ANKETA: Uplynulo 22 let od listopadové revoluce. Cítíte se jako poražený, nebo jako vítěz?
České dějiny jsou natolik proměnlivé, že pomyslní vítězové určitých historických etap se postupem času mění v poražené a naopak. Časopis Reflex se na toto téma rozhodl uspořádat anketu a oslovit ty, kteří před 22 lety stáli na opačném břehu.
Otázka Reflexu: Cítíte se dnes jako poražený, nebo jako vítěz revoluce v listopadu 1989 a proč?
A vy máte pocit, že rok 1989 byly nějaké závody nebo soutěž, v níž může člověk vyhrát? Prošly se tu velké dějiny, to bylo opravdu velkolepé, ale pak jeviště znovu obsadil malý člověk a jsme zase ve slepém rameni vývoje s jednookými politiky lokální chamtivosti. Nebráníme se, tak to asi tolik nevadí ...
Považuji se za poraženého i za vítěze. V prvním případě proto, že svět, který jsem považoval za lepší a spravedlivější, se zbortil. Jako vítěz se cítím proto, že se po 22 letech potvrdil můj prognostický odhad, že bude hůře, než si všichni tehdy mysleli.
Když jsme se v padesátých letech pokoušeli o odboj, bylo naším cílem zničit komunismus jako systém. V tom se dnes cítím jako vítěz. Různé pozůstatky komunismu fungují dál a komplikují život, ale nejsou už nebezpečné. Hlavním rizikem je naopak přemíra svobody na úkor odpovědnosti a hypertrofie požadavků různých společenských menšin. To je však problémem celé západní společnosti.
Patřím mezi poražené vítěze. Vítěze nad byrokratickým socialismem, jež ošidili následným rozkradením národního bohatství, umělou a zatím nenapravitelnou sociální diferenciací. V čele s vládou, která žene zemi do chaosu. Nemohu se cítit trvalým vítězem, když primitivní propaganda svévolně vymezila skupinu poražených a diskredituje její příslušníky bez práva na obranu. Navíc, když je pěstována nenávist mezi lidmi, když se praktikuje systém kolektivní viny a když chybí byť jen ochota věcně analyzovat klady a zápory naší minulosti.
Někdy zjara roku 1990 vstoupili do nevlídného baráku na brněnské periférii dva „borci“, bývalý krajský funkcionář SSM a agent StB. Procházeli místnostmi a mluvili takto: „Tadyk bude vinárna, tadyk bar, tadyk kuchyňa …“ V baráku mělo útočiště nezávislé a undergroundové Brno, od Ha- Divadla přes Ochotnický kroužek J. A. Pitínského po řadu legendárních kapel. A přesně v čase, kdy se rozdělovaly prebendy vítězům, octli jsme se s HaDivadlem na ulici. Režisér Peter Scherhaufer z bratrského Divadla Husa na provázku mi říkal. „Vítězové revoluce – a máte hovno!“ Já jsem to tak nevnímal a nevnímám dodnes. Podstatný byl pocit nesmírného štěstí a úleva, že komunismus je pryč. Vyhrál jsem svobodu pro svoje děti. Dnes v této zemi tragicky prohrávají občané, právní stát, demokracie i slušní politici v souboji s mafiemi a zkorumpovanými politiky, soudci, policisty. Ale já mám stále na mysli větu filozofa Vladimíra Čermáka: „Až přijde svoboda a demokracie, nastane teprve každodenní zápas o jejich udržení!“ Když tohle prohrajeme, budeme poraženi všichni.
Není vítězů ani poražených. Už proto, že nešlo o revoluci, ale o specifický typ státního převratu. Po 22 letech se ukazuje, že žijeme ve svobodnější verzi reálného socialismu, který kdysi dostal označení socialismus s lidskou tváří. Proto na něj platí tehdejší prorocká slova Josefa Kainara: „Nejsem šťastný, nejsem zoufalý, bylo to jiné, než lze předvídat.“
Samozřejmě vítězi, i když je to výraz příliš nadnesený. Můžeme psát a mluvit svobodně, nepopravují se nevinní lidé, nejsou plné koncentrační tábory politických vězňů, nedeformují se dějiny. A toho strachu, co jsme zažili v padesátých letech! Mnoho zlého, co vidíme kolem, je také zaviněno minulou, zlou dobou. Poraženými by se měli cítit komunisté, ale z toho co pozorujeme kolem, se tak ani nezdá.
