečně připomene.)
Oba jste byli na premiéře filmu Alois Nebel. Líbil se vám?
Líbil, i když Roden nakonec zabije Švehlíka. („Neprozrazuj to!“ okřikne Jan svého bratra.) Počkej, Lojzu Švehlíka znám spoustu let. Začínali jsme spolu v Mostě v divadle.
„Ten film nás hodně oslovil, jelikož nám připomněl atmosféru dětství,“ dodává Jan Neckář. „Vyrůstali jsme v Sudetech. Vašek se s maminkou a tátou přestěhovali do Ústí hned po pětačtyřicátém. Němce vyhnali a Zdeněk Nejedlý, ministr kultury, rozhodl, že v Ústí obnoví soubor české opery a baletu. A pověřil tím Karla Jičínského, šéfa operety v Pardubicích. Náš táta mu dělal tajemníka. Pustili se do toho spolu. Když byl táta po únoru 1948 vyakčněn jako národní socialista, soudruzi mu dali na vybranou: buď doly, nebo zemědělství. Šel na statek ke kamarádovi v Mostě. Když jsem se v roce 1949 narodil, táta už s námi nebyl. Po letech se znovu oženil. Jeho druhá žena byla Němka, kterou po válce neodsunuli.“
„Když jsem pak točil v NDR,“ připomíná Václav, „učila mě německy. Mně se na Nebelovi asi nejvíc líbila atmosféra venkovského nádraží. Připomněla mi natáčení Ostře sledovaných vlaků. Všechna ta nádraží jsou tak stejná …“
Kde se vlastně Vlaky natáčely?
Na nádraží v Loděnici u Berouna.
Tehdy z toho byl Oscar.
Přál bych jim ho taky, i když Nebel vůbec není jednoduchý film.
„Neckářův filmový úspěch znamená, že solidarita s lidským utrpením ještě nevymřela,“ řekl tehdy kdosi …
To řekl Jirka Menzel.
Václava Neckáře jsme pozvali do online rozhovoru, terý proběhne ve středu 19. října. Otázky můžete posílat již nyní:
