David Lachapelle: Fotit barevně jsem začal, když jsem zjistil, že nejsem HIV pozitivní
Za Davidem Lachapellem jsem se, světe, div se, vydal do Bratislavy. V prezidentském apartmá tamního hotelu Kempinski jsme se nakonec zapovídali tak, že nás musel roj jeho asistentů rozhánět. Z původně slíbených třiceti minut byl nakonec hodinový rozhovor, který můžete vzít jako pozvánku na jeho rozsáhlou výstavu, jež začíná začátkem prosince v Galerii Rudolfinum.
Na vašich fotografi ích se často objevují zpěvačka Courtney Love, herečka Pamela Andersonová nebo transsexuál Amanda Lepore, tedy osobnosti, o nichž by se dalo říci, že je předchází svým způsobem špatná pověst?
Špatná pověst? To je odvážné mínění! Nesoudím lidi tímto způsobem. Já v nich hledám krásu. Pamela Andersonová je podle mne už svou existencí defnicí pop artu nebo, chcete-li, billboardem. Mám své objekty rád a nepřemýšlím o tom, v čem lidé nacházejí špatnost. Mně se lidskost nezdá špinavá. Někteří lidé mi říkají, že mé obrazy jsou obscénní, no a co!? Podle mého byl pojem sexu odjakživa definován nesvobodnou společností, která jej asociovala se špatnostmi, útlakem, násilím, bolestí a studem.
Někteří lidé také tvrdí, že vaše obrazy jsou kýčovité.
Lidé mohou tvrdit cokoli, nakonec každý má své vlastní mínění a to je bezesporu dobře. Ale ti, co to říkají, v sobě mají zpravidla něco špatného a to je zase můj názor! Když nevědí, odkud pocházím, co všechno jsem udělal, neznají mou práci s tělem, těžko mne mohou soudit. Když si však dají trochu času, aby mé práce poznali, možná že se jim pak začnou líbit. Vždycky tu budou pesimisté, jež všechno štve, a ti mne nezajímají. Já mám rád optimisty. Mě zajímají lidé, kteří jsou součástí Occupy Wall Street, zajímají mne lidé, již si myslí, že mohou změnit svět k lepšímu, lidé, kteří věří na krásu.
Občas se setkáváte s cenzurními zásahy. Neumím si například představit, že by vaše fotografie vystavovali v Moskvě, kde po galeriích občas pobíhá guerilla moderních náboženských fanatiků, která ničí z jejich pohledu nevhodná díla.
Kvůli nahotě zrušila mou výstavu v Pekingu čínská vláda. Přitom já v nuditě nevidím nic podvratného. Jsme součástí přírody, a proč by tedy mělo být tělo objektem studu? Fotím tělo, i proto neodděluji vysoké umění od práce, již dělám pro časopisy. Je to jedna integrální součást mé tvorby, i když musím přiznat, že občas byly i mé časopisecké fotoeditorialy odmítnuty pro obscénnost. A když jsem v roce 2006 skončil s prací pro magazíny, začal jsem si uvědomovat, že návrat do galerií mi dává až neuvěřitelnou svobodu.
Před pár lety mne zaujala vaše reklama na luxusní automobily značky Maybach, které jsou dnes součástí koncernu Daimler-Benz. Objevuje se v ní mimo jiné vaše kamarádka a bohatá dědička Dafné Guinnessová.
Neskutečný byl už jen fakt, že mne najali s tím, abych si dělal, co chci. Takže nevznikla klasická reklama na automobil, ale dva odlišné snímky. Když jsem připravoval první, na němž je starý maybach, rok výroby 1931, zamýšlel jsem se nad tím, co se tehdy v Evropě dělo. Postupně jsem například zjistil, že Hitler si maybach pořídil jako osobní vůz, automobilka později vyráběla i lehké tanky. V Americe byla doba velké deprese, v Evropě byla cítit předzvěst druhé světové války. Takže jsem fotografii zasadil na novoroční večírek roku 1932. Dekadentní doba. Proto jsou také na snímku i lidé, kteří nebyli na party pozváni. Skrze okno šmírují oslavu vyvolených. Cítíte tu velkou separaci bohatých od chudých. Uvnitř lidé tancují, ačkoli nacisté se už pomalu dostávají k moci. Nabízejí se otázky: Zatančíme si s nimi? Budeme součástí téhle party? Udržíme se u moci? Nebo budeme rezistentní a budeme bojovat?! Nastával čas rozhodnutí a někdo se rozhodl špatně. Druhou reklamu o novém autě jsem zasadil do roztřesené země, mezi hořícími stromy, typově někde v Kalifornii v průběhu tamních sezónních požárů. Kolem zuří živly a dívku s diamantem chrání uvnitř automobilu aircondition. Tahle idea života pro sebe samu je sice dekadentní, ale ne nutně chybná. Dříve si užíval dekadentní doby například starý Řím, nyní žijeme dekadentní čas doslova globálně.
Myslíte, že se jednou vrátíte k černobílé fotografii, s níž jste začínal?
Barva pro mne znamená přítomnost, zatímco černobílá fotografie navozuje staromódní, historickou, až nostalgickou atmosféru jakoby z jiných časů, například z dvacátých nebo padesátých let minulého století.
Je pravda, že jste na barvu začal fotit až poté, co jste se v polovině osmdesátých let dozvěděl, že nemáte HIV?
Nevím, zda to byla shoda náhod, ale když se poohlédnu zpět, je fakt, že jsem s barevnou fotografií začal pracovat v době, kdy jsem zjistil, že nejsem HIV pozitivní (tehdejší přítel Davida LaChapella byl jednou z newyorských obětí AIDS té doby – pozn. autora). Mé fotky najednou získaly na lehkosti, což je asi přirozené, protože do té doby jsem byl přesvědčen, že opouštím tento svět, že umírám. Kolem mne tehdy umíral jeden blízký kamarád za druhým. V New Yorku jsem bydlel od svých šestnácti let a bylo přirozené, že jsme mezi sebou běžně měli sex. Z dnešního pohledu fotografa musím říct, že kdyby všichni ti skvělí muzikanti, malíři, režiséři, fotografové a módní návrháři žili, bylo by tu mnohem více kreativní energie. Ale oni jsou mrtví.
Celý rozhovor s fotografem Davidem Lachapellem najdete v Reflexu č. 46/2011.
