Česko na talíři: sejdeme se v nemocnici
„Přesah hnusnýho českýho jídla dosáhne až takhle daleko,“ kroutí hlavou hubatý šéfkuchař a majitel restaurací Zdeněk Pohlreich v TV pořadu Ano, šéfe!, když mu i v americkém Chicagu naservírují typický český blaf. Vlastně je to záhada: proč se právě české pohostinství téměř nezměnilo k lepšímu ani po dvaadvaceti letech kapitalismu?
Mnozí Češi, a zdaleka ne jen ti z pohostinství, Pohlreicha nenávidí. Z dobrého důvodu. Ano, šéfe! se totiž primárně netýká pouze jídla, byť se prezentuje jako kulinářská reality show, do nichž se poslední dobou svět zbláznil. Mnohem víc bývá brutální psychosociální sondou české společnosti suplující TV seriály a filmy, které u nás až na pár výjimek ukazují místo bídné reality líbivé národní pohádky.
Každý týden na obrazovce vidíme špinavé kuchyně plné laciného zmrazeného jídla s prošlou lhůtou a lemplovských kuchařů nenávidících svou profesi, co občas nepřijdou do práce, protože se zpili do němoty a v kocovině nechtějí slyšet, že nesvedou ani obyčejnou omeletu. Někdy je najímají šéfové v těsných bílých kalhotách a špičatých botách, co do své restaurace jezdí v největším bílém BMW, zásadně neplatí personál, a ještě jsou tak tupí, že se u svých zločinů nechají natočit.
To vše se odehrává v interiérech s umělými bradavicemi a pavouky, z nichž se vám udělá zle, ještě než vám přinesou krevetový koktejl se šlehačkou. Můžeme se pak vůbec divit, že nás tolik umírá na rakovinu tlustého střeva a infarkt? A že v televizi beztrestně řádí Jiří Babica, nejhorší kuchyňský zločinec severně od Alp, jenž si vždy vystačí s třicetiprocentním eidamem?
AMERICKÝ PŘESAH
Díl Ano, šéfe! z Chicaga byl poučný. Restauraci s příznačným názvem Prague Cafe vlastní energická Češka z Náchoda. Do USA odešla před sedmnácti lety a v prostoru současné restaurace provozovala kavárnu s knihkupectvím. Načež se rozhodla, že by jí víc peněz mohla vydělat česká restaurace. A tak si i v USA najala kompletně český personál, včetně třiadvacetiletého kucha e z Ostravy. Prodává deset jídel denně.
Proč? To pochopíte hned, jakmile přinesou Pohlreichovi vybrané jídlo. Pohled na talíře je jak střih do Ostravy, případně kamkoli jinam do Česka: převážně typické blafy. „Dělají tady stejný kokotiny jako v Praze,“ uleví si nad talířem Pohlreich.
Přitom když si mezi natáčením odskočí do bistra na obyčejný hot dog, naservírují mu ho Američané, které kvůli hamburgrům považujeme za barbary gastronomie, tak, že neodolá. „Obyčejnej hot dog!“ chválí párek v rohlíku šéfkuchař, jehož někteří obviňují, že propaguje pouze drahé jídlo.
Načež v Prague Cafe všem ukáže, že i česká kuchyně může chutnat a na talíři vypadat tak, že majitelka podniku prodá sto jídel. Ano, jde o reality show, takže realita není úplně realita. Chicago se mohlo odehrát ve studiu v Libni. I tak ale jídlo na talíři aspoň vypadá tak, jak má vypadat.
CO NEJLEPŠÍ CO NEJMÉNĚ
„Proč u nás pořád jíme blafy?“ ptá se mě Pohlreich, sotva usedneme v jeho pražské restauraci Café Imperial ke stolu. „Já nevím.“ Samozřejmě že ví. Málokdo prošel útrobami tolika českých restaurací a hospod jako on. Málokdo se před kamerou pohádal s tolika kuchaři, číšníky a majiteli podniků jako on. A málokdo se taky snaží tolika hospodským poradit. Někteří ho kvůli vlastnímu lajdáctví obviňují, že k nám cpe zahraniční zvyky, které Češi nechtějí. Není to pravda.
„Dokonale připravený řízek dokáže podle mě víc než celá haute cuisine dohromady,“ řekl Reflexu před čtyřmi roky, když otevíral Café Imperial. „Trvalo mi skoro celý život, než jsem na to přišel, ale naštěstí se tak stalo.“ A ještě přidal svou restauratérskou filozofii: „Pořídit co nejlepší suroviny a pak s nimi dělat co nejméně.“
Tedy přesný opak toho, co zakoušíme ve většině restaurací. Jejich majitelé nakupují co nejlacinější zboží a pak s ním dělají co nejvíc, abychom neviděli, co jíme. Tak nějak určitě vzniklo i slavné kuře přelité rozteklým eidamem a zdobené broskví.
O „Tajemství paní domácí“, oblíbené položce na českých menu, radši ani nemluvím. Jistá tajemství prostě mají zůstat tajemstvími.
Téma o české kuchyní najdete v Reflexu č. 48/2011, který vychází 1.12. Zapojte se také do našeho Týdne boje proti blafům.
