Klausova xenofobní družina hledá společného nepřítele pro lůzu, říká režisér David Drábek
David Drábek, autor pětadvaceti divadelních a rozhlasových her, se ani tak neproslavil svým hojně překládaným dramatem Akvabely, jako spíš Příběhem vrhačky. Tak zní podtitul rozhlasové hry Koule, již na počátku letošního roku nedokázal strávit český bulvár a kterou v nadcházející divadelní sezóně čeká soudní dohra i premiéra v jednom z nejlepších českých divadel, v královéhradeckém „Klicperáku“.
David Drábek, umělecký šéf zmíněného divadla a zároveň autor i režisér onoho ironického sportovního opusu, si ve svých dramatech poněkud hořce utahuje z každodenní konzumace, banality bulváru, politické placatosti a maloměšťáckých mindráků, analyzuje české národní hodnoty i české nákupní košíky.
V rámci populární kultury se excentrický satirik pouští do temných uliček našich živůtků – zdánlivé bizarnosti a odchylky z normy, jimž se on vysmívá a my v jevišti smějeme, jsou typickými vlastnostmi Čecháčkovými. I proto ho nedávno požádali o scénáře ke svým filmům jak Jan Hřebejk, tak Jan Svěrák. Svět podle Drábka nahlédnete v interview s ním v Reflexu č. 47, v rámci tématu týkajícího se politického divadla. Zde servírujeme menší předkrm ...
V nové divadelní sezóně je mezi osmi premiérami královéhradeckého Klicperova divadla, kde jste již čtvrtým rokem uměleckým šéfem, i vaše vlastní rozhlasová hra Koule. Sám si ji zrežírujete, premiéra bude 28. dubna. Koho obsadíte do role Heleny Fibingerové, pardon, Mileny, a kdo bude Radmila, která nápadně připomíná Jarmilu Kratochvílovou?
Obsazení hlavní role bude naprosto stejné jako v inscenaci Českého rozhlasu Vltava, vždyť Pavla Tomicová jakožto bodrý kříženec Věstonické venuše a dobrého vojáka Švejka postavila paní Fibingerové pomník! Nechápu, proč to paní Fibingerovou jakožto velkou vlastenku netěší – vždyť ona zlidoví jako český archetyp bodré mámy té naší zemičky! Mimochodem, děkuju tímto Heleně a jejím chlapcům za PR. Celý rok jsem z toho vykolejený a dětinsky si svou nenadálou popularitu užívám – popularitu získanou po skoro třiceti divadelních hrách díky rozhlasové hře, kterou si lidi načerno stahují. Jak neobvyklé v zemi, kde je ministrem kultury zubař a kde ze zpravodajství veřejnoprávní televize zcela vypakovali kulturní blok!
Po Kouli s vámi vyšly rozhovory prakticky všude. Dokonce i v deníku Sport, to se asi podaří málokterému dramatikovi, notabene někomu, kdo byl na školní tělesné výchově pěkný zoufalec.
Co ve Sportu – já byl v Blesku, má milá! Tam mě haněli, že ubližuju ikonám. Považuju za příznačné, že Helena Fibingerová teď po deseti letech skončila v Radě ČT spolu s Jiřím Baumrukem, který na Kouli rovněž dštil síru, a nastoupil racionální a vzdělaný Milan Uhde. Pokud se o to jen malinko zasloužila moje hra, mám odpracováno. Vůbec jsem netušil, že ji uslyší tolik lidí – formát rozhlasové hry vybízí člověka, který píše hlavně pro divadlo, k tomu, aby to udělal na kšeft a tak trochu odbyl. Zaplaťpánbu, že jsem to napsal pořádně.
Jak to vypadá s finanční kompenzací, již po Českém rozhlase od letošního února Helena Fibingerová a Jarmila Kratochvílová požadují za to, že odvysílal hru, v níž jste se nechal inspirovat jejich životním příběhem?
Netuším. Ale k nám do divadla to určitě taky přijde, čekáme na pokus o soudní zákaz inscenovat tu hru na divadle. Náš unavený ředitel hned pookřál: Výborně, jdem do toho, to si nenecháme líbit!
Díky angažmá v Hradci jste po letech strávených v Olomouci konečně blízko svému rodišti, Týništi nad Orlicí. Stejně jako pro surrealisty v čele s Janem Švankmajerem je pro vás dětství a místo, kde jste ho prožil, obrovským zdrojem inspirace.