Ano, cítím se vítězem. A cítil bych se tak v jakékoli pozici nebo situaci. Pád zoufale hloupé, života neschopné utopie a zločinného režimu představuje vítězství pro všechny. Záleží jen na tom, jak si s tím vítězstvím poradíme.
Přese všechna negativa se pořád cítím jako vítěz. Mravní vítěz, byť převálcovaný silnějšími, faktickými vítězi. Takže si připadám jako zchudlý šlechtic, který musel rozprodat svoje panství.
My jsme získali jednoznačně svobodu a právo a zodpovědnost rozhodovat sami za sebe. Z tohoto pohledu jsme všichni vítězové. Na druhou stranu jsme si vsítili poměrně dost hloupých a trapných gólů do vlastní branky. A už to nejsou oni (komunisté), kdo dává vlastní branky, jsme to my. Nicméně zápas není u konce, máme se pořád co učit. Není důvod, abychom se v budoucnu necítili vítězi více a více, když se vyvarujeme excesů.
Otázka předpokládá, že šlo o bitvu, v níž se utkaly dvě strany. Vím, že je to dělení populární, i sociologové se o ně pokoušejí. Obávám se však, že v této zemi není ani vítězů, ani poražených. Všichni jsme tak nějak zároveň vyhráli i prohráli. Nejblíže je mému pocitu věta, kterou pronesl ve filmu Ladislava Helgeho Škola otců (1957) vynikající český herec Karel Höger v roli učitele Pelikána. „Přece byste to nevzdal!“ říká mu na nádraží před odjezdem mladičká Andulka Novotná v podání Blaženy Holišové. Přišla se s ním jediná rozloučit. A Höger se na ni takovým zvláštním způsobem zadívá a řekne: „Nejsou jen vítězové a poražení – jsou také zranění!“ Možná tu větu necituji správně, ale takto si to pamatuji.
Vítězem. Listopadová revoluce nemá poražené, ale pouze vítěze. To se týká i těch, které svrhla. Vítězství v životě je svoboda a možnost seberealizace společně se základním sociálním zabezpečením a maximální ekonomickou prosperitou a stabilitou národa. Tak jako každý historický moment je to však situace dočasná a záleží na každém z nás, zdali se situace dále zlepší, či zhorší. Svět v roce 1989 byl zcela jiný, nežli bude v roce 2050, kdy Čína a Indie budou kontrolovat 45 až 50 procent světového HDP a dnešní vyspělý svět bude tvořit pouze osminu světové populace. To, co znamenalo vítězství v roce 1989, bylo relativně jednoduché. Docílit vítězství v technologiemi řízeném světě v roce 2050 je mnohem složitější, byť základní otázky politické filozofie se nemění. Vítězství v životě je tudíž vždy nedokonalé a dočasné a mnohdy výsledkem zápasu globálních mezinárodních a neziskových organizací. Tak jak je tomu v biologii, je to něco, o co přijdete, pokud tohoto vítězství a svobody konstantně nevyužíváte.
V listopadu 1989 se zhroutil režim, který se docela dobře mohl zhroutit už o rok, o dva roky dříve. Možná už od nástupu Gorbačova. K tomu zhroucení přispěla chaotická, brutální reakce bezpečnostních složek na povolenou manifestaci. Vzápětí se začalo vyjednávat o předání moci. U vyjednávání jsem byl od začátku a myslím si, že jsme si jako představitelé OF počínali vcelku dobře. Ale vítěz? To mě nikdy nenapadlo. A že nešlo o revoluci, neříkám až teď, řekl jsem to před milióny televizních diváků už v půli ledna 1990. Všichni mi za to tenkrát nadávali a dnes nadávají na tu revoluci, že nebyla dost revoluční. Takže když ne revoluce, tak ani vítěz ... O síle setrvačnosti a o tom, že v „revolucích“ (tím spíše v převratech) je vždycky mnohem více kontinuity s minulostí, než by si jejich účastníci přáli, jsem napsal knihu Devětaosmdesátý. Po dvaadvaceti letech mají tak i lidé mladší než pamětníci možnost pochopit, co to byla normalizace; máme ji pořád přilepenou na podrážkách bot.
