Robert Fulghum a jeho podzimní šňůra po Česku: Jak se vtančit čtenářům do přízně
Nejspolehlivější způsob, jak se vyzbrojit na veřejná vystoupení všeobecně oblíbeného autora, je na férovku si přiznat, že literáta prostě nežerete. U modly optimistů Roberta Fulghuma (toho, co se všechno, co opravdu potřebuje znát, naučil v mateřské škole a jemuž hořela postel, už když si do ní lehal) je však takováto zatvrzelost ztížena tím, že on sám je přece takový milý člověk! A navíc svou aktuální prózu vydává ze všech jazyků světa nejdříve v češtině!
Čtyřiasedmdesátiletý Robert Fulghum propagoval během druhé půle října svou novou knihu o tangu Drž mě pevně, miluj mě zlehka (vydalo Argo) celkem ve čtyřech českých a moravských městech. A v Praze, Českých Budějovicích, Havlíčkově Brodě a Brně pak odcházeli jeho čtenáři posíleni laskavou moudrostí a občas i znalostí základních kroků argentinského tance. Fulghum se účastnil scénických čtení, tango večerů a autogramiád a všude hýřil podezřele dobrou náladou. Já se pro změnu vyzbrojila jízlivostí, notesem a jediné, čím jsem během besed hýřila, byly zlostně ironické poznámky. Tedy alespoň zpočátku.
„Vzala jsem si těch knížek radši víc. Vždyť on se přece podepisuje docela rád,“ svěřuje se nadšeně ve foyer Jihočeského divadla v Českých Budějovicích žena kolem padesátky své kamarádce. Obě mají chlupaté svetříky pastelových barev. Podobných fanynek je v publiku víc. Svým vzhledem vyčnívá až mladší žena v červených šatech, která sedí v první řadě a tváří se dychtivě. Dřív než stihnu ucedit, že zas tak okatě svou vášeň k tangu prezentovat nemusela, posadí se vedle ní sám Fulghum a začne jí žmoulat ruku. Tihle texaští jelimánci se srdcem na dlani se od ženské nechají oblbnout fakt snadno, říkám si.
Protagonisté cyklu scénických čtení s názvem Listování dokázali už poněkolikáté umně vměstnat děj knihy do hodinového představení. Fulghumovy zaláskované příběhy ze seattleské tančírny Century jsou sice předvídatelné, ale občas se proti své vůli dojmu. Třeba ten dveřník, co si celé roky představuje, jak pluje po sálu se svou dávno ztracenou partnerkou, ze mě vymáčkl i jednu neopatrnou slzu. Třeba to dělá ta pitomá klimatizace ...
Během představení stane na pódiu i sám autor. Nejen proto, aby ze sebe dostal nutné české „ahoj“ (oceněné nutným souhlasným zamručením), ale také, aby předvedl, jak válí tango. Až teď prozřívám: červeně oděná fanynka se k autorovi tulila z dobře naučeného zvyku – je to jeho manželka.
Tančí jim to pěkně. Seznámili se samozřejmě přímo v Century. On byl posmutnělý z rozpadlého manželství a ona byla, aspoň podle další Fulghumovy dojemné historky, nejlepší tanečnicí v sále.
Jak se večer blíží ke konci, ukazuje se, že za největšího uplakánka dnes nebudou ani světlé svetříky, ani pracně sarkastická divačka. „V pokoji životů každého z nás jsou dveře. Záleží jen na každém z nás, jestli ty dveře považujeme za zamčené, nebo se jimi rozhodneme projít na druhou stranu,“ vysvětluje na konci Fulghum divákům a samým pohnutím ze závažnosti vlastních myšlenek tiše ubrekává. Na svou slzu na chvíli zapomínám a tvrdě konstatuju, že takovou porci sentimentu nemíním tomu pánovi sežrat. A vsadila bych se, že ji nemůžou strávit ani pravověrní fulghumovci.
