J.X.D. a Alex: Dva roky jsme spolu. Bez fyzického násilí, podání žádosti o rozvod a rozbíjení nádobí
Trochu dlužíme čtenářům a divákům naší svatební reality show, kterou Reflex uspořádal, zprávu o stavu manželství. Tak jsme ten dluh srovnali.
Kolegyně Pavlína Wolfová připravuje pro Reflex článek/rozhovor o našem vztahu, a my s Alex jsme pro zájemce připravili deník těch dvou let. A jako má mince dvě strany, má i manželství svou ženskou a mužskou složku, a proto v knize Dva roku spolu stejné události popisujeme každý svým perem. Pro vás jsme vybrali náhodné a nenavazující texty, abyste si mozaiku mohli poskládat teprve tehdy, když si knihu koupíte a přečtete.
Z TEXTŮ ALEX:
Můj muž si ale myslí, že bych měla mít o maminku spíš starost. Že maminka může chytit chlamýdie. A z chlamýdií že může dostat psychózu. Můj muž ví, že s psychózou končí legrace.
Můj muž jednou psychózu měl. Ale ne z chlamýdií, nýbrž z léků na malárii, a to když byl v Africe. Můj muž říkal, že měl tenkrát velký strach, a že nevěděl, čí je.
A můj muž ještě před pár týdny nevěděl, kdo je. A tak se nechal geneticky vyšetřit, aby mu zkušení vědci řekli, jestli je pravý Žid, a nebo jestli tak jenom vypadá. Můj muž má spoustu tetování na těle a zlatý řetež na ruce a zlatý prsten na prstě a podle mě vypadá spíš jako Cikán. Malinko jsem se výsledků testů obávala, některé národnosti jsem si v domácnosti tak úplně nepřála mít.
Vědci řekli mému muži, že má geny odněkud z Předního východu. Můj muž si tuto informaci vyhodnotil po svém a přišel na to, že je Arab. Můj muž byl celý jeden týden Arabem. Než mu pan vědec upřesnil, že není Arab, ale že je chasidský Žid. Když jsem se pak optala, co to znamená, poučil mě můj muž, že je na tom asi tak, jako kdyby byl polským Cikánem. A nebo spíš ještě o něco hůř. Tak úplně jsem nepochopila, co přesně si mám z této informace vzít. Možná jen předpoklad, že divočejší dětičky budeme jednou mít.
Z TEXTŮ J.X.D.:
Kolem kouření v autě jsme měli již jednou scénu, a od té doby se snažím, když při řízení kouřím, důsledně větrat. Ale to nebyl případ našeho výletu - na festival, který Alex zmiňuje, jsme odjížděli v odpoledni plném bouřkového dusna a vedra, kdy se nehne lístek a skřivani padají vedrem k zemi.
Měli jsme tedy otevřená obě přední okna Fabie, která nemá klimatizaci a s otevřenými okénky to byla jediná cesta k přežití. A v této situaci - kdy se větrá, protože to jinak nejde, ne kvůli kouři z mých cigaret - se Alex zaprudila. Případně převrátila.
Najednou usoudila, že jí vadí kouř mé cigarety. Vadit jí samozřejmě mohl jen metafyzicky, objektivně neexistoval žádný důvod, proč by mohla vyjadřovat nad kouřem nelibost, protože se k ní žádný nedostával, a ona to věděla. Tak pochopitelně, v nádherné ženské tvořivosti, sáhla k tomu, že jí vlastně nevadí ten kouř, ale nějaká jiná věc. Sice věc nezávislá na mé osobě, ale bez ohledu na to použitelná, aby mi vyjádřila svoji nelibost.
Nejprve si začala omotávat hlavu nějakým hadrem, co vytáhla z kabelky. Nic jsem neříkal a nahlížel na to tak, jako by si uvázala šátek v kabrioletu. Prostě v pohodě. Pak začala - asi tím průvanem - pokašlávat a smrkat. Nic jsem neříkal. Pak se na sedadle spolujezdce zkroutila jako žížala, otočila se ke mě zády a předklonila se k dvířkům, čímž vznikl dojem, že na mne z vedlejšího sedadla kouká její zadek, a setrvala tak asi dvacet minut. Pak jsem nabídl návštěvu lékaře, Alex se trochu narovnala, a za hromového mlčení se mnou dotrpěla do Hradce Králové.
Tam si, přestože jsme byli domluvení, že zpáteční cestu odřídí ona, abych si mohl zahulit, dala pár panáků, takže jsem si nemohl zahulit, a pak dvě hodiny mile a okouzlujícím způsobem diskutovala se čtenáři. Když beseda skončila, oznámila mi, že nutně potřebuje mikinu s logem festivalu, když jí dostala, spokojeně jí strčila do kabelky, a jak jsme došli k autu, zase se převrátila - a mě nezbylo nic jiného, než jí jako trucující dítě posadit dozadu a nechat usnout, abych měl alespoň na to řízení klid.
Jel jsem pomalu a plynule, abych jí neprobudil, a bolestně si uvědomoval, jak jediným lékem na hluboké ženské přesvědčení, že muž je taková ohavná záležitost na druhém konci penisu, je mužská tolerance, náhled, a nechce se mi říct moudrost.
Věčný zákon sexuální poptávky, která od přírody převažuje na straně muže, dává ženám do ruky strašlivou zbraň - totiž že my je potřebujeme, zatímco ony nás až zas tak úplně ne - a my muži jim jsme schopni čelit skutečně jedině náhledem, protože té převažující poptávky po sexu a věčné ponižující role sexuálního loudila se do smrti nezbavíme.