Když jsem tehdy v listopadových dnech stál na tribuně na Letenské pláni a díval se přes ramena tehdejších představitelů sametové revoluce na občany našeho státu a poslouchal je, měl jsem zřejmě stejné pocity jako oni. S odstupem 22 let musím konstatovat, že když někdo něco uměl před Listopadem, tak to ve velké většině umí i dnes. Když byl někdo slušným člověkem před Listopadem, je i dnes. Takže není důvod se cítit ani jako poražený, ani jako vítěz. Máme u nás doma stále co na práci.
Všichni jsme vítězové, i když se to některým na první pohled nezdá. Demokracie není dokonalá a svoboda často bolí, přesto si nedovedu představit návrat k režimu před rokem 1989. V současné době máme co do činění s novými hrozbami, jež jsou stejně nebezpečné jako dříve komunismus. Typické je, že se opět ukrývají za snahu o „vytváření všeobecného dobra“. Pojmenovávejme tyto věci pravými jmény a neschovávejme se za politickou korektnost. Jinak se nevyhneme opakování smutné historie.
Jak nás přesvědčují „naši“ rusko- čeští revoluční politici KGB/ GRU, jejich novináři a ve školách za všech režimů vždy uvědomělé soudružky učitelky, byly události 17. 11. 1989 studentskou protikomunistickou revolucí. Podle této oficiální verze naši chrabří studenti výběrových škol svrhli holýma rukama po zuby ozbrojenou nelidskou rusko-československou komunistickou totalitní diktaturu. Kdyby došlo ke spravedlivému potrestání všech zločinů komunismu a ruské vojenské okupace a ke spravedlivému odškodnění jejich obětí, určitě bych se považoval za vítěze takové revoluce. Jenže u nás tomu bylo přesně naopak. Dodnes beztrestní a dodnes vládnoucí rusko-česko-slovenští vlastizrádní zločinci KGB/GRU ke všem svým předchozím nevyčíslitelným zločinům, spáchaným na českém a slovenském národě, připojili ještě další gigazločiny. Především naprosto podvodnou privatizaci – rozkradení veškerého českého a slovenského národního majetku do Moskvou předem vybraných rukou zločinců KGB/GRU. Když jim tyhle a mnohé další biliónové zlodějiny dodnes ze svých kapes platíme a platit budeme, nepokládám se – jako jejich pětinásobný politický vězeň a dodnes od nich nejčastěji trestně stíhaný a souzený občan dnešního světa – za vítěze jejich podvodné „revoluce“ KGB/GRU. Pokládám se za stále jimi poraženého a poráženého bezprávného otroka, který ve své vlastní zemi jako její občan vůbec o ničem nerozhoduje. Věřím však, že všeho do času!
Vítězi roku 1989 jsou všichni obyvatelé České (i Slovenské) republiky, a to bez ohledu na to, jestli si tak připadají, či ne. Při všech odpuzujících novinkách, skličující nejistotě a nepřehlédnutelných problémech žijeme (máme možnost žít) nedokonale smysluplněji nežli za bolševika.
Vždy mi bylo jasné, že obecný pohyb ke svobodě bude doprovázet svévolné vymezení skupiny poražených. Větší svoboda znamenala vítězství pro více než devadesát procent lidí. Následný majetkový převrat však způsobil, že skutečnými vítězi listopadu 1989 jsou tak dvě procenta obyvatel. Společenskovědní pracovníci mezi ně nepatří – ti se změnili v podivné baviče. Veřejnoprávní média, která by měla být strážcem demokracie prostřednictvím pěstování tolerantní diskuse, si dala za úkol pronásledovat poražené. Mnohdy to působí směšně, ale je to jeden ze zásadních příspěvků k úpadku politické kultury a úrovně politického řízení.
V roce 1989 jsem nějaký čas věnovala vybalancování nečekané změny ve svém profesním životě. Tehdy jsem se rozhodně necítila vítězem. Po sérii všech možných hrozeb, zvratů, otřesů a skandálů posledních let zaujímám pro jistotu stanovisko opatrné optimistky s občasnými záchvaty hlubokého pesimismu. Tudíž opět nejsem schopna rozpoznat, ve kterém poli se nacházím – zda vítězů, či poražených. Jedno však vím určitě, absurdno, jež zachvátilo takřka celý svět, momentálně zuří naplno. Štěstí, že v tom nejsem sama! Zcela poraženou se ještě necítím, o vítězství však pochybuji …
