Obliba posledního komunistického prezidenta Gustáva Husáka stoupá
Hvězda slovenského popu Jožo Ráž si před pár lety posteskl: „Potřebovali bychom Husáka, ale nemáme takového. Byl moudrý, nenormálně schopný, trpělivý a pokorný. (...) Znal jsem ho osobně. (...) To byl světový politik.“
Ráž, jenž nebyl členem komunistické strany, tento názor zastával i před vážnou nehodou na motocyklu. Pouhou absencí inteligence jednoho rockera nelze proto adoraci Gustáva Husáka na dnešním Slovensku vysvětlit. Proč Husákova popularita v určitých kruzích stoupá?
FÍKOVÝ LIST
Ze začátku nejradikálnější politik Dubčekovy družiny 60. let a tvrdý odpůrce „krejčíka“ Vasila Biľaka po okupaci Československa stejně radikálně otočil, aby se stal nejprominentnějším kolaborantem s okupanty s Biľakem po boku. Zrazování bližních jako projev schopnosti a umění přežít je částí slovenské společnosti prostě přijímáno pozitivně.
Nepřekáží, že tento rudý jezuita nese zodpovědnost za demoralizaci a duchovní úpadek společnosti. Mohlo to být mnohem horší, on se vlastně obětoval, aby nás chránil před větším zlem – to je také jeden z řady argumentů, jenž má pomoci zabezpečit Husákovi důstojné místo v dějinách.
Tento fíkový list je však průhledný: má zakrýt jen lhostejnost technokratů k zásadám demokracie, lidským právům, respektive jejich skrytou náklonnost vůči autokratickým režimům.
Překážkou není ani Husákova příšerná čeština, kterou podlézal Čechům. Jeho prostřednictvím vládli arogantním Čecháčkům v podstatě i oni, jeho poddaní. Husák jim jako generální tajemník ÚV KSČ a prezident federace poskytoval jistý druh satisfakce.
Jeden z oblíbených slovenských mýtů praví, že Slováky odjakživa utiskovali Češi a Maďaři čili cizáčtí vládcové. Nikdy ne Němci a Rusové, sice se pokoušeli, ale neuspěli, neboť domácí veličiny vytvořily účinnou hráz vůči jejich choutkám. Z téhož důvodu má i kněz a prezident válečného slovenského státu Jozef Tiso nemálo vlivných stoupenců, nejen na okrajovýchkřídlech extrému, nýbrž i v prostředí některých vlivných politických subjektů. Tiso a Husák jsou fakticky dvě strany téže mince.
Její hodnota je kryta demagogickým sloganem „vládněme si sami“. Morální kredit panovníka není podstatný. Stejně tak není důležité, zda suverenita panovníka je dána mandátem vlastního lidu, nebo propůjčena cizí mocností. Proto se dostala na jednu stranu této „národní“ měny říšská orlice a na druhou krvavě rudá hvězda. V obou vzorcích, Tisově i Husákově, dominuje kolektivismus nad svobodou občana, potřeba silného státu nad liberálně demokratickým režimem a nacionalismus jako cíli trvalý program.
Srozumitelnou nápovědu nabízí Ján Čarnogurský, jenž pozoruhodně kromě slabosti pro Tisa projevuje obdobné „city“ k Husákovi: „Seděl víc než devět let ve vězení za propagaci slovenského, sice buržoazního, leč nacionalismu. To znamená, že chtěl pozvednout postavení Slovenska, a za to se, sice v rámci komunistické mašinérie, dostal do vězení.“
V tomto světle je Husák pro slovenské nacionalisty jednou z legend národní emancipace hned po Jozefu Tisovi a Andreji Hlinkovi. Bez Husákovy asymetrické federace by v konečném důsledku ani Vladimír Mečiar neměl v roce 1990 po parlamentních volbách programově na co navázat!
NECHCEME REBELY
Popularita husákovsky tisovského archetypu se opírá ve společnosti ještě o quislingovskou mentalitu, kde vazalství žije v harmonickém svazku se stockholmským syndromem: miluj svého věznitele, neboť on je vlastně také vězněm. I pro toto zobrazení mají stoupenci Husáka a Tisa omluvu: malý národ musí být vychcaně ohebný, aby dokázal přežít. K tomu je potřeba myslotologických postav jako vzorů pro řešení aktuálních situací.
Tím pádem se stal z knížete Svatopluka král Svatopluk, z Tisa lidumil a z Husáka státník s jasnou národní vizí. Všichni sledovali jeden cíl – samostatný státní útvar pro Slováky. Tak praví novodobý mýtus. Tento obraz má ještě jedno poselství: rebelové nejsou trpěni.
Výstižným příkladem je scéna z populárního filmu režiséra Martina Ťapáka a scenáristy Petra Jaroše Pacho, hybský zbojník. Pacho se vrací domů, když zaslechne z nedalekého křoví křik. Vlítne tam a vidí, jak místní feudál mlátí bičem poddaného. Pacho vytrhne pánovi bič a láme jej na kousky. Vyděšený poddaný skočí po něm, sebere mu bič a vrací jej pánovi, aby ho mlátil dál. Jaké je zde poselství?
Rebelové typu Pacha přinášejí jen problémy. Feudál nás sice mlátí a ničí daněmi, ale nechá nás přece jen obdělávat nějaké to políčko, abychom přežili, a dopřeje nám i chvil pobývat s přáteli, s manželkou i dětmi. Když ale připustíme, aby Pachové mlátili pány, budeme potrestáni jako spolupachatelé. Za to nás čeká šatlava, kde nebude co obdělávat, ani pole, ani manželky ... Takže držme huby a krok a chvalme pána, amen. Nebo práci čest, soudruhu.