Můj dojem se posiluje, když vidím, s jakou vehemencí se lidé tlačí ven ze sálu dveřmi, jež jsou, díkybohu, dokořán. Ó lide český, pochválena buď tvá skepse! říkám si pyšně. Ovšem pak se ten uprskávající špalír poslušně zařadí do fronty na Mistrův autogram. Já knížku k podškrábnutí nemám. Bohužel to tentokrát není ze skepse, ale hlavně proto, že knížku Co jsem to, proboha, udělal? jsem Fulghumovi strčila pod nos už při jeho poslední návštěvě Česka před čtyřmi roky. Samozřejmě jen kvůli tomu, že mě o to požádala maminka, vůbec jsem nechtěla, aby tam připsal ještě moje jméno ... Ach jo. Jak to ten chlap dělá, že mu ty instantní poučky a moudra nakonec baštíme tak vděčně?
TANGO NENÍ JEN TANEC
Na pražský program, Tango tančírnu v divadle Ponec, se rozhoduju vzít kamarádku. Ženu, na kterou bude ukvílená tango argentinská romantika zaručeně krátká. Slovo romantika jsem ji slyšela říct jednou, a to ještě tajně.
Usazujeme se povýšeně nad hledištěm. „Češi se na tu taneční vášeň asi nehodí,“ hodnotíme zvesela les slovanských tvarů natěsnaných do dramatických volánů, jenž vyrostl pod našimi nohama.
„Tango není jen tanec, je to kultura, styl, postoj, široké spektrum orchestrální i pěvecké hudby, není to jen pro tanečníky,“ poučuje Fulghum tentokrát. Neslzí. Pak odchází a na pódium nastupuje profesionální taneční pár a vyzývá diváky, aby se připojili a naučili se pár základních tango kroků. Volánky se upejpají, ale po pár minutách není na parketě k hnutí.
„V Argentině to takhle na kursech vypadá furt, nic si z toho nedělejte,“ halasí lektorka. Když se zástup rozpohybuje, je to nešikovné, trochu komické, ale svým způsobem milé. Oni se opravdu snaží!
„Chtěla bys jít tancovat?“ ptám se opatrně kamarádky, která má pevně založené ruce.
„Ne!“ zhrozí se. Cítím se blbě, že jsem tomu kolektivnímu třeštění podlehla. Ale jen do té doby, než si tahle má drsná kamarádka trpělivě vystojí frontu na Fulghumův autogram. „Pro tátu k Vánocům,“ špitne omluvně.
ZAŠAŠKUJTE NÁM, MISTŘE
Proč čeští čtenáři tolik hrdě přilnuli k autorovi, jenž pracoval jako barman i pastor a který o sobě rád prohlašuje, že spisovatelem být vlastně vůbec nechtěl? Vězí v tom závažnost jeho nesčetných poselství, jež české autorské alternativy buďto neznají, nebo nabízejí moc umně zabalené?
Fulghumova první a nejznámější knížka – Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské škole – se držela celý rok v seznamu bestsellerů deníku New York Times. Knižní americký průmysl se však podle Fulghuma v posledních letech proměnil; je teď striktně orientovaný na zisk. Hamižnost tamějších vydavatelů se autor rozhodl vytrestat tím, že v USA nevydal knihu už sedm let. Český literární trh se mu zatím neznelíbil.
„O všechno se rozděl, hraj fér, nikoho nebij,“ nebo: „Když někomu ublížíš, řekni promiň,“ píše Fulghum ve svém literárním průlomu a já zaboha nemůžu přijít na to, v čem je jeho výjimečnost. Je pravda, že i autorky jako Irena Obermannová nebo Halina Pawlowská zkoušejí docílit literárního uznání skrz pár přehledných bodů (v prvním případě to je Najděte si někoho slavného, koho můžete nehorázně využít, v druhém pak 1. Pište v bodech cokoli, co vás napadne. 2. Fakt. 3. Včetně samotných bodů), ale mezinárodní úspěch se rozhodně nedostavuje.
Nebo tkví fulghumský recept na oblbnutí čtenářstva v ochotě podepsat, přidržet a přitančit tam, kam se autorovi zavelí? Sám trochu sebekriticky říká, že většina spisovatelů je k propagaci svých knih nucena proti své vůli a podle toho to dopadá. Když ale vidíte, jak se statečně lopotí s tangovými kroky i natvrdlými prosbami, musíte ho chtě nechtě obdivovat. Minimálně proto, že všechny ty roztomilé lidičky, co si ho občas spletou s Coelhem, neumlátí svými různobarevnými tanečními botami.