Jan Švankmajer je jedním z mých guruů, takže není divu. Každotýdenní srazy a oslavy naší sicilské rodiny v domku u lesa jsou pro mě zásadní – i Švanda dudák se ze širého světa vrátí domů ... Napsal jsem tam většinu svých věcí a stahuju se tam vždycky, když je mi ouvej. Na druhou stranu Prahu, svoje aktuální bydliště, taky potřebuju k životu. Vždycky jsem toužil vést Divadlo Na zábradlí; okouzlil mě kdysi jeho režisér Petr Lébl, to peří a Hrzánová a vstupenky s orly, to pro mě byl punc Prahy. Zábradlí bylo jediné divadlo, kterému jsem se podbízel, posílal tam hry, ale nikdy to nevyšlo. Dnes mě při mém megalomanství táhnou větší baráky. Takové Divadlo na Vinohradech, inu ...
Tak tohle je váš sen! A co vaše aktuální, reálnější plány?
Budu teď chvíli zkoušet psát pro film – ozvali se mi nedávno jak Jan Hřebejk, tak Jan Svěrák s tím, že chtějí scénáře. No, říká se, že moje divadelní hry stojí filmovým scénářům blízko, že mám filmové vidění, ale tihle dva bezvadní chlapi jako moje dva první kšefty pro film? Ale co, Voskovec a Werich taky vždycky chtěli dělat film, jenže na to neměli peníze, tak skončili u divadla ... My jsme na tom s Darkem Králem (hudební skladatel a autorův dlouholetý nejbližší spolupracovník; pozn. K. K.) stejně. Taky chci dohlížet na to, aby byly moje dosavadní hry kvalitně přeložené. Vždyť detektivní mystérium Sherlock Holmes: Vraždy vousatých žen jsem psal i pro zahraničí, je to ikona srozumitelná pro každého ... S Petrem Kolečkem často společně sténáme nad tím, jak těžké je dostat ven naše hry, psané v malém jazyce a nezaštítěné známými agenturami. Vždyť já doteď jezdím všude jen s Akvabelami, které jsou z roku 2003! A abych psal v jiném jazyce, na to nemám. Zato až teď, v jedenačtyřiceti letech, nalézám odvahu přemýšlet o tom, že bych mohl v zahraničí režírovat. První vlaštovkou je Racek v bratislavském Národním divadle.
Vaše hry jsou plné outsidrů středního věku s prazvláštními koníčky, od synchronizovaného plavání přes přežírání po modelování figurek surikat – řekl jste jednou o sobě, že jste obrovský nenasytný tampón, který nasaje všechno kolem sebe. Co vás dnes inspiruje, která reálná událost si žádá dramatizace? Nepohlížíte třeba směrem k Hradu?
Samozřejmě. Co já si o tom pánovi nahoře myslím, to si věru nenechávám cudně pro sebe. Ve chvíli, kdy bych napsal hru o teplém prezidentovi, veškerá sláva vrhačky Mileny by pobledla. Mám jednu takovou scénu ve hře Unisex – jak tam spolu chrupkají v alpském penziónu nejmenovaný český fousek a Jörg Haider … Václav Klaus si je dobře vědom, že projekt Evropské unie má svou historickou logiku a že je to pro Čechy ten nejlepší přístav. Jenomže kdyby to přiznal, poničí si letitou image negátora. Tahle póza je jeho nejoblíbenějším sportem. Vybírá si populistická témata, která mu hodí rychlé body. Šermuje -ismy a sděluje národu zásadní perly typu, že není rohlíkář, nýbrž chlebař, a že jsou nebohé PET láhve levičácké. Přitom kdyby chtěl být opravdu užitečný, nadto když se považuje za ekonoma, tak tu je přece jeden zásadní prubířský kámen: penzijní reforma. Ta ovlivní budoucí kvalitu života nás Čechů víc než cokoliv jiného. Tady by se mohl ukázat konstruktivní státník. Jenže to už by nebylo tak atraktivní pro obrázkové časopisy a barometry popularity. Franz Werfel říkával o době, kdy spolu s dalšími umělci koketoval s komunismem, že byli předtápěči pekla. Pozici pekelných předtápěčů teď zastává Klausova xenofobní, protievropská, krátkozraká, nekonstruktivní družina, jež hledá společného nepřítele pro lůzu, pro okérkované bezradné hňupy s ponožkami v sandálech. Naše země vášnivě koketuje s extremismem. Proto ctím nekorektní politické divadlo.
DAVID DRÁBEK (41), dramatik a divadelní režisér, je autorem pětadvaceti divadelních a rozhlasových her, mezi něž patří ceněná dramata Jana z parku a Náměstí bratří Mašínů, hojně překládané Akvabely i mediálně proslavená rozhlasová hra Koule. Vydavatelství Akropolis v létě vydalo druhý soubor jeho dramat s mnohoznačným názvem Aby se Čechům ovary zachvěly. Čtyřnásobný držitel prvenství v Cenách Alfréda Radoka je čtvrtým rokem uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové.
Pokračování rozhovoru s Davidem Drábkem najdete v Reflexu č. 47/2011.
